Smrt, která zastínila olympijské zlato československých gymnastek

MAGAZÍN - Magazín autor: Miroslav Kačor

Dramatické události provázející československé gymnastky na olympijských hrách v Londýně v roce 1948 jsou málo známé, přitom by se klidně mohly stát námětem pro hollywoodský film. Pro osm mladých žen to ale byla holá realita, kdy se nesmírná radost mísila s obrovským smutkem. Devátá gymnastka se pak stala jediným sportovcem na světě, jemuž byla udělena zlatá olympijská medaile in memoriam.

Olympiské vítězky po příletu

Olympiské vítězky po příletu,zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Českoslovenští gymnasté a gymnastky patřili kdysi ke světové špičce. V předválečném období získali 14 z celkových 44 olympijských medailí. Tu poslední, stříbrnou, vybojovalo družstvo žen na berlínských hrách, kde neobjektivní rozhodčí přisoudili vítězství domácím Němkám. O to více toužily gymnastky po odvetě. Ta se ovšem nekonala, protože dva olympijské cykly odpadly v důsledku válečných událostí a po válce byli němečtí sportovci ze sportovního klání vyloučeni. Touha po zlatu byla přesto velká.

Tři roky po válce se sportovní svět chystal znovu v Londýně soutěžit o pocty nejvyšší. Účast na olympijských hrách byla vždy vrcholem závodní činnosti a medaile obrovským snem a motivací. Třeba už jen pro čest dostat se na pamětní desku se jmény olympijských šampiónů. Na té z roku 1948 najdeme hned několik Čechoslováků. Nejznámějším z nich je Emil Zátopek, ale patří sem boxer Torma i kanoisté Čapek, Holeček, Brzák a Kudrna. A ještě osm československých žen. Vlastně devět.

Hrám v Londýně předcházely dva roky příprav

Československá obec sokolská byla dlouhodobě pověřena reprezentací ve sportovní gymnastice na mezinárodní úrovni, protože lepší gymnasté u nás nikde jinde nebyli. Obec vypsala dvouletou olympijskou přípravu a na zahajovací závod se dostavilo 126 žen. Během uvedených dvou let se konala řada soustředění a vyřazovacích závodů.

"Vyřazovací závody – to byla metla. Musely jsme zacvičit. Jinak to nešlo. Jinak konec. A byly jsme rády, když se to podařilo. Každá z nás cvičila, jak mohla nejlíp, nějaká rivalita mezi námi ale nebyla," vzpomíná jedna z adeptek Marie Ďurovičová-Kovářová. "Napřed byl kolektiv velký a držely spolu ty ze stejné jednoty. Ale čím víc nás ubývalo, tím jsme se stávaly všechny kamarádkami," dodává další z pamětnic Věra Růžičková.

Druhý rok přípravy trávily společně soboty a neděle v Tyršově domě na Malé Straně. Celá tělocvična byla připravena pro gymnastický trénink a měly i čtrnáctidenní soustředění se světově uznávanou holandskou choreografkou van der Mossovou, která je učila kultuře projevu. Když bylo hezké počasí, cvičily venku na nádvoří. V Praze se nakonec zformovala desítka nejlepších, z nichž se měla vybrat osmička olympioniček a jedna náhradnice.

Labe měly dívky zakázané

V červenci přijela děvčata do Nymburku a strávila tam šest týdnů na dosud nebývalém soustředění. Dívky většinou trénovaly venku, kde stály kruhy, koně i kladiny, protože i olympijský závod se měl konat na stadionu. V tělocvičně pilovaly dvě společné sestavy, které byly tehdy v olympijském programu. V rohu stálo velké křídlo, na něž je doprovázela Nora Budousová. Hudba naživo, žádný záznam. Nad tělocvičnou byly ubytované, dole byla kuchyně a jídelna. "Starali se o nás moc dobře. Tehdy se ještě nehledělo, zda přibýváme nebo shazujeme. Vypadaly jsme jako ženské," připomíná Růžičková.

Program a denní režim se přísně dodržoval. Ráno v půl osmé snídaně, po ní chvilička volna a pak celý den práce. Večer byl společný. Nějaké osobní volno bylo fikcí, ostatně kam také jít na poloostrově? Maximálně na lodičky nebo vykoupat se v Labi, ale i to bylo zakázané. V Československu se totiž v té době vyskytlo několik případů dětské obrny, které mohly mít zdroj v infikované vodě. Ale zakažte něco mladým holkám.

"Bylo strašné vedro a každá z nás, když to nikdo neviděl, tak šup do vody a už jsme plavaly. Ale nesměl to nikdo vidět, protože to by byla mela," prozrazuje Kovářová.

Celý pobyt byl zaměřen na to, že osm závodnic a jedna náhradnice společně pojedou na olympijské hry. Na tu poslední z deseti vyšel Černý Petr. Bylo to očekávání, mířily do neznámého prostředí a po jedné z vedoucích Vlastě Děkanové, bývalé mistryni světa, často vyzvídaly, jaké to tam je.

"Anglicky jsem mluvila jenom já, pak Slávka Misáková a ostatní se musely spoléhat na Noru Budousovou, která ovládala hned několik jazyků," vzpomíná Věra Růžičková.

Reprezentantky byly sokolkami odmala

Růžičková měla štěstí, že ji i sestru tatínek naučil plavat, lyžovat a hrát ping-pong. Od čtyř let chodila do Sokola. Ve škole hrála basketbal, a když byl nějaký závod, nemohla chybět. Nejvíc se ale věnovala skokům do vody, kde to dotáhla na vicemistryni republiky. Pak se seznámila s budoucím manželem, který neměl rád vodu a dělal gymnastiku. A bylo vymalováno. Přesvědčit Věru, aby si to také zkusila, netrvalo dlouho.

Eliška Misáková, narozená v roce 1925, už od dětství ráda cvičila v Sokole. Tatínek byl výpravčí, bydleli u nádraží, a tak pro trénink ona i sestry využívaly i různá železniční zařízení - třeba slepou kolej jako kladinu. Eliška maturovala v roce 1941 na reálném gymnáziu ve Vyškově. V sedmačtyřicátém, po smrti obou rodičů začala pracovat na ministerstvu zemědělství v Praze. Do hlavního města se předtím odstěhovaly i obě starší sestry. K reprezentačnímu dresu bylo z Královských Vinohrad blíže a do olympijské nominace se nakonec probojovala ona i její sestra Míla.

Počátkem srpna odcestovalo na XIV. olympijské hry 77 československých sportovců, z toho pouze 14 žen. Devět z nich byly gymnastky, pro které byla tehdy v programu vyhrazena jen soutěž osmičlenných družstev.

Kromě sester Misákových a Věry Růžičkové se do reprezentačního dresu nasoukaly ještě Zdeňka Honsová, Božena Srncová , Milena Müllerová, Marie Kovářová, Olga Šilhánová a Zdeňka Veřmiřovská, jediná "stříbrná pamětnice" z berlínských olympijských her.

Práce pro náhradnici

"Londýn nás uchvátil. Babylón národů, včetně olympioniků z celého světa. Líbily se nám poschoďové autobusy i skutečnost, že se na zastávce do nich lidi netlačili jeden přes druhého, ale spořádaně se řadili," říká Růžičková.

Vedení rozhodlo, že právě ona pojede na olympiádu jako náhradnice. Funkcionáři spoléhali na ty starší, zkušené, nechtěli riskovat. Zdůvodňovali to tím, že je ještě mladá na to, aby zvládla psychický nápor soutěže. Jí to ale připadlo strašně nespravedlivé, protože ve vyřazovacích závodech měla dobré výsledky.

Náčelnice Marie Provazníková byla předsedkyní technické komise Mezinárodního svazu gymnastiky a pořádala před závodem školení rozhodčích. Přibrala si k tomu náhradnici. Dva dny byly v tělocvičně a to, co Marie vysvětlovala slovně, Věra předváděla. Kamarádky trénovaly a ona byla plně zaměstnána tím, že pomáhá náčelnici. Vůbec ji nenapadlo, že by se ještě zúčastnila, natož aby zvítězila. Brala to jako hotovou věc. Je náhradnicí, závodit nebude.

Po příjezdu do Londýna dorazily do kolejí sv. Heleny, kde byly ubytovány ženy olympioničky. Klasická vesnice ještě neexistovala. Dostaly legitimaci, která sloužila jako volná jízdenka, a na tréninky se přemisťovaly přes půl metropole hlavně metrem.

Šokující diagnóza: obrna

Devítičlenná parta, s nezbytným doprovodem trenérů, vedoucích a lékařů, se ubytovala přímo v areálu internátní školy. Hned po příjezdu hlásila Eliška, že jí není dobře. Ostatní šly trénovat a ona ulehla. Zatímco byly v plném tréninku, Elišce, která odpočívala, se přitížilo. Musela být převezena do nemocnice. Bylo jasné, že hry pro ni skončily. Věra nastoupila na její místo a zpočátku to brala jako zadostiučinění. Mrzelo jí ale, že se tak stalo na úkor Elišky, která patřila k československé špičce.

"Byla jsem s Eliškou na pokoji a odtamtud ji odváželi do nemocnice. Zpočátku to vypadalo na chřipku, takže ty první dva tři dny byla na ni léčena," vzpomíná Růžičková.

Dohlížel na to lékař výpravy doktor Hornof. Pak se ale začala nemoc zhoršovat, proto zavolali ke konzultaci anglické lékaře a diagnóza byla tragická: dětská obrna. Tenkrát to byla pro dospělé takřka nevyléčitelná choroba. "Měly jsme o ni obavy, a proto byla pro nás soutěž tak těžká. A každá z nás měla strach i o sebe," dodává Růžičková.

Gymnastické soutěže se pro nepřízeň počasí nakonec nekonaly na stadionu, ale v londýnské Empress Hall. Závody začaly ve čtvrtek 12. srpna a protáhly se na dva dny. Československé ženy patřily k favoritkám, ale měly zdatné soupeřky zejména v Maďarkách, Američankách a Švédkách.

Když nastupovaly na podium, Eliščin stav se zhoršil. Byla v železných plicích a pokus o transfuzi krve byl neúspěšný. Závody začínaly a ony se musely soustředit na soutěž. Věděly, že bojují nejen za sebe a za vlast, ale i pro Elišku.

Stříbro by děvčata považovala za prohru

Začátek nebyl nijak ideální. Po cvičení družstev bez nářadí obsadily až čtvrté místo. Soutěž se nezvykle protahovala, a tak první den stačily odcvičit jen povinnou kladinu. A i když veteránka Veřmiřovská spadla, postoupily na průběžné druhé místo za Maďarky. Šly spát po půlnoci, ale myšlenky měly jinde. Nevyspalé vstávaly do druhého dne s odhodláním dobýt zlato. Stříbrná by pro ně byla prohrou.

Eliščina sestra Miloslava byla ráno v nemocnici, ale k pacientce ji nepustili. Z reakcí doktorů vytušila, že nastává nejhorší krize. Při zpáteční cestě jí paní Provazníková držela za ruku a mlčela.

Druhý den odpoledne, 13.srpna, po povinném a volném přeskoku koně na šíř s madly, klesly na třetí místo. Bronz je sice hezký kov, ale ony chtěly výše. Za Elišku cvičila náhradnice Věra. Věděla o kamarádce, že je moc dobrá, tak se jí snažila vyrovnat. Naštěstí byla volná kladina její parádní disciplína, Maďarky ale byly ještě o něco lepší. Stále to bylo jenom druhé místo a k prvenství chybělo 3,1 bodu. Mílu Misákovou znovu odvezlo auto do nemocnice za sestrou. Eliška tam ležela v bezvědomí pod igelitovým stanem. Lékař jí oznámil, že je to otázka několika hodin. Bylo to strašné, ale Míla si uvědomovala, že docvičit musí. Neplakala.

Poslední nářaďovou sestavou, dnes nezvyklou, bylo cvičení na kruzích v hupu. Naše gymnastky (až na Věru) měly ze cvičení na kruzích obrovský strach. Hlavní úskalím byl vis střemhlav, výkrut na zad v záhupu a přemet z prosta na zad v předhupu. Ale stal se zázrak. Všechny cvičily nádherně a s dokonalou jistotou. Po této předposlední disciplíně se na chlup bodově vyrovnaly vedoucím Maďarkám.

"Po každé zdařilé sestavě jsme si podaly ruce a řekli si, že je za námi další krůček ke zlatu. Nebyl čas zabývat se těžkostmi. Šly jsme za vítězstvím," zdůrazňuje Růžičková.

Radost a bolest

Byla před nimi poslední překážka - společná sestava s nářadím. Těsně před vystoupením si v šatně řekly, že musí. Musí pro Elišku. Věřily, že když vyhrají, vyhraje i ona. "Byla to na tu dobu moderní a krásná sestava a roztleskala celou halu. Pro mne byla velice těžká, protože tam byla spousta změn v postavení, přechodů, měnily se útvary. Já jako náhradnice jsem nikdy v té sestavě osmi závodnic necvičila. Vždycky vedle. Sestavu jsem uměla, ale za dva tréninky jsem se musela naučit ty přechody," říká Růžičková.

Kužely a podmanivá skladba Aloise Austa jim ale nakonec přinesly štěstí a rozhodčí je ohodnotily lépe než Maďarky s kruhy nebo Holanďanky s míči. Někdy po půlnoci, hned po závodech, dovezli Mílu za sestrou do nemocnice. Snažila se jí sdělit, že vyhrály, že jsou zlaté. Zdálo se, že se Eliška usmívá, ale asi už nic nevnímala. Naposledy vydechla ráno o půl deváté. Na jednu stranu vítězství a veliká radost a na druhou obrovský žal a bolest nad ztrátou kamarádky.

Labutí píseň zlatých gymnastek

Věra při slavnostním ceremoniálu nesla vlajku s černou stuhou. Stala se v historii první československou ženou, která převzala zlatou olympijskou medaili. Domů se gymnastky vracely až za týden letadlem, které pilotoval Eliščin švagr Karel, bývalý pilot RAF. Do Prahy dovezly urnu s jejím popelem. Byla to labutí píseň vítězného družstva. Po londýnských hrách se rozpadlo -  také proto, že Sokol postupně plíživě rozehnali. Byl příliš nebezpečný novému režimu. Navíc vedoucí družstva Provazníková zůstala v Londýně a stala se pro ně zrádkyní. A tak se o historicky první československé zlaté vlastně ani moc nemluvilo a nepsalo.

Z rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru byla Elišce Misákové udělena zlatá olympijská medaile In memoriam. Je jediným sportovcem na světě, kterému se dostalo té pocty.

Tagy: domácí olympijské hry zlatá medaile olympijský vítěz český sportovec dějiny a fakta český sport

Zdroje: vlastní