Běh je dnes tím, čím býval kdysi tenis a golf. Komu netrčela z batohu tenisová raketa, nebo kdo za sebou nevlekl drahou golfovou tašku, jako by nebyl. Na tenisových kurtech a golfových hřištích se dojednávaly zásadní pracovní záležitosti a zajišťoval se společenský status. Dnes si manažeři zdobí kanceláře nikoli golfovými holemi, ale medailemi z půlmaratonů či maratonů a pracovní schůzky zahajují debatou o dojmech ze závodů. Princip ale zůstává stejný.

Lidí, kteří zkoušejí běh, skutečně přibývá. Počet běžců (a obecně sportovců) ale neroste zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát. V Česku například dlouhodobě klesá počet juniorských sportovců, od revoluce kluby přišly až o třetinu zaregistrovaných členů. Dospělých registrovaných sportovců sice na rozdíl od juniorů naopak přibývá, nikoli však v takových počtech, které by zajišťovaly optimistické vyhlídky.

Běžcem se nestanete po několika měsících. A právě to je na takzvaném běžeckém boomu ošemetná záležitost. Rostoucí počet účastníků závodů vytváří dojem, že běžců je opravdu víc a víc. Jenže jediné, co z dlouhodobého hlediska skutečně roste, je výdělek výrobců a distributorů běžeckého vybavení, což mimochodem svědčí také o prestižní stránce běhání, o níž běžci a "běžci" tak neradi mluví.

Všichni sice svorně tvrdí, že k běhání "nepotřebujete vůbec nic", při nákupu běžeckého vybavení od luxusního oblečení přes přepychovou techniku se lze ovšem dostat na nemalé částky. Řada lidí sleduje aktuální kolekce velkých značek, jiní zase kupují nové GPS hodinky, jakmile se ocitnou na trhu. Nemluvě o cenách startovného na masových závodech, na které chodí právě rekreanti. Běhání tak slouží jako výkladní skříň vlastního společenského statusu stejně, jako tomu bývalo kdysi u jiných sportů.

Temná stránka běžeckého boomu

Na start pražského maratonu, který pořádá Ital Carlo Capalbo od roku 1995, se letos postavilo přes 12 tisíc lidí. První rok přitom startovala necelá tisícovka. Zájem o běhání roste od první poloviny dvoutisících, zvlášť v posledních letech ale eskaloval na takřka hysterickou úroveň, ať už jde o rostoucí počet závodů a jejich účastníků, běžeckých časopisů i běžeckých skupin na sociálních sítích.

Uživatelé Facebooku a specializovaných fitness rozhraní se předhánějí, kdo toho naběhal víc. Zveřejňují své běžecké záznamy, popisují dojmy z jednotlivých výběhů na svých blozích, kterých je nespočet.

Za prvoplánovým nadšením z dojmu, že lidí s aktivním způsobem života přibývá, se schovává smutná realita – společnost se dostala do bodu, kdy je běhání či prakticky jakákoli fyzická aktivita natolik mimořádnou záležitostí, že lidé mají potřebu oslavovat každý uběhnutý kilometr. Pohyb má být přitom neodmyslitelnou a automatickou součástí života, stejně jako jídlo nebo spánek.

Paradoxně právě běžecký boom upozorňuje na celospolečenský pokles sebevědomí, které se lidé (ať už vědomě nebo povědomě) pokoušejí léčit medailemi za absolvovaný závod nebo uběhnutou kilometráží. Davy lidí, kteří začali běhat, aby zhubli, zase ukazují na hromadnou nespokojenost s vlastním tělem, se sebou samotným.

V tom může mít běžecký boom i přes jeho pokryteckou rovinu nakonec pozitivní vliv stejně jako na reálný počet rekreačních sportovců, kterých sice nakonec nebude zdaleka tolik jako nyní, jejich řady se v dlouhodobém měřítku přece jen rozrostou. Lidé, kteří překonají mrazy, namožené svaly, natažené šlachy nebo nedostatek disciplíny, totiž u běhání  obvykle zůstávají. 

Česká veřejnost ale bude potřebovat několik běžeckých, tenisových nebo třeba florbalových boomů, než se sport stane přirozenou součástí běžného každodenního života. Vstoupit by do toho měl konečně také stát, který by měl k investici do propagace aktivního způsobu života přistupovat jako k součásti zdravotnické péče v rámci prevence. O něčem takovém si ale zatím můžeme nechat zdát. A tak se společnost bude ještě chvíli chlubit medailemi za účast a pak se hromadně vrátí na gauč.