Po řadu let se generovaly spory a konflikty v tuzemském lesnictví a zpracování dřeva především prostřednictvím soubojů firem nebo zájmových uskupení usilující o zakázky od státního podniku Lesy České republiky (LČR).

Dominantní správce dřevní hmoty (LČR), jehož podíl na našem trhu je i po církevních restitucích v současné době asi 58 procent, ale nakonec přešel k takzvanému "senátnímu" způsobu vyhlašování tendrů, kdy se každoročně nesoutěží veškerá plocha lesů spravovaná LČR, ale jen pětina na dobu pěti let.

Lesnický byznys byl tak rozložen v čase a navíc mají firmy, neúspěšné v jednom roce, možnost soutěžit o další pětinu zakázek v následujícím roce, což poněkud uklidnilo podnikatelské emoce.

Nové emoce

Nové emoce zcela jiného typu ale už startují. Jde o souboj mezi dvěma certifikačními systémy – FSC (Forest Stewardship Council) a PEFC (Programme of the Endorsement of Forest Certification Schemes), přičemž oba z nich deklarují, že dřevo vytěžené z lesa bylo vyprodukováno takzvaným udržitelným způsobem, tedy že pěstování stromů, jejich ošetřování, vysazování a údržba jsou činěny k přírodě blízkým způsobem.

V praxi jde tak o to, jestli je podnikání v lesích dostatečně zelené, případně zelenější. Jiná skladby písmenek v názvech obou systémů není na první pohled významná a nelesnická veřejnost oba systémy nerozlišuje a ani fakticky netuší, že existují. Ve skutečnosti jde ale o novou dělící linii, která rozhodne, a už také rozhoduje, o odbytových možnostech dřeva certifikovaného buď jedním, nebo druhým systémem.

Dosavadní stojaté vody (nebo spíše lesy) již v tomto směru rozčeřila významná nadnárodní společnost IKEA, která deklarovala, že bude ve své síti prodávat zpracovávat a prodávat pouze produkty ze dřeva certifikovaného FSC.

Ten je přitom preferován ochránci životního prostředí, neboť podle nich oproti PEFC skutečně garantuje trvalou udržitelnost produkce dřeva, systémem PEFC je oproti tomu certifikován podstatně větší objem lesních porostů (a tedy dřeva z něj), a to nejen na území ČR, ale i ve světě.

Biodřevo

Skutečností ale je, že FSC je opravdu "zelenější" a k přírodě bližší a ukládá například ponechat část dřevní hmoty ve vytěženém lese – to ale na druhou stranu znamená, že taková těžba buď přináší nižší zisky, nebo je výsledkem dražší dřevo. V podstatě "biodřevo", porovnáme-li lesnictví se zemědělstvím a konvenční produkci potravin a biopotravin.

Faktem je, že stejně jako se průmyslové zemědělství negativně podepisuje na naší krajině a nesprávné hospodaření zvyšuje riziko eroze a odplývání kvalitní, svrchní části půdy z polí do potoků, řek, rybníků či vodních nádrží, podepisuje se obdobně negativně, se stejnými důsledky, na naší krajině také průmyslové lesnictví.

Jen je to méně vidět, už i proto, že lesnictví stojí v našich krajích v porovnání se zemědělství přece jen trochu "v koutě".

Jsou to ale právě naše lesy, které také dokáží zadržet nebo nezadržet vodu v krajině, na rozdíl od zemědělské půdy ale jejich retenční potenciál (schopnost zadržovat vodu) a možné rezervy nikdo nespočítal. Udržitelné hospodaření v lesích je tak stejnou výzvou, jako udržitelné, k přírodě šetrnější zemědělství.

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od zemědělství neexistuje v Evropě něco jako "Společná lesnická politika", je zákonná úprava hospodaření v lesích věcí jednotlivých členských zemí. A v tom je také klíč, jak české standardy FSC a PEFC vnímat.

Rozhodující přitom je, že v ČR platí, jako v řadě jiných oblastí, pro lesní hospodaření přísnější pravidla, než v jiných zemích EU, neřku-li ve světě. To v praxi znamená, že podmínky PEFC jsou pro udržitelnost produkce dřeva dostačující, a to i kdyby znamenaly "pouze" dodržování u nás v praxi platných zákonů, což kritizují zastánci ekologičtějšího FSC.

Stromů i lesů v ČR přibývá

Z globálního pohledu lze přitom podotknout, že systém certifikací dřeva byl založen především jako ochranné opatření vůči drancování pralesů a obecně cenných lesních porostů především v rozvojových částech světa.

To ale v ČR ani náhodou nehrozí, množství dřevní hmoty v našich lesích každoročně stoupá, stejně jako plocha lesních porostů a ČR tak patří mezi nejvíce zalesněné země EU, i v konkurenci se Skandinávií.

Je tak poněkud sebezničující hádat se o to, který certifikát je zelenější, především je ale diskriminující odmítat zpracování dřeva posvěcené tím či oním certifikátem ze strany komerčních subjektů. Je to totiž stejné, jako kdyby někdo nařídil povinně konzumovat jen biopotraviny.

Samozřejmě že má být zachována volba mezi FSC a PEFC, ale produkty z těchto systémů by měly být označeny příslušným logem nebo informací na finálních výrobcích tak, aby si mezi nimi mohl spotřebitel vybrat, jako mezi těmi potravinami.

Samozřejmě, že má u i nás hospodaření v lesích v dopadech na stav krajiny, půdy i rizika eroze své rezervy. Lze také předpokládat, že v některých parametrech se současná tuzemská legislativa upravující hospodaření v lesích bude zřejmě ještě zpřísňovat jakožto odraz adaptačních kroků na klimatické změny.

Nejsme v bodě nula

To však jistě není věcí komerčních prodejců výrobků ze dřeva, ale odborníků z řad šlechtitelů, pedologů a obecně akademického sektoru, který by měl vypracovat podklady a zásady onoho udržitelného lesního hospodaření.

Nejsme v bodě nula – v ČR například existuje Český spolek pro agrolesnictví sídlící na České zemědělské univerzitě v Praze sdružující jak část lesnické veřejnosti, tak především zástupce akademické a výzkumné sféry – například z Mendelovy univerzity v Brně a dalších výzkumných institucí.

Právě spojení "agrolesnictví" je přitom docela důležité – chování člověka v krajině je totiž nutné posuzovat komplexně, a to jak v té zemědělské, tak lesní. Žádná "krajina IKEA" neexistuje.

Petr Havel pro pro Ústav nezávislé žurnalistiky