V lednu 1967 podepsaly Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz kosmickou smlouvu, v níž se zavázaly, že na Měsíci nebudou provádět žádné vojenské testy a na orbitu nevyšlou zbraně hromadného ničení. Čína se k dohodě připojila v roce 1984. Nyní má dokument stovku signatářů. 

Od vzniku smlouvy postupně oběžnou dráhu obsadily satelity, kterých dnes kolem Země obíhá víc než 1300 včetně těch vojenských. Nejvíc jich mají Američané (540 kousků, z toho 21 civilních, 250 komerčních, 126 vládních a 152 vojenských), Rusové (131 dohromady), Číňané (142), Britové (40) a Indové (33).  

Lidstvu se zatím daří udržet ozbrojené konflikty na Zemi. Vesmír je přitom výhodným bojištěm - nad libovolný stát snadno dostanete zbraně, z orbity můžete hlídat vojenské aktivity nepřítele, číhat na odpálení balistických raket, atd. 

Zatím na oběžné dráze vládne relativní mír, přesto nejspíš neexistuje země, která by mezi vojenskými prioritami neměla také vesmírnou bezpečnost a vesmír jako oblast svého strategického zájmu. Potenciální hrozba kosmické války je i důvodem pro vývoj a zavádění pozemních protidružicových systémů. Útoku na satelity se stále víc obávají Američané, kteří mnohokrát dali najevo, že svůj prostor na orbitě budou hájit za každou cenu. 

Satelity jsou přitom velmi křehké. Stačí jen málo – drobná změna dráhy, odklon solárních panelů od slunce, zásah senzorů laserovým paprskem nebo výbuch střely v jejich blízkosti – a máte po funkční družici.

Doba satelitní

Zatím jsou družice ohrožovány hlavně vesmírným odpadem (podle některých odhadů může planetu obíhat až 300 tisíc objektů různé velikosti od jednoho do 10 centimetrů a 35 milionů předmětů menších jednoho centimetru), ale nemusí to tak zůstat navždy. 

Západní země začínají být na družicích doslova závislé, ať už jde o civilisty nebo armády. Právě technologie – i ty, které máme na orbitě – poskytují výhodu pozemním silám. Superpřesné zbraně, navádění průzkumných a bojových dronů, komunikace nad bitevním polem, dokonce i tanky – to vše by bez satelitů dnes už nefungovalo.

Bez satelitů se dnes neobejdou ani meteorologové, navigátoři civilních letů, leckde by bez nich dokonce nejezdily traktory po poli a nefungovaly domácí spotřebiče, které vyžadují připojení k internetu. Družice se využívají dokonce i k průzkumům pro obchodní firmy - z vesmíru se například počítají auta na parkovištích před obchodními domy. 

Satelity také pomáhají s mapováním rozsahu škod po přírodních katastrofách, což usnadňuje záchranné práce. Družice se tak osvědčily mimo jiné také při ničivé vlně tsunami, která před 11 lety spláchla Indonésii, Srí Lanku, Indii a Thajsko.

Bez satelitů to dnes zkrátka nejde. Jeden příklad za všechny – na komunikaci se satelity závisí zhruba 67 procent hospodářství Velké Británie. 

Back in the U.S.S.R.

Dějiny satelitní éry se začaly psát v roce 1960 poté, co Sověti sestřelili americký špionážní letoun. Washington to donutilo přehodnotit zavedené výzvědné postupy a začít špehovat Moskvu z vesmíru. Komunistický režim ale nezůstal příliš pozadu a první plně funkční zbraň proti satelitům představil už o sedm let později. Šlo o malou, velmi mobilní útočnou družici. 

Ani během následujících deset let Sovětský svaz nezahálel. Zajímavé přitom je, že Washington původně nebral ochranu satelitů příliš vážně. Až do chvíle, než Američané na konci 70. let zjistili, že se na oběžné dráze pohybuje několik sovětských družic, které lze navést na kolizní kurz s jiným satelitem.

Pentagon se pak pustil do vývoje raket, které by dokázaly zasáhnout cíle i na oběžné dráze. V roce 1985 bylo proudové letadlo F-15 vyzbrojeno raketou ASM-135 určenou k ničení satelitů. O tři roky později byl ale program na obranu satelitů zastaven. 

Americký Kongres došel k závěru, že raketa ASM‑135A by mohla být chápána jako porušení dohod o omezení kosmického zbrojení. Zastaven byl i sovětský program. A zatímco se Američané a Rusové soustředili jeden na druhého, Čína tiše pracovala na vlastním programu a v roce 2007 cvičně sestřelila svůj meteorologický satelit. 

Číňané se pak sice dušovali, že se závodů ve vesmírném zbrojení vůbec nezúčastní a jejich vesmírný program je naprosto neškodný, Pentagonu to však stačilo k tomu, aby obnovil vojenskou část svého vesmírného programu. 

Sestřelení družice si Američané vyzkoušeli hned následující rok po čínském testu – cvičně zlikvidovali jednu ze svých vysloužilých družic, oficiálně kvůli bezpečnosti, o demonstrativním gestu však nebylo pochyb. V práci pokračovala i Čína a v roce 2008  vyslala svůj mikrosatelit BX-1 (kostka o hraně asi 40 cm) nebezpečně blízko Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Až příliš blízko, aby to nevyvolalo obavy, že by se takový přístroj dal klidně použít i jako zbraň.

Kyberútok 

Satelity se ovšem dají likvidovat i zcela nenásilně. Pokud nesáhnete po raketách nebo útočných satelitech, máte ještě možnost kybernetického útoku. Představte si, že někdo dokáže ovládnout váš satelit – může ho namířit proti jiné družici, nebo ovlivní údaje, které přístroj vysílá na Zemi. 

Kybernetický útok je v současné době také nejvýhodnější – je rychlý, účinný a především neuvěřitelně levný. Nakolik snadné by to mohlo být, předvedla loni v září skupina hackerů, která se dostala do datového systému americké satelitní meteorologické sítě používané také pro výpočty drah balistických střel.

Důležité systémy naštěstí útoku hackerů odolaly. Jen dva měsíce před incidentem přitom američtí vládní inspektoři varovali, že právě tyto satelity mohou být zneužity s katastrofálními účinky. Za útokem údajně stála Čína. Už o několik let dřív přitom hackeři zcela ovládli dva satelity NASA, které mohli v krajním případě i nechat spadnout.

Spojené státy pomalu lepí díry v obraně. Společnost Lockheed Martin loni dostala zakázku na radarový systém, který dokáže rozpoznat a sledovat na oběžné dráze objekty o velikosti baseballového míčku. I samotné satelity už Američané nenechávají tak bezbranné a vylepšují je po technické stránce.

Spíš než zbraně a armády zatím křehký mír na orbitě udržuje právě naše rostoucí závislost na technologiích. Bez satelitů nedokáže fungovat nikdo, Američané, Rusové, Číňané ani Evropané. Pokud se ale některá země dostane technologicky výrazně před ostatní, bude to mít přinejmenším nepříjemné důsledky...