Pokud se někdy psalo o prvním černém kandidátovi na amerického prezidenta, většinou se média zmohla na připomínku baptistického pastora a aktivisty Jesseho Jacksona. O post šéfa Bílého domu neúspěšně usiloval v letech 1984 a 1988. Chisholmová bojovala o demokratickou nominaci už v roce 1972, i když věděla, že jen pár let poté, co dostali černoši větší práva, nemá šanci…

Chisholmová se narodila v roce 1924 v tehdy  převážně černošském Brooklynu v New Yorku do rodiny dělníka a ženy v domácnosti. Část svého dětství strávila u babičky v Barbadosu. Pak se ale vrátila a s vyznamenáním absolvovala Brooklyn College, získala magisterský titul na Kolumbijské univerzitě a začala učit.

Právě její práce s dětmi v ní probudila zájem o politiku, v níž se začala více angažovat. V roce 1968, na pozadí války o občanská práva, se jí podařil nečekaný kousek. Stala se první ženskou afroamerickou kongresmankou, jak upozornilo BBC.

"Nemám v úmyslu jen tiše sedět a pozorovat. Mám v úmyslu okamžitě se zaměřit na problémy národa," pronesla v úvodní řeči.

Mou zbraní jsou má slova!

Byla strhující řečnicí, která si pevně stála za svými názory a nebála se je vyslovit nahlas. "Mou největší politickou předností, které se profesionální politici bojí, jsou má ústa. Z nich vycházejí věci, o kterých by se nemělo hovořit z důvodu osobního politického prospěchu," řekla svým voličům.

Její slova a tvrdý pragmatický přístup se jejím kolegům v Kongrese příliš nelíbily a někteří z nich ji odmítali respektovat. "Setkala jsem se s větší diskriminací jako žena než jako černoška. Muži jsou muži," vzpomínala kdysi.

Odmítala ale ustoupit a nechat se zlomit. Jejím hlavním cílem byl boj za práva žen a imigrantů. Prosazovala lepší přístup ke vzdělávání, k péči o děti a rodiny a pomohla mimo jiné založit národní komisi na ochranu spotřebitelů a bezpečnosti výrobků.

Je načase změnit dějiny

Její touha posunovat hranice ji dovedla v roce 1972, tedy jen tři roky po zvolení do Kongresu, ke kandidatuře na americkou prezidentku. Jako první ženu. I přesto, že sama ve svůj úspěch nevěřila.

"Stojím tu před vámi, abych zahnala absurdní představu, že Američané nebudou volit kvalitního kandidáta jednoduše jen proto, že není bílý nebo že není muž. Nevěřím, že ještě nyní v roce 1972 bude velká většina Američanů pokračovat ve svých předsudcích," zahájila ale sebevědomě kampaň.  

Bylo ale podle ní načase, aby se změnily dějiny. Kampaň nebyla vůbec snadná, přestála několik atentátů a účastí na televizních debatách se musela domáhat soudně.

Společnost ale nebyla na tak velký krok připravená. V primárkách neuspěla a demokraté do boje o Bílý dům poslali George McGoverna, kterého na celé čáře porazil Richard Nixon.

Ženy si musí jít za svým 

I přesto byla její kandidatura symbolická a motivační pro ženy, aby se nebály jít za svým cílem. Radila jim, že musí ukázat svou sílu. "Musíte napnout svaly, abyste dostaly to, co vám patří," zní jeden z jejích odkazů.

V Kongresu se udržela až do roku 1982 a patřila zároveň mezi jeho největší kritiky. "Naše zastupitelská demokracie nefunguje, protože Kongres, který má zastupovat voliče, nereaguje na jejich potřeby. Myslím, že hlavním důvodem je to, že ho ovládá malá skupina starců," napsala ve své knize Unbought and Unbossed (Neúplatná a nezávislá).

Po odchodu z Kongresu se bezdětná, podruhé vdaná Chisholmová vrátila zpět k práci učitelky a několikrát přednášela i na univerzitách. Když se jí ptali, jaký chce, aby zůstal její odkaz, odpověděla: "Chci, aby si lidé říkali - Shirley Chisholmová měla koule."

Zemřela v osmdesáti letech roce 2005.