Byla jsem poměrně mladá, když jsem se zamilovala do muže z daleké ciziny. Měl jiné náboženské zvyky, jinou mentalitu, ale také silnou osobnost, sebevědomé a nepopiratelné charisma. Byl rozhodný, úderný a nesmírně přitažlivý.Nedokázala jsem mu odolat, i když mi něco hluboko uvnitř našeptávalo, že si koleduji o problémy. Jenže mé srdce umlčelo rozum  a já se za toho muže lehkovážně provdala.

Magazín

Lenka (44): Věřila jsem mu každé slovo. Když jsem zkusila zjistit, kým ve skutečnosti je, nemohla jsem v klidu spát

Myslela jsem si, že jsem našla lásku jako z pohádky

V den, kdy jsem si brala Rashida, jsem byla nepopsatelně šťastná. Měla jsem pocit, že právě teď dělám to nejlepší rozhodnutí svého života. Naše svatba byla jako z pohádky, všechno klapalo do posledního detailu. Krátce po ní jsme se nastěhovali do velkého bytu a  začali spolu žít. Zpočátku to vypadalo dokonale. 

Dělala jsem všechno pro to, abych byla tou nejlepší ženou. Měla jsem navařeno, uklizeno, poctivě jsem chodila do práce a domů se vracela na minutu přesně. Jen aby byl spokojený. Aby byl náš vztah takový, jaký jsem si vysnila.

Magazín

Petr (33): Po velké tragédii mě vyhodil na ulici. A přesto všechno čekal, že mu budu říkat pořád táto

Na dítě mi nepřispěl ani korunu 

Náš vztah se postupně hroutil. Začalo to drobnostmi, třeba když jsem se jen o pár minut zpozdila, nebo když se něco odchýlilo od Rashidova plánu. Okamžitě na mě křičel a ponižoval mě. V tu chvíli mi začalo docházet, že takhle to dál nepůjde.

Chtěla jsem od něj odejít, ale k mému štěstí a zároveň neštěstí jsem otěhotněla. Doufala jsem, že kvůli dítěti se všechno zklidní. Snažila jsem se být bezchybná, abych miminko donosila v klidu. Jenže Rashid mě začal trestat ještě víc. Když jsem kvůli pokročilému těhotenství musela přestat pracovat, přestal mi dávat peníze. Najednou jsem neměla ani na základní výbavičku.

Magazín

Dalibor (36): Nemůžu si pomoct. Ovládá mě to víc, než bych chtěl. Kamkoliv přijdu, je to pro mě jako droga

Trápilo mě, že to finančně nezvládám, a styděla jsem se za to

Sotva jsem porodila, hlavou mi už běželo, kde vezmu peníze na pleny, jídlo, prostě na všechno. Řekla jsem Rashidovi, že odejdu k rodičům. Místo pochopení na mě spustil: „Že se nestydíš! Věšet se rodičům na krk? Mně by ve tvém věku bylo hanba.“

A tak jsem se opravdu styděla. V tomhle měl Rashid bohužel pravdu nebo jsem si to aspoň tehdy myslela. Nejsem přece dítě, které potřebuje pomoc. Rodičům jsem pokaždé tvrdila, že je všechno v pořádku. Že se o mě muž stará. A že je brzy navštívím.

Mezitím jsem po nocích brala, co se dalo. Dělala jsem domácí práce pro cizí lidi, chodila na noční úklidy, často i s kočárkem. Prostě jak to šlo. Popravdě, ani jsem nevěděla, kde Rashid většinu času je. Přijel jednou za čas, zkontroloval, jestli je všechno podle jeho představ, a zase odjel. Na naši dcerku se sotva podíval, natož aby si s ní pohrál. Jen mi vmetl do obličeje, že je moc hubená.  A že se snažím málo.

Nakonec nás zachránila moje máma

Probrala mě až moje máma. Asi po roce a půl mě našla a když mě viděla, rozbrečela se. Ne, že bych živořila. Dělala jsem, co bylo v mých silách. Jenže jsem skoro nespala  kvůli práci, nemocím, prvním zoubkům mojí dcery.

„Jak tohle proboha žiješ?“ vyhrkla zděšeně, a zatímco mi spílala, zároveň mi balila věci. Rozhodla, že nás odveze k sobě domů. Já se bránila. Měla jsem to v hlavě nastavené tak, že se o nás musím postarat sama. Máma mě tehdy pohladila po vlasech a řekla: „Kdo ti tohle nakukal? Ten, co se na tebe už dávno vykašlal?“ A odvezla si nás.

Až u rodičů mi došlo, co všechno se dělo. Že mě Rashid sice nikdy neuhodil, ale psychicky mě zlomil dokonale. Požádala jsem o rozvod. A dceru mu nikdy nesvěřím.