Rektoři vysokých škol vyhlásili na první říjnový týden protestní Týden pro vzdělanost s rázným požadavkem na navýšení rozpočtu pro vysoké školy. Jejich zástupci poukazují na to, že rozpočet několik let stagnoval, a školy tak ztrácejí konkurenceschopnost.

"Pokud vláda nevyhoví požadavku na navýšení platů pedagogů o 15 procent a rozpočtu vysokých škol o 4,5 miliardy proti letošku, jednali by rektoři v protestním týdnu o další eskalaci protestů,” zdůraznil radikální rektor brněnské Masarykovy Univerzity Mikuláš Bek. Rektorům je proti srsti současný návrh rozpočtu; pro vysoké školy počítá s navýšením o pouhých 700 milionů korun proti letošku.

Ministerstvo školství reakci vysokých škol chápe. "Dlouhodobě se snažíme o navýšení rozpočtu vysokých škol a ty snahy zatím nenašly odezvu," řekl náměstek pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu Robert Plaga.

Ministerský alibismus

Lze konstatovat – a to jednoznačně – že ze strany resortu školství jde o alibismus nejhrubšího zrna. Právě tento úřad za problémy univerzit stojí. Důvodem je mimo jiné fluktuace ministrů: v roce 2006 šéfovala školství Miroslava Kopicová (za ODS), poté Dana Kuchtová (za Stranu zelených), nato Martin Bursík, Ondřej Liška (oba rovněž SZ), pak opět Kopicová, po ní Josef Dobeš (Věci veřejné), v roce 2013 byl v čele resortu nestraník Petr Fiala (ODS), po něm přišel v úřednické vládě Dalibor Štys, dále Marcel Chládek, Kateřina Valachová (oba ČSSD) a nyní Stanislav Štech (za ČSSD).

A co ministr, to v nadsázce jedna až dvě reformy terciárního vzdělávání, přičemž dodejme, že reforma vysokých škol byla jednou z priorit již vlády Petra Nečase (ODS). "To, co ministerstvo školství tehdy předložilo, bych připodobnil k tomu, když pejsek s kočičkou vařili dort," shrnul někdejší návrhy emeritní rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška. Reformu v podobě dvou zákonů připravoval tehdy "véčkařský" ministr Josef Dobeš.

Geneze zpackané reformy

Je opravdu dobré připomenout si, že univerzity se podle věcného záměru zákona o vysokých školách, jak varovala akademická obec, měly stát jakousi orwellovskou líhní zaměstnanců pro firmy, jejichž zástupci by školy ovládali ve správních radách podobně jako lokální politikové. Na autonomii se zapomnělo, naopak měla být ohrožena. Druhý navrhovaný zákon, šitý horkou jehlou, upravoval školné. Scházela však exaktní analýza dopadů na státní rozpočet.

Zákon byl de facto jen o přesunu peněz k finančním ústavům na úkor škol – o sanaci bank v době tehdejší ekonomické krize: za půjčky na školné měl totiž bankám podle plánu ručit stát a platit za studenty úroky v průběhu studia, což by při statisících lidí byly miliardy. Posluchače VŠ měl nadto zákon svázat se soukromými finančními ústavy, jestliže by si vzali půjčku; zaváděl totiž povinnost, že student bude muset mít účet u jediné banky po dobu splácení, což mohlo být klidně 20 let.

Zásadní problém tkvěl v tom, že na přípravu shora uvedené podoby reformy mělo ministerstvo 91 milionů korun. Audit Evropské komise však odhalil, že přeplácelo "odborníky": měsíčně si přišli v průměru na 114 471 korun. Proti ministerským zákonům a způsobu jejich projednávání (prý nezákonnému) stála akademická obec, a to nebývale sjednocena. Ministerstvo tak nakonec ustoupilo a opatrný Dobešův nástupce Petr Fiala představil pouze návrh novely současného zákona. O reformě tak nemohla být řeč.

Na jednu stranu bylo možno hodnotit opatrný (až dojmologický) Fialův přístup k "reformě" kladně; vycházel zřejmě z toho, jaké zkušenosti měly univerzity s Dobešem. Na stranu druhou toho bylo ale trochu málo, uvážíme-li zase, na kolik milionů už reforma vyšla a že se de facto připravovala tou dobou už deset let. Jinak řečeno: Mnoho povyku pro nic. Cílem této "reformy", zdá se, bylo pouze to, aby ministerstvo školství nějak ospravedlnilo právo na svoji existenci před vysokými školami.

Ale reforma je přece celková přeměna, kdy jde o systémový děj ve společnosti spojený s dlouhodobou změnou stavu. České vysoké školy by si ji jistě zasloužily. Šéf školství v demisi (v Rusnokově vládě) a přírodovědec Dalibor Štys však práce na novele zastavil docela a nastupující politická garnitura s ní evidentně také příliš nepočítala.

"Vezmeme-li v potaz různé Bílé knihy terciárního vzdělávání, zaplatili vlastně za tento výsledek daňoví poplatníci nespočet milionů," doplnil Zlatuška. Jakákoli nová vláda, tedy i ta, co vzejde z letošních voleb, ale problematiku vysokých škol, jejich financování, kontrolu a udělování akreditací či kvalitu soukromých institutů bude muset řešit. Stejně jako bude muset vyřešit platy pedagogů – obzvlášť těch, kteří připravují učitele.

Promrhané miliardy?

Odborný asistent bez Ph. D. učí na Pedagogické fakultě UK v Praze minimálně 16 hodin týdně, odborný asistent s Ph. D. minimálně 14 hodin týdně. "Avšak asistenti zde pobírají nižší plat než nastupující učitelé mateřských, základních a středních škol (20 tisíc korun měsíčně hrubého)," zdůrazňuje šéf tamní katedry literatury Ondřej Hník. Zarážející je, že takový stav existuje na fakultě, která má vzdělávat budoucí učitele, navíc na fakultě naší nejprestižnější univerzity.

Jde o dědictví po předchozích vládách, s nímž Kateřina Valachová (ČSSD), předposlední šéfka školství, nezmohla zhola nic. K dispozici byl totiž obrovský balík peněz z eurofondů na podporu české vědy a výzkumu – 50 miliard korun. Aby se tyto peníze hýbaly, dali ovšem předchůdci Valachové namísto ohodnocení pedagogů (jistě by přitom šlo podporu takto nasměrovat) zelenou vzniku nespočtu tuzemských vědeckých center.

A jelikož šlo o stavby, v době krize tím pádem poskytli potřebnou injekci skomírajícímu stavebnímu byznysu. Vysoké školství ovšem ostrouhalo. Nadto v budoucnu nebudou obrovitá centra v naší malé zemi samofinancovatelná a eráru pustí pořádně žilou.

Jak se teď prokázalo, čtvrtině z 56 projektů hrozí podle Nejvyššího kontrolního úřadu vracení části či celé unijní dotace (to by zaplatili daňoví poplatníci). Problémem je, jak tvrdí kontroloři, nedodržení dotační podmínky – ona zmíněná samofinancovatelnost po dobu pěti let od dokončení staveb. Do vybudování 48 vědeckých výzkumných center se dosud investovalo 36 miliard korun a dle odhadů NKÚ bude na jejich další provoz nutno v příštích pěti letech vynaložit z eráru dalších 24,4 miliardy korun.

Ukazuje se tak nelogičnost předchozích politik. Sice u nás vyrostlo vědeckých pracovišť jako hub po dešti, ale nemáme pro ně dostatek kvalifikovaných pracovníků s invencí. V nadsázce by nás nezachránilo, ani kdyby byl každý syrský uprchlík špičkový vědec chrlící patent za patentem. Administrativa měla vyjednat podporu pro rozšíření a zkvalitnění stávající Akademie věd, případně k tomu zbudovat jedno nové excelentní moravské pracoviště. Stačilo by to.

Důsledkem mimo jiné je, že reálné mzdy vysokoškolských pedagogů v posledních letech klesají, a někteří učitelé proto ze škol odcházejí. Loni byl medián jejich platu 37 407 korun. Podíl výdajů státu na české vysoké školy na HDP v Česku od roku 2009 klesá, zatímco HDP v současnosti roste. Letos dostaly vysoké školy 21,6 miliardy Kč, tedy zhruba o tři miliardy korun méně než v roce 2009, kdy se jejich rozpočet začal snižovat.

Ztrácíme konkurenceschopnost

Vysoké školství, i když na něj není primárně zaměřeno, je spjato i se základním výzkumem. Zde je však situace podobně tristní. Za účelem jeho podpory rozdělila z eráru státní Grantová agentura ČR v letech 2011 až 2015 celkem 15,3 miliardy korun. A výsledek? Miliardy se místo v praktickém (státní priorita kvůli zvýšení konkurenceschopnosti Česka) utopily ve výzkumu teoretickém, kupříkladu sociologickém.

Ať už tak či onak, vláda by o rozpočtu měla jednat opět v pondělí 11. září. Zvyšovat už schválený padesátimiliardový schodek rozpočtu žádná ze stran nechce. Podle ministra financí Ivana Pilného (ANO) momentálně není na pokrytí všech nároků v rozpočtu dost peněz. Odboráři, ministerstvo školství a vysoké školy jsou naopak přesvědčeni, že díky růstu ekonomiky peníze na růst výdělků ve státní pokladně jsou. Pokud je sektor terciárního vzdělávání nedostane, hrozí podle nich ztráta konkurenceschopnosti.

Ocitáme se tak stále v začarovaném kruhu, kdy je financí nadbytek, ale utápějí se ve zbytečných projektech. Nová vláda by si tudíž měla vzít z chyb těch předchozích ponaučení a konečně připravit nikoli reformu, ale důkladnou revizi chybných systémových kroků. Přijmout adekvátní opatření, aby k nim už nedocházelo. Peněz na vysoké školství pak bude dostatek.