Ve vesnici Konchi v indickém státě Bihár se odehrál příběh, který by se dal považovat za výstřední žert, kdyby v sobě neměl i hluboký smutek a lidskou osamělost. Čtyřiasedmdesátiletý Mohan Lal, bývalý voják indického letectva, se rozhodl zjistit, kdo by po jeho smrti skutečně truchlil. Věk, ztráta manželky a pocit, že ho mladší generace pomalu zapomíná, ho přiměly k neobvyklému experimentu – uspořádal si vlastní pohřeb ještě zaživa.

Zpráva o jeho náhlém „úmrtí“ se rozšířila vesnicí během několika hodin. Příbuzní i sousedé se vydali k jeho domu, kde podle tradice začaly smuteční přípravy. Na ozdobené márách, pokryté věnci a květinami, ležel sám Mohan Lal. Nechal se vynést z domu, zatímco v pozadí hrály smutné písně a ženy naříkaly podle dávného zvyku. Když průvod dorazil ke krematoriu, atmosféra byla skutečně tklivá – lidé plakali, modlili se a šeptali jeho jméno. A pak se stalo něco, co vesnice nezažila snad nikdy. Mohan Lal se z már zvedl. Pomalu, s vážným výrazem, jako by právě vstal z onoho světa. Dav ztuhl. Některým účastníkům prý vypadly květiny z rukou, jiní ustoupili o několik kroků zpět. Po chvíli se ozval výkřik, pak smích, pak potlesk. Z mrtvého se stal živý symbol – muž, který přelstil smrt, byť jen na oko.

Mohan později vysvětlil, že jeho motiv nebyl čistě zlomyslný. Chtěl prý na vlastní oči vidět, kolik lidí by se přišlo rozloučit, kdyby opravdu zemřel. Chtěl si být jistý, že jeho život měl pro ostatní význam, že po něm zůstane něco víc než jen prázdná místnost a zaprášený portrét na zdi. Aby mu místní odpustili jeho podivnou hru, uspořádal po „pohřbu“ velkou hostinu pro všechny obyvatele vesnice.

Zpráva o jeho činu se rychle rozšířila po sociálních sítích a z Mohana se stal přes noc hrdina i podivín zároveň. Někteří lidé jeho jednání označili za šílenství, jiní ho naopak obdivovali za odvahu a originální způsob, jak se postavit stáří i vlastní smrtelnosti. Mnozí mu projevovali uznání i proto, že nejde o žádného výstředního starce, ale o člověka, který celý život pomáhal druhým. Nedávno například z vlastních úspor nechal ve vesnici postavit nové, dobře vybavené krematorium. Učinil tak poté, co během období dešťů viděl, jak zoufale lidé zápasí s blátem a vodou při posledních rozloučeních.

zdroj: Profimedia.cz

Mohan Lal, který před lety přišel o manželku a dnes žije se dvěma syny a dcerou, se tak nechtěně stal symbolem lidské touhy po uznání a po tom, aby se na nás nezapomnělo. Ať už jeho čin budí úsměv, nebo rozpaky, jedno je jisté – podařilo se mu to, o co usiloval. Lidé na něj rozhodně nezapomenou.

Muž, který se probral na pohřební hranici

Zpravodajství

Konec lidstva na dohled? Čína vypustila terminátora jak z filmu

Zatímco Mohan Lal smrt jen předstíral, jiný Ind se s ní ocitl tváří v tvář. V Rádžasthánu se odehrál děsivý případ mladého muže jménem Rohitash, který byl považován za mrtvého a přitom ještě žil. Mladík, hluchoněmý a vážně nemocný, byl přivezen do místní nemocnice, kde ho lékaři po krátkém vyšetření prohlásili za mrtvého. Jeho tělo bylo uloženo do mrazicího boxu márnice, kde leželo několik hodin.

Rodina, zdrcená bolestí, začala připravovat obřad posledního rozloučení. Když ho večer přivezli na místo kremace, byla už hranice nachystaná. Lidé plakali, duchovní recitoval modlitby a oheň měl být každou chvílí zapálen. Jenže pak se tělo začalo hýbat. Rohitash pohnul rukou, jeho hrudník se zvedl a z úst se mu vydral tichý dech. V tu chvíli vypukla mezi přítomnými panika. Někdo začal křičet, jiní utíkali.

Rodina přivolala pomoc a mladíka okamžitě odvezli zpět do nemocnice. Tam se lékaři snažili o záchranu, ale jeho organismus byl po dlouhém bezvědomí a chladu příliš vyčerpaný. Krátce poté skutečně zemřel. Zdravotníci, kteří ho původně prohlásili za mrtvého, byli suspendováni a úřady zahájily vyšetřování. Případ se stal varováním pro celý region – důkazem, že i smrt může být občas omylně vyhlášena.

Dva příběhy z Indie, každý jiný, a přece v něčem podobný. Jeden muž smrt vědomě inscenoval, aby poznal, kdo ho má rád. Druhý se z jejího sevření vrátil jen na chvíli, aby se znovu propadl do ticha. Oba příběhy však znepokojivě připomínají, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí. A také to, že někdy nejde ani tak o smrt samotnou, jako o to, jestli po nás vůbec někdo zůstane plakat.