Do malého slovenského městečka dorazil poštou na jaře 1990 starobnímu důchodci přípis Správy sociálního zabezpečení, v němž mu úřad oznámil snížení jeho důchodu o 275 korun, protože kdysi, v normalizačních letech "jeho navýšení obdržel po svém vyznamenání 'Za statečnost' z totalitních dob."

Odlet

Vraťme se na začátek příběhu o několik set kilometrů západněji a o několik desetiletí zpátky do minulosti, do lázní zvané Mariánské. V bývalém Československu. Tamní letiště se právě chystá odbavit pasažéry a vypustit k letu jedno z mála letadel, která tam denně startují.

Tomu, nakolik je tento objekt důležitý a strategický, napovídá i jeho vybavení a stupeň ostrahy. Ostatně jsme v socialismu a ten přece takřka nezná kriminalitu. Socialističtí lidé jsou hodní, poslušní a zákonů dbalí, tak jaképak strachy.

Podobně uvažuje i dvaadvacetiletý malíř pokojů Josef Jahn. Spěchá domů za tříletým synem a těhotnou manželkou. Neletí poprvé, takže oba piloty pozdraví jako staré známé, i když jednoho z nich ještě nikdy neviděl. Jsou to zaměstnanci slovenského Slovairu Ján Mičica (52) a Dominik Chrobák (44).

Je  8. června 1972, krátce před čtvrtou odpolední a oba právě nastupují do svého letounu typu L- 410A Turbolet s imatrikulací OK-ADN na pravidelné lince Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec. Stroj pojme 17 pasažérů, dnes ale letí jen 15 včetně dítěte v kočárku.

Šéfpilot Mičica se po kontrole všech přístrojů a nastartování motorů otočí k cestujícím. Přelétne je očima, pozdraví úsměvem i krátkým proslovem a pak už se naplno soustředí na start. Proběhne elegantně a rutinně. Už po čtyřech minutách si jeden z pasažérů, dlouhovlasý mladík se slunečními brýlemi na nose, rozepne bezpečnostní pás, vstane a sundá si bundu. Po dní má pruhované triko. Jen část z cestujících netuší, že jde o signál k zahájení akce.

Kdo je kdo?

Podívejme se, kdo to nevěděl.

Ján Mičica, pilot společnosti Slovair, ženatý, tři děti. Dominik Chrobák, pilot společnosti Slovair, ženatý, dvě děti. Ivan Klementis, vedoucí obchodního provozu společnosti Slovair, Ladislav Smrček, konstruktér  podniku Let Kunovice, Josef Jahn, malíř pokojů z Městského stavebního podniku Mariánské Lázně a Josef Hrubý, student hotelové školy v Mariánských Lázních.

Dále k nim můžeme s čistým svědomím přiřadit také nejmladšího na palubě, několikaměsíčního kojence.

Dalších deset dospělých musíme označit jako informovanou partu, skupinu přátel čítající sedm mužů a tři ženy. Všichni jsou mladí. Všichni touží po svobodě. Jen cestu k ní zvolili složitou a kontroverzní. Posuďte sami. Ale nejdříve si je představíme:

Zeměměřič Lubomír Adamica (1949), student Jiří Beran (1950), geometr Milan Trčka (1951), úředník Jiří Vochomůrka (1950), geometr František Hanzlík (1951), student Jaromír Dvořák (1952), vrátný Jaromír Kerbl (1953), prodavačka Alena Černá (1950), zdravotní sestra Alena Heinzová (1952) a úřednice Olga Setnická (1954). 

Akce

V 16:04 akce vypukla. Skupina v přesile zaútočila na ostatní pasažéry, mezi nimiž byl zcela náhodou hlavní konstruktér L- 410 inženýr Smrček. Drama, které se rozpoutalo, mu v praxi ukázalo, kdy udělal - pro posádku fatální - chybu při projektování stroje.  

Ale teď už k sledu událostí tak, jak byly zaznamenány ve vyšetřovacím spisu a jak je také popisovali útočníci i svědci.

Doktor práv Klementis seděl hned za pilotem Mičicou a lekl se, když kolem něj proběhl mladík v pruhovaném tričku a vrhl se na nic netušícího kapitána. Právník nebyl žádné ořezávátko a tak chytil útočníka kolem pasu a snažil se ho odtáhnout z pilotního prostoru. Dostalo se mu prudkého úderu do tváře a pak už hleděl do hlavně pistole. Někdo ze skupiny ho uchopil zezadu kolem krku a začal škrtit. Ozbrojenec se vzápětí otočil k pilotovi, mával pistolí a něco na něj křičel.

Souběžně proběhla pacifikace zbylé trojice pasažérů. Smrčku a Hrubého násilím přinutili sedět bez hnutí, urostlejšího Jahna, kterého neprávem považovali za člena ochranky, pro jistotu praštili do hlavy plnou lahví limonády. 

Výstřel

Druhý pilot Dominik Chrobák, který seděl v pilotní kabině vpravo, vnímal události jakoby z dálky, i když z blízka. Periferně zaznamenal potyčku a vzápětí už koutkem oka sledoval pistolí ozbrojeného muže, mířícího na hlavu jeho kolegy. Útočník hystericky křičel, ať letadlo otočí a letí do západního Německa, jinak ho zastřelí.

Muž v tričku, strhl kapitánovi sluchátka, další únosce je sebral Chrobákovi. Seděli zády k útočníkům, možná připoutáni bezpečnostními pásy, museli se věnovat řízení, neměli se jak bránit. Směrnice pro případ únosu jim to navíc striktně zakazovaly.

Pak najednou útočník zmáčkl spoušť. Kolem bylo rázem plno krve. Umírající Mičica ještě stačil oslovit kamaráda "Domino..." a jeho tělo se sesulo na levé rameno druhého pilota. Tím, kdo vystřelil, byl Adamica, trenčínský rodák. Sluchátka mu strhl a mířil na něj druhou pistolí Vochomůrka. Jahna praštil sklenicí do hlavy Beran. Kerblovi se při pohledu na krev udělalo špatně.

Bez navigace

Životy všech lidí na palubě teď byly v rukou Dominika Chrobáka. Musel se soustředit na řízení stroje bez navigační techniky. Krev kapitána Mičici totiž zalila palubní desku a zkratovala přístroje.

Adamica přiložil Chrobákovi pistoli k zátylku a křičel: "Mně je nyní všechno jedno, mně už na životě nezáleží." Pilot se soustředil na to, aby únoscům vyhověl. Naštěstí to z Mariánských lázní není do Německa daleko. Směr lze určit obyčejným kompasem. Tušil, že má za zády šílence, který je schopný čehokoli. Věděl, že pokud může ještě něco pro svého - jak doufal jen vážně raněného - kolegu ještě udělat, musí co nejrychleji v Německu někde přistát.

Hranici přeletěli bez incidentu. Chrobák se v duchu modlil, aby byli v té správné cizině. Letěl nízko a tak brzy zaznamenal německou dálnici. Uvažoval, že na ní přistane, ale nebylo kde. Měl dlouholetou praxi s práškovacími letadly a tak by mu asi nedělalo problémy sednout na pokosenou louku.

Když se po nějaké rozhlížel, uviděl malé letiště - sportovní ve Weidenu se 700 metrů dlouhou přistávací dráhou a v té chvíli s nulovým provozem. Dosedl a roloval k věži. Část zasvěcených s nadšeným řevem vyskákala z letadla ještě za jízdy. Někteří z nich začali líbat zemi zaslíbenou, zatímco čtveřice neinformovaných se snažila pomoci raněnému, kterému již pomoci nebylo. Vykrvácel.

Na svobodě

Policie i záchranná služba byly na místě poměrně rychle. Ti druzí, na rozdíl od těch prvních, už neměli takřka co na práci. Jen konstatovat smrt a ošetřit Jahnovu hlavu. Někteří z únosců se ještě pokusili uprchnout do blízkých lesů, ale neuspěli. Přesto, i s želízky na rukou, vítali svobodu. Vykoupenou za cenu lidského života. Netuší, že se neslavně zapsali i do světových dějin leteckých únosů. Poprvé totiž při něm zahynul pilot přímo při řízení letadla.  

Němci odmítli únosce vydat. Už jen proto, že by v Československu dostali daleko vyšší tresty. Německo však krátce předtím zpřísnilo trest za únos letadla a Adamicovi hrozil ten nejvyšší - doživotí. Připusťme, že nejen proto, ale i pod tlakem svědomí, si vzal život ještě před začátkem procesu.

Prokurátor žádal pro devět pachatelů, kteří předstoupili před soud více než po roce od únosu, tresty od pěti do 12 let. Rozsudky byly mírnější - pro všechny odnětí svobody v rozmezí tři až sedm let.  Někteří byli propuštěni po odpykání poloviny trestu. Až v roce 1990, když dostali milost, a nemuseli se obávat dalších sankcí, mohli zpátky domů.

Proč?

Proč k tragédii došlo? Základním důvodem, nejen tohoto příběhu, bylo obnovení "železné opony" počátkem 70. let. Ta, ruku v ruce s absurdními, ale platnými zákony, neumožňovala občanům socialistického Československa překročit hranice a cestovat na "Západ" bez svolení úřadů.

Taková byla doba. A mladí chtějí cestovat, poznávat svět. Někteří z  únosců část světa poznali, když na konci let 60. let takovou možnost měli. O to víc museli být zklamáni, když ztratili šanci na návrat. Neomlouvá to ovšem způsob, jakým se tuto nespravedlnost pokusili napravit.

Nikdo nemůže svou svobodu získat na úkor narušení svobody a práv jiných. A právo na život je právem nejdůležitějším. Už jen únos je omezením osobní svobody. Letecké únosy byly mimochodem tehdy populární i na západ od našich hranic. 

Na mariánskolázeňském letišti to jakoby nezaznamenali. Dvě pistole propašovaly do letadla dívky. Jedna v kalhotkách, druhá v kočárku s dítětem. Ostraze navzdory. Detektor kovů chyběl, na upozornění pracovnice cestovní kanceláře Rekrea o podivném chování skupiny nikdo nereagoval. Konstruktér letounu L-410 neoddělil kabinu pilotů od sedadel pasažérů. Pak stačilo pár kroků...

Vina a svědomí

Po letech se objevily snahy zlehčit Adamicovu vinu. Spekulovalo se, že pistole vystřelila sama poté, co ho napadl pilot, který si tak za svou smrt mohl sám. Svědecké výpovědi i znalecké posudky to ale vylučují. Střela vnikla do krku oběti zprava a seshora ze vzdálenosti 1,5 cm. Přeťala hlavní tepnu a roztříštila druhé pravé žebro směrem dovnitř a doleva. Mičica seděl v sedadle. Adamica musel stát nad ním.

Pravda, spoušť mohla reagovat na nervózní třes pachatelovy ruky. Mohla. Ale ve chvíli, kdy ji přiložil nataženou a nabitou k pilotově krku, za zbraň odpovídal. Úmysl nebo třes? Náhodný výstřel při neopatrné manipulaci to nebyl.

Adamica s ní krátce před osudovým okamžikem pilota ohrožoval a navíc verbálně varoval, že je odhodlán střílet. Náhodě neodpovídá ani jeho následné násilné a hysterické chování. Podíl viny jeho spolupachatelů zhodnotil - věřme, že spravedlivě - soud. Zodpovědnost za zbytečně ztracený život si každý z nich nese sám.

Bič Boží

Režim případ logicky využil k mediální masáži a propagačním akcím. Není náhodou, že se píseň skupiny Olympic s textem Zdeňka Rytíře "Únos" tehdy stala jednou z nejoblíbenějších a nejhranějších skladeb. Nejpopulárnějším tematickým "uměleckým dílem" však byl kultovní příběh zvaný Mimikry ze seriálu "30 případů majora Zemana".

Pokud odhlédneme od záměrů autorské licence, poměrně věrohodně mapuje průběh únosu. Výčitky, že diskreditačním cílem byla tehdy pronásledovaná skupina Plastic People Of The Universe jsou na místě. Jisté je, že na mušce byla celá tehdejší undergroundová scéna.

Únosci se nicméně skutečně před odletem za hudební skupinu vydávali a dva z nich muzikanty opravdu byli. Většina z nich se nijak nebránila drogám všeho druhu. "Plastici" nicméně nikdy blábol "Bič Boží", který zaznívá ve zmíněném díle majora Zemana, nenapsali, natož aby ho hráli.

A aby připravovali či provedli únos? To je zcela absurdní, jako příběh z úvodu, ačkoli ten se skutečně stal. Důchodcem, jemuž úřady snížily penzi, kterou mu kdysi zvedla normalizační medaile "Za statečnost", byl Dominik Chrobák - pilot, kterému ti, co únos přežili, vděčí za život.