O budoucnost institutu se povede boj i v rámci blížící se volby rektora. Profesor Konvalinka bude post obhajovat a chce CIIRC dále rozvíjet.

Část jeho odpůrců (i když kandidaturu na rektora zatím nikdo další veřejně neohlásil; nominace je do 9. října, volba proběhne 26. října) pracuje s myšlenkou, že by se institut zrušil, či přesunul pod některou z fakult.

A to přesto, že CIIRC za krátkou dobu své existence přilákal velkou pozornost i ze zahraničí – jak u vědecké obce, tak u politiků. Institut navštívila například německá kancléřka Angela Merkelová, japonský ministr pro vědu či izraelský ministr pro vědu.

V pondělí 4. září v rámci institutu slavnostně zahajuje činnost Národního centrum Průmyslu 4.0.

S jakou vizí byste případně chtěl jako rektor další čtyři roky pokračovat?

Programy téměř všech kandidátů budou asi podobné. Činností univerzity je vzdělávací a vědecká, spolupráce s průmyslem, spolupráce se zahraničními univerzitami, mobilita studentů a akademických pracovníků… Tam nevymyslíte žádné originální téma, které by nikdo jiný nepoužil. To, v čem se ale kampaň může lišit, je, že já jsem zastáncem jednotné a silné univerzity a moji oponenti z řad děkanů zastávají ten názor, že ČVUT tvoří silné samostatné fakulty. Neříkají to úplně nahlas, ale v zásadě to vyznívá tak, že je to společenství nezávislých fakult.

Ale nemluvil byste na jejich místě stejně?
Určitě ne. Před tím, než jsem byl zvolen rektorem jsem osm let pracoval jako předseda Akademického senátu a vždy jsem zastával celouniverzitní zájmy. Myslím, že i díky tomu jsem byl před čtyřmi lety přesvědčivou většinou zvolen.

Jak se vlastně vede kampaň za zvolení rektorem?
V minulé volbě jsem vsadil na to, že jsem oslovoval jednotlivé senátory, scházel jsem se s nimi, představoval jim svůj program a vizi fungování ČVUT a ptal jsem se jich, zda by tuto představu podpořili.

A ta aktuální témata pro vás jsou teď tedy jaká?
To, zda je budoucnost v jednotě, nebo v nezávislých fakultách. Další téma je mezinárodní konkurence a snaha ČVUT dostat se v soutěži vysokých škol co nejvýše. Plus jsem vždy jsem podporoval vznik Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, protože jsem přesvědčen, že posune ČVUT o mílové kroky dopředu. S tím ovšem souvisí řada konfliktů…

Spor o institut robotiky

Zaznamenal jsem, že některé fakulty, hlavně elektrotechnická, a někteří děkani byli ostře proti…
Vzniklo to tak, že na konci programovacího období financování ze strukturálních fondů 2007–2014, tehdejší vláda rozhodla, že i pražské vysoké školy by měly mít šanci získat nějaké finanční prostředky. Takže na začátek roku 2014 vypsala výzvu k podání projektů. ČVUT podalo projekt právě na CIIRC zhruba za 1,1 miliardy a elektrofakulta připravila v zásadě konkurenční projekt za 200 milionů na revitalizaci části laboratoří. Tehdejší rektor Havlíček se rozhodl, že pošle do výzvy jen jeden projekt, a to CIIRC. Já to po něm v únoru 2014 zdědil a měl jsem možnost buď projekt potopit, nebo se postarat o to, aby byl úspěšný. Zvolil jsem druhou možnost. Problém byl, že harmonogram výstavby byl velmi napjatý a nakonec pomohla až miliardová dotace ze státního rozpočtu, samo ČVUT zaplatilo asi 400 milionů. Z toho 200 milionů jsme dostali zpět na vratce DPH. Ale realizace této budovy je zároveň tím úhelným kamenem, kdy se proti mně postavila trojice děkanů, kteří tento projekt nedokázali strávit.

Jaký má CIIRC v rámci ČVUT status?
Je to vysokoškolský ústav, kterých máme nyní celkem pět.

Čím se tedy děkani cítí ohroženi?
Zřejmě tím, že profesor Mařík, který je ředitelem tohoto vysokoškolského ústavu, je silná osobnost, umí nadchnout lidi ve svém okolí, aby psali projekty, dokáže přitáhnout mimořádně nadané doktorandy a postdoktorandy i ze zahraničí, dokáže získávat projekty. Jen z operačního programu Věda, výzkum, vzdělávání na podporu výzkumných týmů získalo ČVUT pět projektů za 700 milionů korun; tři z toho profesor Mařík se svým týmem, v objemu 460 milionů korun.

A nemá CIIRC sloužit všem fakultám bez rozdílu?
To je naše představa, že CIIRC bude výkladní skříní ČVUT a mohou s ním projektově spolupracovat úplně všechny naše fakulty. Zhruba 65 % našeho rozpočtu získáváme z projektů a když někdo získá projekt a jsou na něm napsaní pracovníci z jiných součástí a fakult, peníze se podle toho rozdělují.

Neměl by být CIIRC i díky svému zaměření finančně soběstačný?
On už je teď soběstačný – díky projektům z veřejných peněz, ale i díky financím, které získává spoluprací s průmyslem a ze smluvního výzkumu. Problém je v tom, že na univerzitách máme pořád různě zabarvené peníze. Jeden balík jsou institucionální peníze, které jsou volněji použitelné, a druhý jsou projektové peníze, které jsou naopak pevně vázané na lidi, materiál i přístroje. Bohužel se část děkanů rozhodla, že CIIRC z institucionálních peněz nedostane ani korunu. Mají své hlasy v Akademickém senátu a daří se jim blokovat schvalování letošního rozpočtu.

To znamená, že celé ČVUT pracuje v rozpočtovém provizoriu?
Ano, je to dvanáctina loňského rozpočtu každý měsíc. Jinak by ale byl letošní rozpočet asi o 50 milionů vyšší než loňský.

Jak je na tom tedy ČVUT ekonomicky?
Řekl bych, že výborně. Naše rozpočty rok od roku rostou, i když ne o mnoho. Rozpočet je plus mínus pět miliard. Jsme mimořádně úspěšní v získávání zahraničních projektů, což byla moje priorita – máme přes 40 běžících evropských projektů Horizont 2020. Máme celou řadu projektů, které financuje americká vláda – na CIIRC, na elektrofakultě, na fakultě informačních technologií… To rozpočtu významně pomáhá.

Když přesvědčíme průmysl…

Neměla by technicky zaměřená škola vašeho typu v konečném důsledku mít nakonec většinu příjmů z komerční sféry než z veřejných zdrojů? Je to vůbec možné?
Možné to je, jen je třeba přesvědčit průmysl, aby se mu chtělo investovat do vzdělávání a do spolupráce s univerzitou. To se zatím moc nedaří. I když právě CIIRC představuje obrovský posun – na něj se navazuje řada firem, které chtějí být u digitalizace průmyslu. Lídrem je Škoda Auto a Siemens, zejména proto, že mají noblesní ředitele, kteří chápou, jak důležité je technické vzdělávání a spolupráce s institucí, která má vynikající vědecké kapacity.

Co je v CIIRC  tak jiného, nového, špičkového?
Řekl bych, že je to postaveno na úplně jiné úrovni. Na fakultách, které vznikly třeba před sto padesáti lety, je cítit určitá zakonzervovanost. Zatímco CIIRC je úplně nová instituce budovaná jinak než fakulty. Je to ústav a lidé se tam nemusí tolik věnovat výuce. I když řada z nich také učí, zejména doktorandy, mohou většinu své kapacity věnovat výzkumu.

Takže nejde ani tak o technické vybavení, ale o lidi, kteří tam pracují?
Přesně tak, ale souvisí to samozřejmě i s tím technickým vybavením. Protože teď mají k dispozici prostory, kde mohou mít roboty, mohou s nimi pracovat a jsou tam lidé z různých vysokoškolských pracovišť. Profesor Mařík, který CIIRC vede, je vlastně autorem konceptu Průmyslu 4.0, je tu úzká kooperace s německým institutem pro umělou inteligenci DFKI.

Takže sedíme v nové budově, kam jezdí obdivně zahraniční delegace, ale je to škatulka v podstatě bez rozpočtu. Vy s tím nemůžete nic dělat?
Profesor Mařík říká, že ho děkani chtějí vyhladovět. Já ten termín nerad používám, je trochu nadnesený, ale je to tak, že zejména děkan elektrotechnické fakulty profesor Ripka má s CIIRC velký problém a dělá vše pro to, aby jej udusil.

Myslíte, že nový rektor, pokud vy svůj post v říjnu neobhájíte, může CIIRC zrušit?
Mohlo by se to stát. Měli jsme jednání kolegia rektora, kde jeden z děkanů nadnesl téma, zda by se jednotlivé vysokoškolské ústavy neměly začlenit přímo pod fakulty. Ústavy jsou teď v zásadě na úrovni fakult a někteří děkani by si je rádi podřídili, nebo je úplně zrušili. Reagoval jsem tím, že to snad nemyslí vážně, když kupříkladu Kloknerův ústav vznikl před 95 lety a je to vynikající, prosperující, uznávaný znalecký ústav ve stavařině. To by šlo proti celému vývoji ČVUT.

Pokud byste nebyli v rozpočtovém provizoriu, jaký by měl CIIRC rozpočet?
To neumím říct. Rozhodnutím Akademického senátu nemá nárok ani na korunu z peněz, které dostáváme jako instituce na koncepční rozvoj. To je téměř krizová situace. Všichni jsou tedy placeni jen z projektů. Týká se to teď 100 zaměstnanců, v průběhu dalších dvou let by to mělo být 300. Přesto se na CIIRC daří přilákat i profesory renomovaných univerzit, kteří zde stráví sabbatical. Kromě nich je tam 15 až 20 dalších zahraničních pracovníků. Pokud bychom sháněli zahraničního experta na plný úvazek, museli bychom pro něj mít plat tak 250 tisíc měsíčně, což je dosti obtížné.

Rozpočet pod kontrolou

Jaký je mimochodem průměrný plat na ČVUT?
Komplikovaně se to počítá, ale bráno po profesích – profesoři mají průměrný plat někde na úrovni 80 tisíc až 90 tisíc korun, docenti mezi 50 tisíci až 60 tisíci a odborní asistenti 30 tisíc až 40 tisíc korun.

Je to tak, že finance na grantech a projektech získávají autonomně i jednotlivé fakulty? Třeba právě elektrotechnickou fakultu podpořily čínské finance…
Takových projektů, jako je ten česko-čínský, je poměrně málo. Ale ano, máme projekt česko-čínské laboratoře, jedná se o vývoj elektrických lokomotiv. Je to v kooperaci se Škodou Transportation. Nemám o tom podrobnější zprávy, ale v jednu chvíli to vypadalo, že je to orientace na Čínu. Zároveň měla elektrofakulta projekt od Technologické agentury ČR na podobné téma, takže se zdálo, že by mohlo jít o dvojí financování stejného výzkumu, ale to se podařilo vysvětlit a problém tam není.

Máte šanci to nějak kontrolovat?
Z titulu rektora moc ne. Jde o projekty, které nedostává instituce, ale fyzická osoba na fakultě, kde je nadřízenou osobou děkan.

Takže v součtu může být celkový rozpočet ČVUT vyšší, aniž to víte?
Ne, to ne. Rozpočet skládáme z jednotlivých součástí a tady ho dáváme do jednoho celku. Nemůže se tam vyskytnout nic, o čem nevíme, to nejde. Je to dobře hlídáno jak Akademickými senáty fakult, tak ČVUT.

Napsal Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky