Asi pětačtyřicetiletý Sudán měl infekci v noze a musel být kvůli zhoršení zdraví utracen. Zvíře patřilo zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem, stejně jako obě poslední zbývající samice.

Odešla skutečná zvířecí celebrita

Sudána s dalšími pěti nosorožci získala dvorská zoo v roce 1975 z odchytu v jižním Súdánu. Na konci roku 2009 poslala zoo do rezervace Ol Pejeta čtyři nosorožce v naději, že v přirozeném prostředí by se mohli přirozeně rozmnožit a že se druh podaří zachránit. Navzdory páření ale žádná ze samic úspěšně nezabřezla. Neúspěšný byl i pokus spojit je se samcem příbuzného nosorožce bílého jižního v naději, že by případný kříženec v sobě nesl alespoň část genů severního poddruhu, kterého podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) žilo ještě v roce 1960 na Zemi přes 2000 kusů. V roce 1980 žilo kvůli útokům pytláků už jen 15 zvířat, teď tedy zbývají poslední dvě.

Naopak nosorožec jižní bílý je příkladem úspěšného snažení ochránců přírody. Asi před sto lety už jich zbývalo jen několik desítek, ale úsilí vedené jihoafrickým ochranářem Ianem Playerem pomohlo jejich počet v Africe zvýšit na nynějších zhruba 20 tisíc kusů.

"If there is meaning in Sudan’s passing, it’s that all hope is not lost. This can be our wake-up call." Photographer @Amivee chronicled the final moments of Sudan's life and surmises what his death means for others of his kind. https://t.co/Yt5sQjGRI9#SudanForever

— Ol Pejeta (@OlPejeta) 22. března 2018

Sudán se dožil 45 let, což odpovídá devadesáti rokům u člověka. V posledních měsících byl pod trvalým veterinárním dohledem kvůli komplikacím spojeným s vysokým věkem, které vedly k degenerativním změnám svalů a kostí doprovázeným rozsáhlými lézemi na kůži. Nakonec už nebyl schopen se ani postavit.

Sudán byl skutečnou zvířecí celebritou a dokázal přitáhnout celosvětovou pozornost nejen ke kritické situaci nosorožců, ale i mnoha tisíců dalších druhů, kterým hrozí vyhynutí. Spolu s Nájin a Fatou se také jako poslední tři severní bílí nosorožci dočkali na newyorském náměstí Astor Place bronzové sochy od Gillie a Marca Shattnerových. Skulptura je vysoká asi pět metrů a podle autorů je největší sochou nosorožců na světě.

Loni se Sudán dokonce objevil v mobilní seznamce Tinder jako "nejžádanější starý mládenec na světě" v rámci sbírky na vývoj metody umělého rozmnožování. Do rezervace za ním chodily tisíce návštěvníků. Podle svých ošetřovatelů to bylo něžné zvíře až nezvykle přívětivé k lidem, klidné a neagresivní. Na samice naopak občas zaútočil. Byl posledním nosorožcem svého druhu, který přišel na světě v divočině. Narodila se po něm tři mláďata, z nichž žije už jen samice Nájin.

Socha posledních tři severní bílých nosorožců na newyorském Astor Place | zdroj: Profimedia

Jiní nosorožci severní bílí už v zajetí nežijí a ve volné přírodě je druh považován za vyhynulý - jako další v řadě, do jehož záchrany a zachování investovala spousta lidí hodně času a peněz... a bohužel marně.

Ani jedna z obou posledních samic už není schopna přirozené reprodukce. Přesto by ještě nemuselo být nic definitivně ztraceno. Vědci mají k dispozici zmrazené vzorky Sudánova spermatu. Stačilo by odebrat vajíčko jedné ze samic, šikovně je "omladit" a uměle oplodnit. Embryo by pak mohla odnosit jako náhradní matka některá ze samic nosorožce tuponosého jižního. Celé by to odhadem přišlo zhruba na deset milionů dolarů.

Ještě není nic ztraceno... ale má cenu si hrát na Jurský park?

Zní to jako sci-fi, ale možné to samozřejmě je. Kardinální otázka ovšem zní, k čemu to bude dobré. I kdyby se to podařilo a bylo touto cestou vyšlechtěno několik mláďat, byla by jejich genetická rozmanitost skutečně velmi malá a noví jedinci by spíš připomínali špatné vtipy o zdegenerovaných šlechticích. Oživit vyhynulý druh by navíc byla kuriozita ve stylu Jurského parku.

Takto vzniklí nosorožci by jen velmi těžko byli schopni přežít ve volné přírodě. Nebezpečná by pro ně mohla být i ta sebebanálnější nemoc, sebenepatrnější změna prostředí nebo potravy. Taková zvířata by vyžadovala maximální možnou péči a mohla by existovat pouze v zoologických zahradách, v nejlepším případě v přírodních parcích. A hlavně by to dalo lidstvu nezdravý pocit všemohoucí schopnosti probouzet mrtvé zpět k životu.

Paradoxně by to pak mohlo vést k tomu, že by se zacházení lidí s přírodou ještě více zhoršilo. Jestliže vyhynutí nějakého druhu není definitivní a dá se zvrátit, proč bychom na něj měli brát v budoucnu ohled?

Sudánova smrt by proto měla být především výrazným varováním a krutým symbolem lidské bezohlednosti, a nikoliv podnětem k tomu, aby si lidstvo začalo hrát na pánaboha. Jako by nebylo dost na tom, že už v Číně úspěšně klonují primáty, což je velký krok směrem ke klonování lidí.

Jakkoli to zní smutně a krutě, lze se právem obávat, že vyhynutí jednoho poddruhu nosorožců beztak s lidstvem nijak zvlášť nepohne. Kromě několika projevů soustrasti (nejlépe na sociálních sítích, to dá nejmíň práce) se opět nestane nic, protože většině lidí je v zásadě úplně fuk, jestli nějaký druh vyhynul. Těžko říct, co by se muselo stát, aby si lidé uvědomili, že nejsou jedinými obyvateli této planety.

Vzpomeňme jen na takovou drobnost: koncem loňského roku Evropská unie o dalších pět let prodloužila licenci spornému pesticidu glyfosát, který v důsledku přispívá k masivnímu úbytku hmyzu. Až na pár protestních hlasů tato zpráva jen tak prošuměla a dnes už o ní nikdo neví. Až (nejen) kvůli tomu vyhynou třeba včely nebo jiné druhy hmyzu, bude se složitě vymýšlet, jak uměle opylovat květy. Budou se vyvíjet třeba malé drony velikosti čmeláků a bůhvíco ještě a experti možná budou jednou vyrábět včely laboratorně. A když už bude opravdu nejhůř, postaví se jim prostě bronzový pomník. Je to opravdu to, co chceme?