Kauzu rozpoutala dívka jménem Thauane Cordeiro, která se ztrátu vlasů po léčbě leukemie rozhodla zakrýt právě turbanem. Poté, co s ním vyrazila do ulic domovského města Curitiba na jihu země, se podle vlastních slov setkala s opovržlivými pohledy a komentáři ze strany černošských žen kvůli nošení jejich tradiční složky oděvu. Dívka se o svou zkušenost podělila na Facebooku, kde obhajovala právo žen bez afrických kořenů nosit turban.

Během několika hodin na to reagovaly desítky tisíc lidí na sociálních sítích, zapojily se do ní významní aktivisté z černošské komunity v Brazílii a nakonec ji reflektovala i tradiční média.

Část aktivistů a aktivistek dívku obvinila z toho, že podporuje "kolonizaci" symbolů brazilské černošské identity většinovou bělošskou populací a jejich vytržení z původního kulturního kontextu. Podle jejich názoru jde o možná nevědomou, ale nebezpečnou součást tendencí směřujících k destrukci afrického dědictví v Brazílii a v neposlední řadě původního náboženství, k němuž turban neoddělitelně patří.

Nemalá část diskutujících naopak kauzu využila k rasistickým útokům. Potvrdila se tak neustávající citlivost mezirasových vztahů v současné Brazílii, ne nepodobná situaci ve Spojených státech, kde se ovšem o problému výrazně víc mluví.

Brazilské turbany

Pro pochopení sporu o turban je přirozeně potřeba nastínit jeho historické souvislosti. Do Brazílie se tato pokrývka hlavy dostala spolu s černošskými otroky z Afriky, které od poloviny 16. století dováželi Portugalci na nucené práce. Turban u afrických otrokyň samozřejmě vykonával praktické funkce - chránil v horké zemi před sluncem a barva nebo styl uvázání turbanu pomáhaly rozlišovat mezi jednotlivými etnickými skupinami, které byly do Brazílie dovlečeny z různých částí Afriky.

Význam turbanu ovšem byl - a do dnešní doby zůstává - rovněž náboženský. V tradici afrobrazilských kultů v hlavě každého člověka sídlí jeho osobní duch (ori), kterého má pokrývka ochraňovat. Turban a jeho konkrétní provedení je mimo jiné zejména u žen to znakem kněžské hodnosti.

Jelikož byla původem africká náboženství v přísně katolické Brazílii pronásledovaná, na nošení turbanu se ze strany většinové populace pohlíželo s podezřením. A to i po oficiálním zakotvení náboženské svobody do ústavy v roce 1891, která se ovšem na afro-brazilské kulty nevztahovala; jejich vyznavači byli nadále vězněni za "ohrožování veřejné morálky" a údajné praktikování černé magie.

Mezi černošskou populací, trpící diskriminací na základě svého náboženství, ale i barvy pleti a sociálního postavení, se díky tomu tradiční turban postupně proměnil v jeden ze symbolů odporu vůči pronásledování a jeho nošení začalo být vnímáno jako způsob vyjádření vlastní potlačované identity. Když od 60. let začaly vznikat skupiny usilující o černošskou emancipaci a boj proti rasové diskriminaci, přirozeně přijaly turban za svůj.

Mýtus země bez rasismu

V období po demokratizaci v roce 1985 se podařilo systémový rasismus v Brazílii víceméně vymýtit. Byly schváleny antidiskriminační zákony, vyznávání náboženských tradic afrického původu nikdo nezakazuje a postupný úspěch černošské emancipace je ve veřejném prostoru patrný.

Lokální politici ve federativních státech se silnou africkou tradicí se k ní hrdě hlásí a nechávají stavět pomníky vzbouřencům proti otrokářům. Dlouho vysmívané kudrnaté vlasy se začaly objevovat na titulních stránkách lifestylových magazínů, afrobrazilští herci a herečky pronikají do reklam a na televizní obrazovky vůbec a černoška se loni poprvé v historii stala celonárodní královnou krásy.

I z tohoto důvodu se v Brazílii rozšířil mýtus o zemi, kde se podařilo překonat rasové rozdíly a vymýtit diskriminaci. Jenže realita, jež čas od času vypluje na povrch, až tak ideální není. Černošská část brazilské populace stále čelí mnohem větší hrozbě násilí ze strany policistů, má obtížnější přístup ke vzdělání i zdravotní péči a průzkumy ukazují rozšíření rasových stereotypů.

Napětí v neposlední řadě zvyšuje stále sílící pozice křesťanských radikálů, kteří opět po desetiletích relativního klidu démonizují náboženství afrického původu, vandalizují jejich chrámy a vyhání jejich kněžky ze svých čtvrtí. Rasistický podtext těchto činů je mnohdy patrný.

Turban tedy nadále hraje roli na první pohled viditelného symbolu hrdosti na afrobrazilskou kulturu a na dlouhou, dosud pokračující historii boje za její přežití. Nošení turbanu jako čistě módního doplňku ženami bílé pleti, což je čím dál častější fenomén bez ohledu na konkrétní případ Thauane Cordeiro, proto u některých lidí vyvolává nepřátelské pocity.

Je ale i nemalá část aktivních bojovníků a bojovnic proti diskriminaci, kteří rozšíření turbanu mezi většinovou populaci naopak považují za prospěšné a nemají s ním problém. Za jediné podmínky: pokud jsou si jeho nositelky vědomy historických a kulturních souvislostí této velmi specifické pokrývky hlavy.

"Jestli někdo nerozumí určitému symbolu a neví, co reprezentuje, neměl by ho užívat jenom z estetických důvodů," domnívá se například kurátorka a aktivistka Dandara Pagu ze státu Pernambuco. "Víte, každý takový symbol vyžaduje určitý respekt. (...) Pokud ale žena ví o historické a náboženské funkci turbanu, pak je podle mě všechno v pořádku."