Rusové a Turci na sudu se střelným prachem

VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: Alina Holušová

Světem v pondělí otřásla zpráva o vraždě ruského velvyslance v Turecku Andreje Karlova, kterého zastřelil turecký policista. Ohrozí to křehké rusko-turecké vztahy?

Postřelený velvyslanec, který po převozu do nemocnice zemřel, a jeho vrah

Postřelený velvyslanec, který po převozu do nemocnice zemřel, a jeho vrah,zdroj: Profimedia.cz

Zodpovědnost za bezpečnost diplomatů nese území, na kterém zastupují svou zemi. Ochranu ruského velvyslance tak měli na starosti Turci, kteří tragédii zabránit nedokázali. Otázkou samozřejmě je, jestli je vůbec možné zabránit podobným případům.

Karlova zastřelil mladý policista, který byl dočasně odvolán po nepovedeném převratu, pak se do služby vrátil. Podle některých zdrojů sloužil u zvláštních jednotek. Na pondělí si vzal volno a na svou příležitost čekal v hotelu ležícím poblíž galerie, kde měl ruský velvyslanec zahájit výstavu s názvem "Rusko očima Turků".

Do budovy se dostal na svou průkazku. Střílet začal ve chvíli, kdy diplomat řečnil. Při střelbě vykřikoval, že jde o pomstu za Aleppo. 

Právě Karlov se přitom podílel na normalizaci rusko-tureckých vztahů, které padly na nejhlubší dno, když Turci loni v listopadu sestřelili ruský bombardér operující v oblasti nad syrskými hranicemi.

Vražda diplomata by teoreticky mohla vyvolat podobný efekt. S ohledem na bezprostřední reakce po sestřelení ruského letounu a nyní je však pravděpodobnější, že obě země zatím zachovají spolupráci. 

Bezprostředně po střelbě volal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan svému ruskému kolegovi Vladimiru Putinovi. Ruská a turecká strana hodnotí tragédii v podstatě jednohlasně jako provokaci.

"Spáchaný zločin je nepochybně provokace, která má překazit normalizaci rusko-tureckých vztahů a překazit mírový proces v Sýrii, který aktivně prosazuje Rusko, Turecko, Írán a další země, které mají zájem na urovnání syrského konfliktu," prohlásil ruský prezident. 

Syrská rozbuška

Sbližování Ankary a Moskvy, které vyústilo v dohodu o Sýrii, se nehodí sunnitským povstalcům v Sýrii, kteří – jak se ukázalo v Aleppu – ztratili alespoň v tuto chvíli podporu Turecka.

Turci se sice dušují, že žádná tajná dohoda o Sýrii neexistuje, o její existenci se však takřka nedá pochybovat. Úspěšný postup armády syrského prezidenta Bašára Asada v Aleppu by nebyl možný bez ruského bombardování, a to by zase nebylo možné, kdyby se Moskva a Ankara nedohodly na nějakém rámcovém řešení syrského konfliktu, jehož detaily ještě dojednávají. 

Rusové a Íránci mají zájem na zachování alavitské vlády (alavité jsou odnoží šiítské větve islámu) v čele s Asadem. Naopak sunnitské Turecko sice proti jeho režimu vystupuje a dosud podporovalo povstalce, Ankaře jde ale v první řadě o situaci na kurdském severu Sýrie. Dohoda mohla vypadat jednoduše – Rusové se nebudou Turkům plést do jejich boje s Kurdy, Turci výměnou za to ponechají alespoň prozatím Bašára u kormidla.

Vše ale poněkud zkomplikoval vývoj událostí v Aleppu. Syrské vládní síly postupně obsadily takřka celé město až na východní část, kde zůstali uvězněni civilisté i opoziční bojovníci (zřejmě z an-Nusry, kterou Rusové považují za teroristickou organizaci).

Evakuace obyvatel byla několikrát přerušena přestřelkami. Na adresu Rusů se sype kritika, že s jejich podporou vládní jednotky ostřelují civilní obyvatelstvo. Asadovi vojáci zase tvrdí, že po nich střílí ozbrojenci a civilisty využívají jako živé štíty.

Není nejspíš náhoda, že Turek zastřelil ruského velvyslance v předvečer plánované schůzky šéfů ruské, turecké a íránské diplomacie o situaci v Sýrii. Ve chvíli, kdy střelec vytáhl pistoli, byl turecký ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu už podle všeho v Moskvě.

Dočasné spojenectví, ale žádné přátelství

Přestože se Ankara s Moskvou v létě rozhodly obnovit spolupráci, o rusko-tureckém přátelství nemůže být řeč. Kromě neshod v rámci syrského konfliktu existuje řada dalších témat, na které země oboustranně naráží.

Mezi ně patří Kypr, který by Turci rádi sjednotili, Rusům ale jeho zakonzervovaný současný stav vyhovuje. Zmínit je potřeba také Krym. Turecká vláda čelí nepočetnému, leč silnému tlaku kvůli Krymským Tatarům, jejichž tureckou podporu zase nevidí rádi Rusové.

Pak je tu arménsko-azerský konflikt, ve kterém Turecko podporuje Ázerbájdžán (nejen kvůli averzi vůči Arménii, ale také kvůli rozestavěnému plynovodu TANAP), Rusko zase stojí na straně Azerů a zároveň se prezentuje jako mírotvůrce v rámci zmražené války o Náhorní Karabach.

Rusko-turecké vztahy jsou navíc napjaté historicky. Občasné oteplování nikdy netrvalo dlouho s výjimkou 20. a 30. let v době největšího oslabení Ruska. Po první světové válce bolševici pomohli Mustafovi Kemalu Atatürkovi udržet Anatolii, Turci pak vnímali Sovětský svaz jako "spřátelenou anti-imperialistickou mocnost", jak připomíná zahraničněpolitický magazín Foreign Affairs. 

Tento vztah byl ale po staletích vzájemné nevraživosti mezi carským Ruskem a Osmanskou říší založený na tom, že oslabené Rusko tehdy nepředstavovalo pro Turecko existenciální hrozbu, jak trefně dodávají autoři.

Další konflikt na spadnutí

Dalo by se říct, že šlo o mimořádný okamžik v dějinách obou zemí. Není vyloučeno, že se historie opakuje, otázkou je, jak dlouho rusko-turecké spojenectví potrvá. Dřív nebo později ale další konflikt propukne, o tom není pochyb. 

Tentokrát se v pozici slabšího ocitlo Turecko, které čelí riziku izolace ze strany Západu po čistkách kvůli puči a ani jeho ekonomika pod náporem uprchlíků a obnovení vojenské kampaně proti Kurtům nezažívá zrovna nejlepší časy. Oslabena je v současné době i jeho vojenská pozice, Erdogan se po pokusu o povstání zbavil mnoha desítek důstojníků.

Rusko mu teď může posloužit jako diplomatický strašák pro Západ, ale i finančně. Do Turecka už zase jezdí ruští turisté, Moskva obnovila práci na stavbě Tureckého proudu, kterým poteče ruský plyn do Turecka a přes něj dál do Evropy, a také částečně zrušila embargo na dovoz tureckých potravin (zatím jen pro ovoce).

Jenže dokonce ani v ekonomických záležitostech to mezi Rusy a Turky není nikterak jednoduché. Rusové například příliš nespěchají s úplným odvoláním potravinového embarga a vypadá to, že ho hodlají uvolňovat po částech.

Na druhou stranu ruský deník Kommersant přišel v úterý se zprávou, že Turecko na počátku měsíce znárodnilo společnost Akfel, největšího soukromého importéra ruského plynu v zemi, jehož minoritním vlastníkem je ruský plynový gigant Gazprom. Znárodnění Akfelu může vyvolat další plynový konflikt mezi oběma státy.

Navíc prakticky kdykoli opět mohou propuknout hádky kvůli TurkStreamu. Jednání o jeho stavbě nejsou vůbec jednoduchá a prakticky od počátku je provázejí značné komplikace z obou stran.  

Pokud tedy Turecko a Rusko znovu vykopou válečnou sekeru či kilidž (turecká šavle), jistě to nebude kvůli vraždě velvyslance. Stát se tak přitom může každou chvíli, rozbušek je mezi Moskvou a Ankarou víc než dost. 

Tagy: Rusko zahraničí Turecko konflikt v Sýrii mezinárodní vztahy mezinárodní politika geopolitika obchod se surovinami ruský plyn ropa a zemní plyn občanská válka v Sýrii války a ozbrojené konflikty

Zdroje: ČTK,Vlastní,Kommersant,Foreign Affairs