Jak malá hrdinka zachránila obklíčený prapor

MAGAZÍN - Magazín autor: Šárka Novotná

Je to jeden z krvavých a smutných příběhů první světové války, s jehož koncem je však spjata šťastná náhoda a naděje - byť jen pro některé. A také oběť tvorů, kteří ve válečných konfliktech bývají často přehlíženi. Drama takzvaného "Ztraceného praporu" se odehrávalo právě před 100 lety.

Ilustrace zobrazující vojáky "Ztraceného batalionu"

Ilustrace zobrazující vojáky "Ztraceného batalionu",zdroj: Profimedia.cz

Nazývá se jím devět rot pěchoty 77. divize americké armády pod velením Charlese Whitea Whittleseye. Tragický příběh vojáků, kteří navzdory názvu pocházeli ze čtyř různých praporů, se odehrál během tak zvané bitvy v Argonnském lese - poslední velké operace tohoto konfliktu, která vypukla již 26. září 1918.

White Whittlesey vedl 2. října s 554 muži útok skrze silně opevněnou německou linii. Rozkaz zněl "neustupovat", neboť povely k ústupu zneužívali Němci ke zmatení spojeneckých vojsk.

Whittlesey a jeho vojáci předpokládali, že z obou stran je podpoří jak další Američané, tak Francouzi. Cílem útoku bylo zabrat mlýn Charlevaux a získat cestu důležitou pro zásobování spojeneckých jednotek a železnici, čímž by naopak zásobování nepřátel ztížili.

Jenže když Whittleseyho muži dosáhli v argonnské hornatině tak zvaného "kopce 198", boční podpora chyběla. Co se stalo? Ústup byl přece něco nepřípustného.

Nevěděli, že ti, na které spoléhali, byli zastaveni, a oni se tak ocitli bez pomoci, hluboko na území nepřítele. Ještě 3. října velitel vyslal průzkumníky v naději na navázání kontaktu. Němci však všechny buď zajali, nebo zastřelili. Vojákům začalo docházet, že žádné pomoci se jim poblíž nedostane.

Zůstali v místě, které mělo do ideálního prostoru pro vysekání se z takové mizérie daleko. Dvě nejschopnější roty bránily pozice z boku, zepředu jedna a vzadu bylo jen pár střelců s kulomety. Němci z nedaleké rokle nějakou dobu neútočili. Báli se, že Američané jsou v přesile, ovšem i to byla jen otázka času. Útok přišel ještě téhož dne navečer, a to ze všech stran. Američané utrpěli těžké ztráty, ale dali dost zabrat i nepříteli.

Další den útoky pokračovaly, na americké roty navíc nevědomky stříleli i jejich spojenci. Kromě palby pak vojáky soužily i tenčící se zásoby jídla a vody - dostat se k nejbližšímu prameni bylo doslova o život. Někteří historici nicméně soudí, že jeden z důvodů, který pomohl vojákům lépe obstát v děsivé situaci, byl ten, že se jednalo o roty složené z chudých mladíků, často potomků imigrantů žijících v New Yorku a uvyklých tvrdému životu. V příšerných podmínkách tak patrně využili těžkostmi nabytých dovedností.

Drahá přítelkyně

Poslední nadějí, jak kontaktovat spojence, byli holubi, i těch ale měli jen málo. Čtvrtého října nicméně velitel odeslal poslední, třetí holubici Cher Ami, což ve francouzštině znamená Drahá přítelkyně. Těžko říct, zda ještě doufali, že průlet mezi kulkami nepřátel přežije. Navíc ve chvíli, kdy ji vypouštěli, vybuchl granát, který zabil pět amerických vojáků a nebohou holubici vylekal tak, že málem neodlétla.

Nakonec však uspěla, byť cesta ke spojencům pro ni byla doslova martyrium. Do cíle doletěla oslepena na jedno oko, s poraněnou hrudí a nožkou visící na vlásku, úkol však splnila. Vzkaz, který donesla, zněl: "Jsme podél cesty paralelní k 276.4. Střílí na nás naše vlastní dělostřelectvo. Proboha, přestaňte!" Zatímco odvážnou holubici měli v péči vojenští lékaři, rozběhl se plán na záchranu, která byla velmi obtížná. Američané podnikli řadu útoků, které je však velice vysilovaly, a síly docházely i těm, které se snažili zachránit. Zraněných a mrtvých vojáků přibývalo. Ti, kteří žili, si přerozdělovali výstroj a zásoby padlých.

V celé záchranné operaci sehrál významnou roli svobodník Abraham Krotoshinsky, člen obklíčeného praporu. Přihlásil se na velitelovu výzvu hledající dobrovolníky, kteří se proplazí bojištěm a přivedou pomoc. Krotoshinsky to zvládl a navedl do "kapsy", jak se nazývala umístění odříznutého praporu, pomoc z řad blížících se spojenců. Stalo se tak 8. října. Z více než 500 mužů vyvázlo bez fyzické újmy pouhých 194, zbylí byli zraněni, zajati, nebo po smrti.

Poté, co se tito muži dostali do bezpečí, byla vedle Whittlesleye a Krotoshinskyho oceněna řada účastníků boje, včetně spásné holubice.

Malá hrdinka, která o nožku nakonec přišla, za svou službu ve válce obdržela Válečný kříž a oceněn byl i Enoch Clifford Swain, jenž ji vycvičil. Později pod dohledem slavného generála a velitele expedičních sil v Evropě Johna Josepha Pershinga odplula do Ameriky.

Příběh Ztraceného praporu zanechal stopu i v populární kultuře. Kromě stejnojmenného snímku z roku 2001 událost inspirovala i píseň kapely Sabaton.

Záhadné úmrtí

Cher Ami zemřela v červnu 1919 v New Jersey v důsledku válečných zranění. Válka však poznamenala i jiné, zřejmě včetně samotného velitele "Ztraceného praporu". První světovou Charles White Whittesley přežil, po dramatu v Argonnském lese obdržel medaili cti, ovšem dlouhý život ho nečekal.

V roce 1921, konkrétně 21. listopadu, byl jedním z těch, kteří nesli rakev neznámého vojáka na Arlingtonském národním hřbitově. O pár dní později si koupil lodní lístek do Havany, 26. listopadu povečeřel na lodi s kapitánem a krátce po jedenácté večer opustil kuřárnu, podle kapitánova svědectví v dobrém rozmaru. Tehdy ho spatřili naposledy.

Předpokládá se, že spáchal sebevraždu skokem přes palubu - v New Yorku před odjezdem sepsal svou poslední vůli, v níž majetek odkázal matce, a napsal také dopisy různým členům rodiny a přátelům

Bylo mu 37 let.

Tagy: Francie zahraničí Spojené státy dějiny a fakta války a ozbrojené konflikty první světová válka

Zdroje: Wikipedia.org