První protesty začaly spontánně už během pátečního odpoledne. Jejich předběžné organizaci zabránil fakt, že zpráva o přenesení těla se na veřejnost dostala až těsně po samotném vykonání aktu, který sice proběhl se všemi vojenskými poctami, ale s vyloučením médií. Marcosovo tělo bylo na hřbitov převezeno tajně z diktátorova rodného Batacu ležícím pět set kilometrů na sever od Manily, kde jej jeho rodina nechala vystavit veřejnosti v Leninově stylu.

Tisícové demonstrace proti tomuto aktu probíhají od té doby prakticky neustále na různých místech po celých Filipínách, doplněné o ostrá odsouzení politických špiček, zástupců katolické církve a lidskoprávních organizací, nemluvě o přeživších diktatury a příbuzných obětí, kteří vyšli do ulic jako první.

Ostrá slova volil třeba viceprezident země Leni Robredo: "Ferdinand Marcos byl zloděj, vrah a diktátor," prohlásil hned v pátek. "Není to žádný hrdina."

Biskup ze San Carlos Gerardo Alminaza pak vyzval Filipínce, aby se zúčastnili masového protestu organizovaného přímo katolickou církví. V pátek 25. listopadu ve tři hodiny odpoledne by měly ve všech městech zvonit zvony na připomínku obětí Marcosova režimu.

Vykopejme diktátora!

Co víc, objevila se dokonce první iniciativa na exhumaci těla – příbuzní obětí žádají Nejvyšší soud, aby ostatky nařídil vykopat. Soudní tribunál totiž přenesení mrtvého Marcose před dvěma týdny označil za legální, Duterte však s pohřbem nepočkal na odvolání proti rozsudku, což by teoreticky mohlo být protiprávní.

Bez ohledu na výsledek dalšího soudního sporu je přenesení těla Fernanda Marcose bezpochyby vyvrcholením pokusů o rehabilitaci jeho režimu. Na Filipínách vždy existovala skupina nostalgiků, považující diktaturu hlavně kvůli pevnému řádu a vyšší míře bezpečnosti za zlaté období.

Jejich řady se přitom v poslední době rozšiřují o nemalé množství mladých lidí, jež diktaturu nezažili, uvěřili však obrazu "pořádkumilovného vládce", posilovaného neustávajícími aktivitami příslušníků Marcosovy vlastní rodiny. Zatímco diktátor sám zemřel již v roce 1989 v havajském exilu, jeho žena Imelda se o několik let později vrátila na Filipíny, aby od té chvíle bojovala za jeho odkaz.

"Vím, že Marcos vždycky stál na straně pravdy. A když jste na straně pravdy, na vaší straně je sám Bůh," prohlásila Imelda Marcosová po slavnostním pohřbu, kterým se splnilo její dlouholeté přání.

Právě Imelda nechala v roce 1993 převézt tělo Ferdinanda Marcose zpátky na Filipíny a vystavit jej ve skleněné rakvi uprostřed samozvaného "prezidentského centra", jako by z jeho hrobu budovala poutní místo.

Díky zpronevěřeným zhruba deseti miliardám dolarů během manželovy vlády také měla ideální výchozí pozici k tomu, aby spolu se svou rodinou vstoupila do světa byznysu a politiky a o manželovu pověst tak mohla bojovat z těch nejvyšších míst. Imelda Marcosová je ve svých 87 letech poslankyní, její dcera Imee je guvernérka a syn Ferdinand ml. zasedal v Senátu a neúspěšně kandidoval na viceprezidenta.

"Šílený" prezident jako spouštěcí mechanismus

Teprve v nedávno zvoleném prezidentovi Rodrigo Dutertem ale Marcosova rodina získala zastánce na nejdůležitějším postu ve státě. Není to jen z důvodu Duterteho obdivu k diktátorově vládě, kdy Ferdinanda Marcose označoval před volbami za nejlepšího prezidenta ve filipínské historii, a dokonce po jeho vzoru vyhrožoval neposlušnému Nejvyššímu soudu zavedením stanného práva.

Filipínský prezident má k Marcosově rodině i osobnější vazby. Jak sám přiznal, Imee Marcosové pomáhala financovat jeho volební kampaň a od uvedení do úřadu tvoří právě tato nejstarší diktátorova dcera pravidelnou součást prezidentových zahraničních návštěv, na nichž se uzavírají klíčové obchodní dohody.

Prudké reakce na diktátorův pohřeb nicméně dokazují, že rehabilitační kampaň jeho rodiny a příznivců na velkou část filipínské společnosti nezapůsobila. V zemi stále žije dost pamětníků období od vyhlášení výjimečného stavu, kdy Ferdinand Marcos pevně převzal otěže vlády a k jejich udržení využíval masového věznění, mučení a politických vražd.

Odhaduje se, že mezi lety 1972 a 1986 skončilo 70 tisíc lidí ve vězení, 34 tisíc jich bylo mučeno a 3200 lidí zaplatilo životem. Vládní jednotky se tehdy dopouštěly například také masového znásilňování, jak to přeživší oběti letos v srpnu připomněly na slyšení u Nejvyššího soudu. Otázkou zůstává, jestli se demonstrantům podaří zařazení člověka zodpovědného za takovéto činy mezi národní "hrdiny" zvrátit – a to nejen vzhledem k místu fyzického spočinutí jeho pozůstatků.