Bohuslav Sobotka je politikem z povolání. Do sněmovních křesel přesedl rovnou ze školních lavic a začal budovat politickou kariéru od píky. Po postu ministra financí a šéfa největší opoziční strany se o Sobotkovi začalo mluvit i jako o budoucím premiérovi. Každý to bral za hotovou věc. Vyhrát volby a ujmout se vlády se mu loni skutečně podařilo, a to i přes Zemanovo záškodnictví. 

Zemanův prezidentský majestát si totiž ani po volbách nedal pokoj a pokusil se své věrné lokaje Haška, Tejce, Škromacha, Zimolu a Chovance využít k převzetí moci nad Sociální demokracií a potažmo Strakovou akademií. Nevyšlo to a jezevec z Vysočiny se musel, byť na čas, stáhnou do útrob Pražského hradu a zámku v Lánech. Když Sobotka zemi ze sídla Agrofertu informoval o vznikající koaliční vládě, působil poněkud rozpačitě, ale vše nasvědčovalo tomu, že premiérem se nakonec stane – sám sobě navzdory.

Koaliční smlouva s ďáblem

Od prvních měsíců vládnutí začalo být patrné, kdo je v koalici skutečným šéfem. Babiš, kterému ostatně jeho vlastní poslanci neřeknou jinak než "šéf", se úřadování nad pěti ministerstvy ujal tak, jak je zvyklý – manažersky seshora dolů.

Stejně řídí i hnutí ANO, prostřednictvím kterého ovládá všechna svěřená ministerstva a především personální politiku úřadů a firem pod ně spadající. Manažery, ministry a politiky na kandidátky dosazuje a mění, jak sám uzná za vhodné. S pomocí dobře placeného PR týmu budí hnutí ANO navenek dojem nejfunkčnější parlamentního seskupení a preferenčně posiluje.

Sobotka takový autoritativní luxus nemá. Musí krotit vlastní poslance a ministry, kteří mnohdy jednají značně nekolegiálně. Řada spolustraníku jím opovrhuje, i když to nedává veřejně najevo. Tak jako tak ale ČSSD zůstává standardně fungující, pluralitní politickou stranou. Není to sámoška na státní zakázky pro korporace jako hnutí ANO. Konglomerátu imperialistického Babiše s neomezenými financemi na volební kampaň čelit nedokáže.

Bohuslav Don Quijote Sobotka

Utkat se s Babišem na standardním politickém poli se téměř rovná boji s větrnými mlýny. Babiš ví, že vláda stojí na něm, a se Sobotkou si místy hází jako s tenisákem. Zatím se neobjevilo nic, co by si menší koaliční partner ve vládě neprosadil. Vychází mu i bezprecedentní nominace lidí se zištnými zájmy do státní úřadů a firem. Větší klientelistické prostředí na východ od nás je až v Afghánistánu.

Nejnovějším příkladem je výměna na pozici ministra dopravy za generálního ředitele mezinárodní korporace, která od státu inkasuje miliardy. To, co by v normálním světě ihned vzbudilo volání po rezignaci vlády, u nás nejspíš projde. Skutečností je, že Ředitelství silnic a dálnic, které rozděluje miliardové zakázky, stejně už teď šéfuje bývalá manažerka Babišova Agrofertu. A je jen otázkou času, kdy se Babišovi podaří ovládnout i ministerstvo zdravotnictví, se kterým má také velké podnikatelské plány. Sobotka tento souboj vyhrát jenoduše nemůže.

Nulová výhra tak či onak

Premiér má v podstatě dvě cesty. Buď neudělá nic a bude pokračovat v nešťastném vládním angažmá s ANO a KDU-ČSL a dovede vlastní stranu zhruba k 15 procentům preferencí, příští volby prohraje a v politice skončí. Tragédií římského střihu je, že když po zmíněném stranickém puči zachránil Chovancovi krk, začal si vychovávat vlastního Bruta, který už teď z pozice ministra vnitra servilně podkuřuje Babišovi a chystá se na převzetí ČSSD. Z postu místopředsedy se předsedou strany stane snadno.

Druhou možností je, že Sobotka podá demisi a položí tak celou vládu, což by byl zodpovědný krok, který by teoreticky vzato mohl zamezit rozpínání se Babišova protektorátu. A to i přesto, že u nás forma vlády s opozicí nese od dob klausovsko-zemanovského paktu pachuť zla a korupce. Poprvé v české historii by byly jasně definovány národní zájmy – nikoli zájmy podnikatelské, jak je tomu dosud. Lze si představit, že by pak kabinet v demisi dovedl zemi k řádným či předčasným volbám.

Na další příležitost ale číhá Zeman, který by sestavením vlády mohl pověřit ANO. K Babišovu nedemokratickému stylu vládnutí má koneckonců blízko. ANO by za tiché podpory KSČM a hnutí Úsvit potřebovalo sedm poslanců ke stojedničkové většině. O tom, že v ČSSD je dost zrádců, kteří by Sobotku s chutí zařízli, se veřejnost už přesvědčila.

Tak či onak to nevypadá, že by Sobotka mohl současné politické výzvy ustát. Hnutí ANO posiluje a ve vládě si dělá, co chce. Ať už příští volby dopadnou jakkoli, Sobotka jako politik prohraje. Jako člověk však prohrát nemusí, místy totiž skutečně působí jako utrápený romantický hrdina z Cervantesova románu.