Volbami v Řecku začal pro Evropu rok, který se nedá označit jinak než jako zlomový. Volby totiž kromě malé, jihoevropské země, kterou dlouhodobě zmítají problémy, čekají dva pilíře Evropské unie - Británii a Španělsko. A také tam to podle průzkumů vypadá, že změna přichází zleva.

Zatímco španělskému hnutí Podemos byla v českých médiích věnována určitá pozornost kvůli blízké spolupráci s řeckou Syrizou, o Británii se mluví hlavně v souvislosti s možností referenda o setrvání v EU. Konzervativní vláda, která referendum prosazuje, a její opozice zprava představovaná Stranou nezávislosti (UKIP) přitom podle všeho mají jen mizivé šance dostat se k moci. Klíč k příští vládě zato i ve většinovém systému může držet donedávna téměř neznámý hráč - zelení.

Tak trochu pro fajnšmekry

Britská Green Party byla vždy tak trochu pro fajnšmekry. Volili ji především radikálně orientovaní mladí lidé ze středních vrstev, pro něž byli labouristé příliš socialističtí, a pak samozřejmě několi málo environmentálních nadšenců v jinak tradičně industrialistické Anglii. Byl to úspěch, pokud se dostali na několik větších radnic, ale jinak nedokázali ani proniknout do Evropského parlamentu.

Zelená politika měla úspěch ve Skotsku a ve Walesu, ale tady ji úspěšně inkorporovaly progresivní národně orientované strany - Skotská národní (SNP) a Plaid Cymru. Obě jsou mimochodem v Evropském parlamentu součástí frakce zelených. To se ovšem mění.

V posledním průzkumu mají britští zelení šanci dosáhnout na 11 procent hlasů a stát se třetí nebo čtvrtou nejsilnější stranou. A co víc, třetí nejsilnější stranou už jsou teď co do počtu členů, v posledním době překonali UKIP. Zatímco do tradičních stran se nikdo nehrne a většinovou společnost politika spíš odpuzuje, zelení hlásí rekordní zájem a tisíce nových přihlášek měsíčně.

Z velké části za to může nešťastná osobnost britské politiky jménem Nick Clegg. Předseda donedávna levicově, proevropsky orientovaných liberálních demokratů dostal v minulých volbách historickou šanci podílet se na koaliční vládě, což se v britském většinovém systému stává opravdu zřídka.

Ovšem za partnera si vybral pravicové konzervativce premiéra Davida Camerona a zklamal drtivou většinu tradičních voličů. Přestože ho s liberály spojoval například boj za větší rovnost nebo dostupnější školství, Clegg odsouhlasil razantní zvýšení už tak likvidačního školného na univerzitách.

Přestože liberálové měli v programu podporu obnovitelných zdrojů, podíleli se na schvalování masivní těžby břidlicových plynů. Tradiční obránci multikulturní společnosti také zasedají ve vládě za posledních 20 let nejvíce nepřátelské vůči imigrantům a drsně konzervativní; jako bizarní třešničku na dortu stačí zmínit zákon omezující možnost sledování pornografie.

Změna ekonomického myšlení

Liberální demokraté se zkrátka ušpinili mocí natolik, že jejich podpora klesla pod hranici volitelnosti, a zelení jsou logická náhrada. Zároveň však oslovují široké spektrum obyvatelstva, které se o politiku dosud vůbec nezajímalo a považovalo ji za beznadějnou.

Greens má náboj, její příznivci se umí skvěle organizovat na ulicích i sociálních sítích a program nabízí natolik radikální témata, že musí politiky z ostatních stran strašit ve snech. Pilířem je absolutní změna ekonomického myšlení, podle něhož je potřeba opustit obsesi růstem a naopak podporovat stagnaci za přispění maximálně se snižující spotřeby.

Konec nezaměstnanosti a především bídy má přinést nepodmíněný příjem ve výši 600 až 800 liber měsíčně pro každého s trvalým pobytem v Británii, což mimochodem není bláznivá vize, ale dost seriózní, ač zatím neaplikovaná teorie.

Daně v zelené Británii by se měly odvíjet podle dopadu na životní prostředí a hlavním cílem by měli být velcí znečišťovatelé, jako elektrárny, těžební společnosti a samozřejmě automobilová doprava. A pak je tu radikální idea k zajištění spravedlivější společnosti: dědická daň nejen po smrti, ale při jakémkoli velkém převodu majetku. Děti extrémně bohatých rodičů už by neměly jednoduše těžit z toho, v jaké rodině se narodily. Ekonomickou reformu doplňují "klasické" návrhy radikální levice, jako je zrušení školného, opuštění NATO a jaderných zbraní nebo konec monarchie.

Nenásilná revoluce

Taková představa budoucnosti Británie se může zdát tak trochu šílená. Zvlášť s přihlédnutím na to, že zelení díky volebnímu systému nejspíš neobsadí ani při sebevětším úspěchu víc než několik jednotlivých křesel. Důležitější než realizovatelnost je však samotná existence a rostoucí popularita subjektu navrhující možná extrémní, avšak velmi komplexní alternativu ke stávajícímu systému.

Velmi charismatická předsedkyně – ano, spolu se SNP mají pouze zelení z větších britských stran ve svém čele ženu – Natalie Bennetová mluví o "nenásilné revoluci", k níž může dojít už jen tím, že se zelení poprvé probojují do parlamentu a ještě spíš, kdyby se labouristům při pravděpodobném vítězství nepodařilo získat většinu a potřebovali by právě zelené.

Taková vládní koalice by pravděpodobně zásadně obrátila politiku Spojeného království ve všech důležitých oblastech. I když by zároveň mohla zelené stát jejich momentální přitažlivost alternativní strany. Nick Clegg bude jistě sloužit jako zosobněné varování. Jiným výsledkem tak paradoxně může být zablokování politické scény a něco, co Británie nezažila už 40 let. Předčasné volby.