Josef Hlávka se narodil v roce 1831 v Přešticích na Plzeňsku a už v dětství měl o své budoucnosti jasno. Chtěl být architektem a stavitelem, což znamenalo hlubokou znalost hned několika oborů - od geometrie po technologii, umění či ekonomiku. To si mladý Hlávka uvědomoval a dokázal svému snu podřídit úplně vše. Po absolvování klatovského gymnázia a pražské reálky proto zamířil na obor pozemní stavitelství na pražské polytechnice (dnešní ČVUT).

Díky přirozenému talentu, který ještě přiživoval pílí, se mu podařilo dostat i na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde patřil mezi nejlepší studenty. Ačkoli bylo studium finančně náročně, nenechal vše jen na rodičích. Raději obětoval školní prázdniny a pracoval jako zednický učeň a následně jako stavbyvedoucí ve firmě českého stavitele Františka Šebka, který už měl ve Vídni zavedenou praxi. Hlávkova schopnost na Šebka zapůsobila natolik, že jej udělal stavbyvedoucím a posléze i ředitelem své firmy, kterou mu při odchodu do penze v roce 1860 dokonce odkázal. Z nadějného mladého architekta se tak rázem stal majitel a podnikatel.

Josef Hlávka | zdroj: Wikipedia.cz Josef Hlávka se směle pustil do práce. Jeho první významnou stavbou byl kostel Panny Marie při klášteře lazaristů. Díky této stavbě byl osloven, aby se zúčastnil soutěže na realizaci Státní opery ve Vídni na Ringstrasse. Hlávkova firma ze soutěže vyšla vítězně a architektonického návrhu se ujali jeho zaměstnanci - architekti August Sicard von Sicardsburg (někdy nesprávně uváděný jako August Siccard von Siccardsburg) a Eduard van der Nüll. Sám Hlávka nadále pokračoval v již rozdělané práci. Navrhoval a následně i sám stavěl paláce, kostely, obchodní a činžovní domy.

Jeho staveb si brzy všimli i v zahraničí. Během svého prvního podnikatelského roku získal zakázku na projektování sídla řecko-pravoslavného biskupa v Černovicích – hlavním městě Bukoviny, která je dnes součástí Ukrajiny. Jedná se o vůbec největší Hlávkovu stavbu, která kromě rezidence zahrnuje i kněžský dům, seminář a chrám. Tak impozantní komplex, na který bylo použito 1300 různých druhů cihel, byl v tehdejší Evropě nevídaný. Ostatně význam této rezidence podtrhuje i fakt, že byla před pár lety zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO. Hlávkův úspěch s ním prožívala i jeho žena Marie.

Workoholismus vyústil v dočasné ochrnutí a oslepnutí

Ale i doma se Josef Hlávka směle činil. Důkazem je zemská porodnice u svatého Apolináře v Praze. Tu postavil v novogotickým slohu, který dnes spíš připomíná staroanglické panství než zdravotnické zařízení. I tady si dal Hlávka, jak bylo jeho zvykem, záležet. Chopil se zednické lžíce a dalších stavebních prací. A ve chvílích volna i nadále jezdil na Ukrajinu dohlížet na stavbu biskupské rezidence.

Vysoké pracovní tempo si ale v roce 1869 vybralo krutou daň. Hlávka ve svých 38 letech zkolaboval a ochrnul na dolní část těla. Podle lékařů se zřejmě jednalo o selhání nervového systému z nadměrné fyzické a psychické zátěže. Do té doby aktivní muž plný života byl najednou odkázán na invalidní vozík. Ani to mu ale nebránilo v tom, aby své stavby řídil alespoň na dálku. Léčil se v několika lázních a po ukončení léčebných cyklů odpočíval na zámku Lužany, který koupil pro svoji ovdovělou matku. Každá nemoc člověka donutí přemýšlet - a nejinak tomu bylo u Hlávky.

Během své invalidity začal spřádat plány na budoucí mecenášskou činnost. V roce 1872 mu ale i tuto chvályhodnou kratochvíli ukončila další zdravotní komplikace. Nervové onemocnění postihlo i jeho zrak, Hlávka nemohl číst ani psát a jen stěží rozeznával předměty.

Po dlouhých jedenácti letech v roce 1880 ale přišlo zázračné uzdravení. Hlávkovi se vrátil zrak, opět se postavil na vlastní nohy a do života se pustil s plnou vervou, aby dohnal vše, co zameškal. Projektoval jednu stavbu za druhou a finančně podporoval například literáta Josefa Václava Sládka a vydání řady uměleckých děl a vědeckých studií.

S druhou snachou se Hlávkova matka nesmířila

O dva roky později ho ale postihla další tragédie: jeho milovaná žena Marie zemřela na tuberkulózu. Smutek jel Hlávka zahnat do Vídně, kde nejen budoval a stavěl, ale potkal i svou druhou ženu, klavírní virtuosku a pěvkyni Zdenku Havelkovou. Vztahy mezi ní a tchyní ale nebyly dobré. Hlávkova matka měla v oblibě první synovu ženu a nové snaše to dávala nepokrytě najevo.

Hlávkova studenská kolej | zdroj: Profimedia Novomanželé totiž společně s Hlávkovou matkou žili v lužanském zámku, kde byla spousta vzpomínek na první Josefovu ženu Marii. Na stoly se dál prostíraly vyšívané ubrusy s Mariiným monogramem, sály zdobily její obrazy a další památky. Možná proto nová paní domu Zdenka přiměla svého chotě k tomu, aby zámek přestavěl do podoby novorenesančního sídla. Hlávka nebyl žádný troškař. Nechtěl zůstat jen u přestavby, a proto navrhl a postavil zbrusu novou kapli. Pro její vysvěcení dokonce rodinný přítel - skladatel Antonín Dvořák - složil mši.

Další zajímavostí zámecké budovy je dodnes tzv. Hlávkův mincovod, který vedl z prvního patra ke vchodu do zámku. Když architekt zahlédl nějakého žebráka, upustil minci do zařízení a ona spadla takřka k nohám sklíčeného člověka.

Lužanský zámek byl ale primárně mekkou českých umělců. Scházeli se tu nejvýznamnější umělci tehdejší doby, jako například malíř a tvůrce opony Národního divadla Vojtěch Hynais, malíř Mikoláš Aleš, spisovatel Jaroslav Vrchlický nebo sochař Josef Václav Myslbek. I to však Hlávkova matka těžce nesla: z jejího klidného místa se stalo kulturní centrum a svého dosud uzavřeného a tichého syna, který se změnil ve společenského jedince, nepoznávala. Vše dávala za vinu nové snaše.

Mecenáš a zakladatel nadací

Před hádkami obou žen utíkal Josef Hlávka do bezpečí kanceláře, kde spřádal další mecenášské plány. V roce 1891 se v Národním muzeu na Václavském náměstí zúčastnil slavnostního zahájení činnosti České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, později známé jako Česká akademie věd a umění. Za svůj vznik vděčí právě Hlávkovi, který její založení inicioval a na její činnost přispěl částkou 200 tisíc zlatých. O rok později pak založil nadaci České univerzitní nadání, která financovala studia nemajetných, ale zato nadaných studentů.

Brzy si ale uvědomil, že jeho vlastní nadace potřebuje větší prostory, a požádal o spolupráci architekta Bedřich Tesaře, protože sám byl natolik zaneprázdněný, že se na stavbě mohl "jen" podílet. Hlávkův palác, nové sídlo nadace, vyrostl ve Vodičkově ulici ve dvou stavebních etapách. A protože uznávaný mecenáš myslel opravdu na všechno, bylo jen otázkou času, kdy navrhne i vlastní kolej pro nemajetné studenty. Na konci 19. století začaly práce na studentské koleji, která se budovala na Novém městě pražském, na rohu Jenštejnské a Dittrichovy ulice.

Zatímco v kariéře se architektovi dařilo, v osobním životě ho stihla další rána osudu. V roce 1902 zemřela i jeho druhá žena Zdenka. Na počest obou svých chotí založil osamělý architekt další nadaci nesoucí název Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, která funguje dodnes.

Architektův smutek na chvíli zahnal rok 1904, kdy byly otevřeny studentské koleje. Ty už tehdy díky svému modernímu vybavení budily respekt a obdiv po celé Evropě. Ubytovna pro studenty měla nejen vlastní kuchyni, ale dokonce i pekárnu a tělocvičnu. Studenti ale tyto prostory mohli obývat pouze pod podmínkou, že se naučí jeden cizí jazyk a naučí se šermovat. Díky tomu se jim začalo říkat Hlávkovi rytíři.

V témže roce také architekt sepsal svou závěť. Vzhledem k tomu, že byl bezdětný, odkázal veškeré své jmění a majetek nové nadaci. K naplnění jeho závěti došlo v roce 1908. Hlávkovi bylo 77 let, když se vydal na věčnost za svými osudovými láskami.