Ročně vystoupí na letišti v Charleroi miliony lidí. Naprostá většina z nich míří do Bruselu, strávit víc než jen pár nutných minut v "zaplivaném" městě v sousedství belgické metropole je to poslední, po čem touží. Nebo ještě dobře před sedmi osmi lety tomu tak bylo.

V roce 2009 bylo město v anketě vyhlášeno nejošklivějším místem v Evropě. A tehdy se něco změnilo. Nelichotivá nálepka přivedla do ošuntělých ulic plných zavřených obchodů a potulujících se nezaměstnaných turisty.

Využil toho mladý absolvent umělecké školy Nico Buissart, který už oněch sedm let zájemcům nabízí, že je tou vší špínou a zašlostí milerád provede. Jak píše magazín The Economist, zájemců má dostatek na naplnění dvou až tří vycházek týdně. Ve stínu starých továren a hald průmyslového odpadu je provází cestami posetými kovovým šrotem, zarostlými plevelem až do výše pasu a jeho skupinka nadšeně vzdychá a všechnu tu bídu si fotí.

Města se chlubí svými "hrůzami"

Mnoho měst nejen v Evropě má podobné prohlídky, v nichž průvodci s hrdostí provádějí excentrické turisty místy, za která se město spíš stydí.

Svou "jizvu" na tváři, kterou se nyní chlubí, má třeba Berlín. Kromě Braniborské brány část turistů míří k Schwerbelastungskörperu, což je obří betonový válec postavený v letech 1941 až 1942 podle plánů Hitlerova dvorního architekta Alberta Speera.

Stavba je tak obří a masivní, že ho není možné bez poškození okolí ani přesunout, ani zbourat. A tak z něj německá vláda udělala raději kulturní památku a konají se v něm prohlídky.

Do východní Evropy míří davy lidí prohlédnout si pomníky sovětské éry, polorozpadlé opuštěné stavby, o které se nikdo nestará, ale i perly brutalismu. Samostatnou kapitolou jsou pak třeba oblíbené výlety do Černobylu.

"Poslední dobou se podobné prohlídky dysfunkcí měst staly oblíbené i z jiných důvodů. Kvůli terorismu a údajnému selhání globalizace a multikulturalismu má stále víc a víc lidí zájem vidět tato 'zaostala' evropská místa, kde došlo ke katastrofám," upozorňuje magazín.

Chci vidět, kde vyrůstají teroristi. Zn.: Bezpečně a s výkladem

A tak zatímco ještě před rokem neměl o prohlídku bruselské "chudinské" čtvrti Molenbeek zájem téměř nikdo a konalo se zde maximálně pět prohlídek ročně, od teroristických útoků z loňského listopadu jich bylo už více než padesát.

"Lidé, kteří znají Molenbeek jen ze zpráv, předpokládají, že je to 'peklo'. Po návštěvě jsou překvapeni, jak je ta čtvrť živá," cituje The Economist Anne Brumagnovou z asociace, která pořádá turistické prohlídky města.

Terorismus, pocit nebezpečí a lehké chvění z návštěvy "no-go zón" živí nové, poněkud zvrácené odvětví turistického ruchu. Někomu stačí k zadostiučinění procházka čtvrtí "muslimských vrahů", některé extrémní případy jsou ještě dál: Například skotský učitel Andy McGinlay cestuje zásadně po zemích ovládaných diktátory nebo zmítanými válkami, v červnu pro změnu sociální sítě zaujal malajsijský fotograf Keow Wee Loong, který se vydal pořídit unikátní snímky do radiací zamořené Fukušimy.

To je ale už něco jiného…

Zvláštní přitažlivost míst, kde se v Evropě vyrůstali autoři teroristických útoků, ukazuje na hloubku problému, se kterým se musí evropští politici popasovat. Protože se o místech "všeobecně ví", že se jim mají nemuslimové zdálky vyhýbat, ani místní často nevědí, jak vypadá svět pár kilometrů za jejich domem. A to jsou rozdíly v evropských městech mnohem méně výrazné než třeba v Americe.

Každá další tragická událost a následný vzrůst "turistických výletů za bídou" obrací pozornost k problémovým oblastem, což se samozřejmě místním politikům dvakrát nelíbí. Nutí je minimálně ke slibům, že s problémy zatočí.

Když ale po čase rozruch utichne, upadne s ním i zájem politiků. S tím, že průvodci zájemcům ukazují špínu a problémy města, se jednoduše smíří. Stejně jako to udělali politici v Charleroi. Na začátku si podle Buissarta stěžovali, že jeho prohlídky vrhají na město špatné světlo. Nyní je lze informace o nich najít i na stránkách města…