John McEnroe uměl provokovat jako nikdo jiný. Ať už se mu na tenisovém dvorci dařilo nebo ne, nikdy si neodpustil nějakou poznámku na konto rozhodčího, soupeře nebo novináře. Tenisový rebel bez příčiny také na své provokace občas tvrdě doplatil.

Naběhl si mimo jiné, když světová tenisová federace snížila počet možných napomenutí hráče během utkání kvůli nesportovnímu chování z původních čtyř na tři. McEnroe nelenil a vzápětí se stal první obětí nového pravidla. Hned na začátku roku 1990 byl vyloučen během zápasu čtvrtého kola na Australian Open. Na jeho šokovaném výrazu tehdy bylo vidět, že se prostě přepočítal. Jeho provokace totiž nikdy nebyly pouhé neurotické výlevy, ale promyšlená součást hry, která mu měla pomoci k vítězství.

Grilování 

Co vede bývalou světovou jedničku k podobným výpadům i mimo tenisové dvorce? Před několika dny se pustil do Sereny Williamsové. "Kdyby hrála na mužském okruhu, byla by okolo sedmistého místa na světě," nebral si americký bouřlivák servítky. "Neznamená to, že bych si nemyslel, že je Serena neuvěřitelná hráčka. Kdyby ale hrála jen s muži, byl by to zcela jiný příběh," dodal.

Co vůbec vedlo McEnroe k takové poznámce? Vždyť Williamsová nedávno kvůli těhotenství přerušila kariéru, takže řešit její aktuální sportovní výkonnost nedává smysl. V souvislosti s jeho chováním na kurtu se nabízí, že nemluvil jen tak do větru, ale sledoval jasný cíl - propagovat svou novou knihu. Právě při jejím křtu si do Williamsové rýpl.

Skrytou okolností, kterou většina novinářů v laciné honbě za senzací zapomněla v tomto případě zmínit, byla skutečnost, že McEnroe odpovídal na dotaz reportérky. Osmapadesátiletý veterán totiž o Williamsové prohlásil, že je "nejlepší ženskou tenisovou hráčkou na světě". Až na dotaz, proč pouze "ženskou" a ne celkově nejlepší na světě, vypustil z úst šovinistického baziliška.

Obsese dominantní královnou

Tenisovou legendu nicméně k takové odpovědi nikdo nenutil. Naopak. Když si následně Williamsová stěžovala, McEnroe odmítl se za cokoli omlouvat. Za svým názorem na nepřekonatelný rozdíl mezi muži a ženami v tenise stojí. A není to poprvé, kdy se v této souvislosti otřel zrovna o Williamsovou. Před dvěma roky ji před začátkem US Open počastoval výrokem, že by ji na hřišti určitě porazil. Dnešní prezident Donald Trump mu tehdy dokonce nabízel na takový exhibiční zápas peníze.

Problém je, že Williamsová leží v žaludku i dalším králům tenisové minulosti. Před dvěma měsíci měl potřebu okomentovat její těhotenství Ilie Nastase. Sedmdesátiletý rumunský tenista narážel na barvu jejího potomka, když se před novináři ptal, zda bude čokoládový s mlékem. Očividnému buranství Nastaseho, kterého druhý den vyhodili z kurtu poté, co nadával britským soupeřkám do "zasraných děvek", ale není třeba věnovat více pozornosti.

Williamsová evidentně leží svým mužským kolegům v žaludku. McEnroe či Nastase se jejím úspěchům nikdy ani nepřiblížili. Američanka získala rekordních 39 grandslamových titulů, z toho 23 sama ve dvouhře. Navrch je i olympijskou vítězkou.

Za své úspěchy vděčí výjimečné muskulatuře a síle, s níž drtí soupeřky všech stylů na všech možných typech povrchů. Právě její tvrdá hra a dominance ve světě ženského tenisu stojí za určitou averzí, která ji během její kariéry doprovází. Z toho pramení posedlost velké části tenisové veřejnosti představou, jak by asi dopadla její konfrontace s mužským protějškem.

Tenisové války pohlaví

Částečné odpovědi se přitom diváci dočkali. Karsten Braasch se během jednoho odpoledne utkal na Australian Open v roce 1998 s oběma sestrami Williamsovými. Mladší Serenu porazil 6-1, starší Venus 6-2. Tehdejší 203. hráč mužského žebříčku se snažil zvýraznit své vítězství přiznáním, že před zápasem v rámci přípravy vypil několik limonád s pivem.

Braasch měl navíc pověst flamendra, který kouřil dvě krabičky cigaret denně. Jeho chvastounství bylo odpovědí na sebevědomé prohlášení obou sester, že by dokázaly porazit kohokoli z tenistů, kteří jsou v žebříčku ATP od dvoustého místa výš. Nedokázaly.

Nebyla to ale jediná slavná konfrontace špičkové tenisové hráčky s profesionálním tenistou. Martina Navrátilová se v exhibičním zápase v Nevadě utkala s Jimmym Connersem. Od slavné bitvy, pro níž se vžilo označení "válka pohlaví", už uběhlo 25 let.

Navrátilová svému americkému protějšku podlehla ve dvou setech. Nutno dodat, že Connors musel hrát i na deblových lajnách a neměl k dispozici druhé podání. Souboj navíc poznamenala obrovská nervozita Connorse, který si před zápasem vsadil milion dolarů na to, že neprohraje víc než osm her. Ale utkání nakonec ovládl i po této stránce.

Ne vždy ale skončil souboj pohlaví vítězstvím muže. V roce 1973 Bobby Riggs, v té době již 55letý tenisový veterán, prohlásil, že by porazil i světovou jedničku. Měl smůlu, že se jeho velkohubého prohlášení skutečně chytla Billie Jean Kingová a porazila ho 3-0 na sety. Vítězství ženy nad mužem se stalo tak legendárním, že o něm byl v Hollywoodu natočený i film s všeříkajícím názvem "Když Billie porazila Bobbyho".

Testosteronová nejistota

Přispěly tyto legendární bitvy k definitivnímu řešení otázky, o kolik jsou mužští tenisté lepší než ženy? V podstatě vůbec. Z nárazové konfrontace můžeme jen těžko něco usuzovat. Mužský tenista má totiž latentní výhodu v tom, že denně hraje a trénuje s muži, ženy naopak s ženami. Mužský tenis je výrazně kvalitnější a na vyšší úrovni na rozdíl od ženského, z něhož i nejlepší hráčka bude mít mnohem méně kvalitní konkurenci. To je jedna výhoda. Druhá pramení z faktu, že mužský tenis je prostě lepší.

Důvod, proč tomu tak je, ale nesouvisí s tolik omílanými biologickými dispozicemi. Ne všichni muži jsou od narození stejně fyzicky vybaveni. Je logické, že jsou ženy, které jsou na tom fyzicky výrazně lépe než někteří muži. Fyzickou dominanci automaticky nezaručuje ani vyšší hladina testosteronu.

Mezinárodní atletická federace IAAF v posledních letech tuto otázku řešila kvůli takzvaným intergedner sportovcům, kteří nemají zcela jasně pohlavně určené znaky muže, nebo ženy. Nejznámějším případem je jihoafrická běžkyně Carsten Semenyaová, která má přirozeně třikrát vyšší hladinu testosteronu než průměrná žena. Proto ji IAAF nutila tuto hladinu snižovat, aby v ženské kategorii neměla výhodu v podobě biologického dopingu.

Jenže federace toto kontroverzní pravidlo nakonec musela zrušit. Sportovní arbitráž v Lausanne rozhodla, že neobdržela jasný vědecký důkaz, že testosteron má prokazatelný vliv na výkonnost. To samozřejmě nepopírá skutečnost, že napříč atletickými disciplínami mají muži lepší výkonnost v průměru zhruba o devět procent než ženy.

Ale zpátky k tenisu. Nejde totiž pouze o množství testosteronu či svaly. Biologie je v tomto případě neoddělitelně spjatá se sociálními faktory. V mužském tenise je větší konkurence, protože sport byl dlouhodobě mužskou záležitostí v tom smyslu, že sportovalo více mužů. Více lidí znamená větší konkurenci, a tím pádem také větší síto, kterým projdou jen ti nejlepší z nejlepších.

I proto mají profesionální tenisté menší výpadky než ženy, mezi nimiž se častěji vyskytují komety, které vylétnou, zazáří a vyhasnou. Nikol Vaidišová nebo Anna Kurnikovová by mohly vyprávět.

Když podává ego

Není lepšího příkladu sociálně podmíněné výkonnosti než příběh legendárního ženského fotbalového klubu Dick Kerr's Ladies, na který svého času chodilo v Evertonu o třetinu větší publikum než na místní muže. Populární tým na začátku 90. let muže porážel i na hřišti. Na to se ale nemohli dívat lordi, kteří fotbal v Anglii řídili a v roce 1921 zakázali ženám hrát na hřištích spadající pod fotbalový svaz. Represivní zásah do vývoje ženské kopané trval neuvěřitelných 50 let. Po takovém činu nedává srovnávání současné úrovně mužské a ženské kopané vůbec smysl.

Se zákazy, předsudky a nepochopením bojovaly dlouhé roky i tenistky. Rozdíl v motivaci, zda se v mladistvém věku věnovat sportu na profesionální úrovni nebo raději něčemu jinému, hrál ve výchově profesionálních sportovců zásadní roli. Právě sestry Williamsovy stojí za tím, že tenistky mají na grandslamech stejně vysoké odměny jako muži. Taková změna se na kvalitě ženského tenisu může projevit za několik let. Ale také nemusí.

Shazovat ženské hráčky jen proto, že by s mužskými protějšky prohrály, je ale nesmysl. V tomto případě nejde jen o "válku pohlaví", jak Connors rád nazýval svou bitvu s Navrátilovou. Rodilá Češka tento souboj pojmenovala mnohem výstižněji jako válku eg. A je to pouze ego, možná ješitné, možná uražené, které mluvilo z Johna McEnroa. Možná by si měl přiznat, že Williamsovou, její slávu a úspěchy potřebuje, aby byl vidět a slyšet on sám. O tom by mohla být třeba i jeho příští kniha.