Zemřela a nikdo si toho rok nevšiml. Její poslední slova patřila umělé inteligenci
30. 10. 2025 – 9:45 | Zpravodajství | Alex Vávra
Třiadvacetiletá Charlotte Leader byla nalezena mrtvá ve svém bytě v Boltonu více než rok po své smrti. Policie zjistila, že její poslední konverzace patřily umělé inteligenci. Případ znovu otevírá otázku osamělosti v moderním světě, kde lidé mohou zmizet beze stopy – i uprostřed civilizace.
Když policie 6. srpna 2025 vstoupila do bytu na ulici Newbury Walk v Boltonu, netušila, že objeví případ, který otevře nepříjemné otázky o osamělosti moderní doby. Na posteli, přikrytá peřinou, ležela těla třiadvacetileté Charlotte Leader – podle odhadů mrtvá už více než rok. Byt byl čistý, téměř sterilní, bez známek násilí či nelegálních látek. V lednici se našly potraviny s datem spotřeby z července 2024 a za dveřmi hromada neotevřených dopisů.
Charlotte se podle všeho uzavřela do sebe dávno před smrtí. Od roku 2021 neudržovala kontakt s rodinou ani přáteli, sousedé ji prý neviděli měsíce opustit byt. Policie ji objevila až po zásahu správců domu, kteří potřebovali provést rutinní kontrolu měřidel. Když se nedokázali dovolat, požádali o asistenci policii – a tak začal příběh, který vypovídá nejen o jednom lidském osudu, ale i o době, v níž se osamělost často skrývá za obrazovkami.
Umělá inteligence jako poslední společník
Vyšetřovatelé při prohlídce telefonu zjistili, že Charlotte si v posledních měsících psala pouze s umělou inteligencí ChatGPT. Žádné hovory, žádné zprávy od lidí. Její poslední komunikace z 30. července 2024 zněla: „Pomoz mi, zase jsem si šla pro jídlo.“ Chatbot odpověděl: „Zníš, jako bys měla rozporuplné pocity ohledně jídla.“ Charlotte pak napsala: „Je to jídlo, které jsem nechtěla, a to mě frustruje.“
Podle patologické zprávy doktora Andrewa Coatese bylo tělo ve značně mumifikovaném stavu, což znemožnilo určit příčinu smrti. Charlotte od mládí trpěla poruchami příjmu potravy, ale v bytě se nenašly žádné léky, drogy ani známky sebepoškození. Koroner Stephen Teasdale uzavřel případ otevřeným verdiktem: žádné důkazy o násilí, žádný jasný důvod smrti. Rodina dívku popsala jako krásnou a talentovanou mladou ženu, která hrála na kytaru, klávesy a milovala výtvarné umění. Její příběh se tak stal symbolem tiché izolace, kterou si člověk může vytvořit, aniž by si toho okolí všimlo.
Zapomenutí lidé po celém světě
Podobné případy se přitom neodehrávají jen v Británii. V roce 2006 šokoval svět příběh Joyce Vincent z Londýna, jejíž tělo bylo nalezeno až po dvou letech. Televize v jejím bytě stále hrála, pošta se hromadila, a nikdo si nevšiml, že zmizela.
V Japonsku, kde žije vysoké procento starších lidí osaměle, dokonce vznikl termín „kodokushi“ – smrt v samotě. Každý rok tam úřady zaznamenají tisíce případů, kdy jsou lidé nalezeni týdny či měsíce po smrti. Ve velkých městech existují specializované úklidové firmy, které se zaměřují na byty, kde někdo zemřel bez povšimnutí.
V Německu v roce 2021 našli muže, který byl mrtvý téměř pět let – nájemné se automaticky strhávalo z účtu a sousedé si ničeho nevšimli. V USA se podobné případy objevují zejména u seniorů, kteří žijí sami. Jeden z nejznámějších je případ ženy z Chicaga, nalezené v roce 2012 až tři roky po smrti – stále měla běžící elektřinu a zaplacené účty.
Všechna tato úmrtí spojuje jediný motiv: neviditelná izolace. Člověk mizí z každodenního kontaktu, vypne telefon, přestane odpovídat – a svět si toho nevšimne.
Proč si toho nikdo nevšiml?
V případě Charlotte Leader se nabízí otázka, jak je možné, že mladou ženu více než rok nikdo nehledal. Její matka přiznala, že kontakt s dcerou se ztratil už v roce 2021 a pokusy ji najít selhaly. Charlotte přerušila vazby, zřejmě trpěla psychickými problémy, ale formálně nebyl žádný důvod k zásahu úřadů. Nájemné se platilo automaticky, v bytě nebyl hluk, stížnosti ani dluhy.
Takové příběhy ukazují temnou stránku moderního života: jsme propojeni technologiemi, ale často odpojeni lidsky. Sociální sítě mohou vytvářet iluzi kontaktu, i když ve skutečnosti člověk žije v naprosté samotě.
Případ Charlotte Leader se tak řadí k dlouhému seznamu tichých úmrtí, která se neodehrávají na okraji společnosti, ale v jejím středu – mezi lidmi, kteří kdysi měli rodiny, přátele i sny. A přesto odejdou tiše, nepozorovaně, do ticha svého bytu, kde je až po letech najde svět, který si jejich zmizení vůbec nevšiml.