Damova rodina třela bídu s nouzí. Pekař, který přišel o práci, když v dánském městě Gjøl zavřel místní mlýn, se snažil rodinu uživit, jak se jen dalo – živil se jako zedník, rybář i odklízeč sněhu. Po večerech se pak odreagovával u vyřezávání dřevěných figurek pro své děti, kterým nemohl koupit hračky.

Protože panenky slavily u dětí úspěch, nechal se Thomas přesvědčit svou ženou, aby je zkusil prodat. Jen se po nich zaprášilo! A Dam měl najednou práci jako řezbář – v nedalekém městě Aalborg nějakou dobu vyráběl velké panenky pro zábavní parky.

Nezapomínal ale na své děti a dceři Lilly vyrobil panenku inspirovanou mytickými lesními trolly. Její spolužáci se do panenky zamilovali a chtěli mít také takovou. Psal se rok 1959 a původní dřevěná panenka měla skleněné oči a vlasy z ovčí vlny.

S rostoucím zájmem musel Dam vymyslet, jak ukojit poptávku tak, aby zůstala zachovaná i ruční práce – dřevěné tělo tak nahradil přírodním kaučukem, vnitřek vyplnil pilinami. Obchody se hýbaly a Damova rodina vyměnila kůlnu za malou továrnu. Přírodní kaučuk krátce na to nahradili ještě jednou, a to vinylem, z něhož se figurky vyrábí doteď. Vše ostatní kromě tělíčka se i nadále vyrábí ručně.      

Troll v Bílém domě spustil šílenství

Pravý rozmach a celosvětový úspěch přinesl začátek 60. let, v roce 1962 se trollové stali celosvětovou senzací. Lidé je kupovali nejen jako roztomilou a originální hračku pro děti, ale i jako talismany pro štěstí. Svého trollíka pro štěstí, nazvaného Damnit, měla s sebou na palubě i Betty Millerová, první žena, která jako pilotka přeletěla Pacifik. Vzala ho s sebou i 19. července 1963 do Bílého domu.

Pak už to – i díky fotografii v novinách – šlo rychle. Ještě tentýž rok byli Damovi trollové ve Spojených státech označeni hračkou roku. V roce 1964 jen Američané koupili přes milion trollích panenek! Společnost Dam Things, jak se rodinná firma nazývala, kvůli tomu dokonce skoupila veškerou "sklizenou" vlnu na Islandu, aby měla z čeho vyrábět ikonické vlasy.

Úspěch panenek a nepřátelské licenční zákony ve Spojených státech ale vedly poměrně rychle k tomu, že začaly vznikat levnější napodobeniny. Damovy panenky totiž byly podle tehdejších amerických zákonů vnímané jako veřejné dílo, a tak z mánie kolem trollích panenek těžili hlavně američtí výrobci kopií. Znechucený Dam sice výrobu neukončil, ale soustředil se na domácí a evropský trh.

Když majitelé trollů mají děti a ty mají děti...

Stejně rychle, jako vlna zájmu odstartovala, tak koncem šedesátých let i zmizela. Dvacet let – až na sběratele – prakticky nikoho nezajímaly. Do té doby, než generace Američanů, co panenky měli jako malí, nezatoužila pořídit takovou i svým dětem.

V devadesátých letech se tak rozjela druhá vlna celosvětového šílenství. V roce 1991 se opět stali trollové americkou hračkou roku a o rok později tržby z prodeje panenek a jejich doplňků dosáhly 700 milionů dolarů. Většina peněz však, bohužel, opět skončila na účtech výrobců napodobenin.

Zadostiučinění po dlouhých desetiletích licenčních sporů Damova rodinná firma dosáhla v roce 2003, kdy jí i Spojené státy konečně přiznaly autorská práva a firmě bylo přiznáno a zaplaceno odškodné. Bohužel tou dobou byl otec panenek, Thomas Dam, už čtrnáct let po smrti.

Protože děti, co měly své panenky v devadesátých letech, už také mají své rodiny, můžeme co nevidět očekávat třetí vlnu trollího šílenství. Ostatně film Trollové: Světové turné, který měl letos v dubnu premiéru, se tomu snaží napomoci…