Znáte příběh vesmírného Titaniku?

VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: Pavel Jégl

Amerika před třiceti lety přišla o iluzi, že raketoplány jsou nezničitelné. Chlouba její techniky skončila na dně oceánu – stejně jako "nepotopitelný" Titanic. 

Posádka raketoplánu Challenger před tragickým startem. Od smrti ji dělí pouhé desítky vteřin

Posádka raketoplánu Challenger před tragickým startem. Od smrti ji dělí pouhé desítky vteřin,zdroj: Profimedia.cz

Byla to scéna, při které Američané oněměli hrůzou. Osmadvacátého ledna 1986 sedm desítek sekund po startu zmizel raketoplán Challenger v oblaku dýmu, ze kterého se oddělovaly úlomky, zanechávající za sebou sloupy spalin.

Od katastrofy vesmírné lodi ve čtvrtek uplyne třicet let. Amerika zažila do té doby nejtragičtější dějství historie letů do vesmíru. V troskách vesmírného korábu zahynulo sedm astronautů - pět mužů a dvě ženy.

Raketoplány platily za symboly dokonalosti americké techniky, měly pověst nezničitelného dopravního prostředku – obdobně jako Titanic před první plavbou přes Atlantik. A stejně jako legendární loď, skončil Challenger na dně Atlantiku.

Mráz na rampě

V osudný den udeřil na floridském mysu Canaveral mráz. Ráno tam teploty sestoupily na minus čtyři stupně Celsia. Na rampě se tvořila námraza, z lodi visely rampouchy. V takových podmínkách raketoplán do té doby nikdy nestartoval

Někteří technici firmy Thiokol, která konstruovala palivové nádrže, varovali, že nízká teplota může snížit pružnost těsnění. Požádali o jeho kontrolu. Vedení vesmírné agentury NASA je však nevyslyšelo.

Tlak na dodržení data startu byl silný. Pro odklad předcházejícího letu se posunul i start Challengeru, který měl vynést na oběžnou dráhu telekomunikační satelit, astronomickou družici a snímkovat Halleyovu kometu. Další raketoplán Columbia měl vzlétnout už 6. března, takže další odklad mohl natěsnaný rozvrh překazit.

Ředitel letu Jesse Moore prohlásil, že vesmírná agentura a představitelé dodavatelů považují podmínky pro start za přijatelné. Challenger tak vzletěl k bezoblačné obloze se sedmi astronauty 28. ledna 1986 v 11:38 východoamerického času (v 17.38 SEČ).

Nadšení, pak hrobové ticho

"Je to paráda!" křičela nadšením 14 vteřin po startu letecká specialistka Judith Resniková.

Už při vzletu zaznamenala kamera obláček černého dýmu na plášti jedné z nádrží. Jenže nikdo netušil, že to je předzvěst vážných problémů. Plamen vodíku unikající poškozeným těsněním rychle přepaloval jeden ze spojů mezi hlavní nádrží a pomocným motorem a z prostoru se valil kouř.

Sedmdesát vteřin po startu hlásil velitel lodi Francis Scobee: "Vše O.K., jedeme na plný plyn!".

Posledním zvukovým spojením s kabinou byl v čase T + 73 vteřin výkřik pilota Michaela Smithe. V té chvíli se vesmírná loď ve výšce 14 kilometrů rozpadla.

Telemetrie se na všech 518 obrazovkách v řídícím centru v Houstonu zastavila a na obrazovkách se objevilo písmeno "S" znamenající statický, neměnný stav. V řídícím centru i mezi diváky na mysu Canaveral nastalo hrobové ticho. Centrála zůstala bez telemetrických údajů, na kanále zvukového spojení byl monotónní šum.

Technici upínali zrak na monitory, tušili pohromu, ve skrytu duše však chovali naději, že se Challenger vynoří nepoškozen z oblaku dýmu a pokusí se přistát. V totéž doufali diváci vyděšení obrovským výronem bělostného plynu na obloze, z něhož vypadávaly části lodi. Marně.

Za několik desítek minut vyrazily do oblasti předpokládaného pádu trosek pátrací letouny, vrtulníky a lodě.

Po dalších čtyřech hodinách ředitel letu s kamennou tváří potvrdil nejhorší obavy. "Ze zpráv, které mám od záchranných oddílů vyslaných na místa předpokládaného dopadu Challengeru, nejsou náznaky, že by někdo z posádky přežil," řekl Jesse Moore.

Loučení se životy

Za tři týdny jedna z lodí objevila trosky palivových nádrží. Počátkem března moře vydalo trosky kabiny raketoplánu. Ležely v třicetimetrové hloubce. Ve vraku byly zbytky těl sedmi členů posádky.

NASA původně tvrdila, že posádka raketoplánu hned v prvních vteřinách po výbuchu ztratila vědomí důsledkem poklesu tlaku v proražené kabině. Později však musela přiznat, že tato verze neplatí. Na mořském dně byly nalezeny dýchací přístroje, z nichž některé byly použité.

Při rekonstrukci havárie dospěla vesmírná agentura k závěru, že kabina po havárii ještě 25 vteřin setrvačností letěla vzhůru až do výšky téměř 20 kilometrů. Poté začala padat.

Život astronautů patrně ukončil až drtivý náraz kabiny raketoplánu na hladinu Atlantiku dvě minuty a čtyřicet pět sekund po výbuchu. Přetížení při dopadu rychlostí 334 kilometrů za hodinu nikdo nemohl přežít.

Později se objevil zvukový záznam z kabiny Challengeru. NASA jeho pravost nepotvrdila, někteří experti ho však označili za autentický.

Na záznamu je slyšet krátká modlitba i loučení se životem. Bylo zjevné, že astronauti si uvědomovali neodvratný konec.

Mýtus o výbuchu

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že příčinou havárie byla netěsnost na pomocné raketě. Technici při montáži poškodili těsnící kroužky natřené tmelem. Dílo zkázy dokonalo mrazivé počasí, které snížilo pružnost těsnění, a tím také jeho neprodyšnost.

Plamen vycházející z netěsnícího místa přepálil spojovací tyč mezi motorem pomocné rakety a vnější nádrží. Motor se poté uvolnil a narazil do nádrže, kterou prorazil. Do ovzduší se vylil kapalný kyslík a vodík, který vytvořil obrovskou plynovou kouli.

Havárie Challengeru bývá popisována jako exploze. Je to však mýtus, stejně jako verze o rychlé smrti astronautů.

Nebyl to výbuch v pravém slova smyslu. Zkázu vesmírného plavidla neprovázely plameny, tlaková vlna, ohnivá koule, ba ani ohlušující detonace. Poškozená loď se prostě rozpadla, odpor vzduchu ji roztrhal na kusy.

Později některé televizní stanice doplnily záběry havárie uměle vytvořenou detonací, a tak vznikl dojem exploze.

Katastrofa č. 2

Po katastrofě přerušila NASA lety raketoplánů až do roku 1988. Konstruktéři upravili palivové nádrže včetně těsnících ploch a vesmírná agentura zpřísnila podmínky pro start. Důsledkem byly časté odklady startů.

Ani to však nedokázalo odvrátit katastrofu dalšího z flotily raketoplánů – Discovery, který se roztrhl při přistání v únoru 2003. O osm roků později se třicetiletá éra raketoplánů završila posledním letem Atlantisu.

Raketoplány dodnes nemají následovníky. Pouze jejich zmenšenou bezpilotní verzi využívá Pentagon.

Sedm statečných z Challengeru

Francis Scobee (velitel) * 19. května 1939. Zkušený vojenský pilot. V roce 1984 letěl do vesmíru poprvé.

Michael Smith (pilot) * 30. dubna 1945. Sloužil jako pilot stíhaček. Let Challengeru STS-51 měl být jeho premiérou ve vesmíru.

Ellison Onizuka (letový specialista) * 24. června 1946. Vystudoval letecké inženýrství na univerzitě v Coloradu. Poté se podílel na zkouškách letadel. V NASA byl zaměstnán od roku 1978.

Judith Resniková (letová specialistka) * 5. dubna 1949. Svůj první let absolvovala v roce 1984. Stala se tak druhou Američankou ve vesmíru po Sally Rideové a celkově čtvrtou ženou ve vesmíru.

Ronald McNair (letový specialista) * 21. října 1950. První let absolvoval v roce 1984.

Gregory Jarvis (palubní specialista) * 24. srpna 1944. Vývojář z firmy Hughes Aircraft Co., v níž se podílel na vývoji satelitů.

Christa McAuliffeová (palubní specialistka) * 2. září 1948. Středoškolská učitelka. Do mise byla vybrána v programu Učitel ve vesmíru z jedenácti tisícovek zájemců.

Tagy: NASA zahraničí Spojené státy dobývání vesmíru dějiny a fakta raketoplán Challenger

Zdroje: Vlastní