Charles Eisenstein mluví o našem světě jako odděleném. Jednoduše řečeno: každý si hrajeme na vlastním písečku bez citu, duše a prožitku. Na ulici denně potkáme stovky malomocných (ať už v doslovném nebo přeneseném smyslu) a míjíme je se stejnou lhostejností jako pouliční osvětlení – už ani jediný samaritán na obzoru. Eisenstein proto přichází s pojmem spolubytí: opětovného propojení světa a jeho obyvatel. 

Nemluvím tu nyní o vybudování sociologického modelu společnosti. Čas ani vědomosti mi na to nestačí. Vybírám naopak výsek života možná až příliš niterný, vědou neuchopitelný, přesto z mého pohledu nejdůležitější: lásku. Důvod, proč každé ráno vstát z postele, přežít i dvanáctky ve faše za pár drobáků. Důvod, proč rodiče dokážou uzvednou stokilové vozy jednou rukou. Důvod k radosti i pláči. "Kdyby láska neexistovala, museli bychom si ji vymyslet," mohl bych parafrázovat Voltairova slova.

Americký sociolog Erich Fromm se ve své knize Umění milovat pokusil o vymezení takového lidského citu a jeho rozškatulkování. Pojmenovává lásku typu filia mezi rodiči a dětmi i mezi blízkými přáteli, lásku k bližním, a éros jako lásku erotickou. Své dílo uvedl slovy významného středověkého filozofa a lékaře Paracelsa: "Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí… Čím hlubší poznání, tím větší láska… Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech."

Láska je v jeho slovech zachycena jako prožitek mozku postrádající srdce. Přesto dokázal malíř a básník William Blake celý život strávit – zcela "neprakticky a iracionálně" – se svou mentálně prostou ženou a všem na očích se s ní válet nahý v trávě. Ale podle Paracelsových měřítek by si měl možná každý vytvořit tabulku a zvát ty, co projdou "přijímacím řízením", na pohovor. Ale o tom láska přeci není. A kdybyste se mě zeptali, jaká je, upřímně nebudu vědět, co odpovědět. Stejně jako bych vám neřekl, jaký je bůh.

Zjevení, extatické stavy, vidiny duchů zemřelých i božských nebo démonických bytostí. Nic z toho naše kamery ani smartphony nezachytí. I láska je nepolapitelnou entitou, citem. Mluvíme-li o lásce, dost možná každý myslíme něco jiného. Popsat lze jen její projevy.

Posledních pár desítek let se už ani na nich neshodneme. Po staletí nám byl předkládán ideál chrabrého prince na bílém koni, který cválá pro svou jedinou vyvolenou princeznu třeba i na druhý kus světa, nebo dokonce na jeho konec. Co kdyby však bylo těch princezen (a ostatně i princů) více?

Svět jako milenec

Stále častěji se do veřejných diskuzí propašovává pojem polyamorie jako pojmenování erotického vztahu více lidí. Co se mnohdy v těchto debatách opomíjí: jde primárně o lásku. Zde bych podtrhl. Nejde o to si "vrznout". Kdyby byla polyamorie racionálně popsatelným vyústěním lidských potřeb, nikdo by si o ni ani kolo neopřel. Kapitalismus nám dal nevěstince. Stačí přijít, vysypat peněženku a odejít bez keců a emocionální tíže. Kapitalismus tak zároveň vzal provázanost světa.

Přesto se vynořuje naděje: americká psycholožka Elaine Aron tvrdí, že k polyamorii více tíhnou citliví lidé. Stejně tak izraelský filozof Aaron Ben‐Ze’ev a britský filozof Luke Brunning o ní píšou v kontextu spíše romantickém než erotickém, jako o emocionální komplexitě. Na scénu vstupuje tricksterský, podvratný motiv: polyamorie není nástrojem, jak každý večer spát v jiné posteli – to přeci obstojně zvládají i monogamní jedinci. Jde spíše o vnímání světa, prožívání ho na nemateriální a nevlastnické úrovni. 

Základem je uvědomit si rozdíl mezi pocitem a projevem. Můžeme milovat každé stéblo luční trávy, kočku na ulici i holku nebo kluka z hospody. Ale nikdy se jich nemusíme ani dotknout. Vždyť milujeme své rodiče, bratry, sestry, přátelé i partnery, ale projevy našich citů se různí jako barvy podzimního listí.

Šalvěj nebo máta může reprezentovat milenku ladných tvarů a přitažlivé vůně. Vyžaduje od nás péči, aby nám mohla poskytnout své léčivé květy. Nabízí možnost k dialogu – vždyť i francouzští vinaři svým vinným révám zpívají, aby lépe zrály. Otevírá se cesta ke vzájemnosti a sdílení. Jako ve zdravém romantickém vztahu vzájemného obohacování.

Erós může proudit naším tělem každý den, při setkání s jakýmkoliv člověkem, květinou nebo zvířetem. Můžeme je všechny milovat, jak o tom píše velký básník přírody Walt Whitman:

"Něžně s tebou naložím, kadeřavá trávo,
Možná že vyháníš z prsou mladých mužů,
Možná že kdybych je byl znal, byl bych je miloval, 
Možná že pocházíš ze starců nebo z robátek, záhy odňatých klínům svých matek,
A nyní ty jsi mateřským klínem."

Polyamorie jako vnímání světa nabízí zcela nový pohled a nutně nás vrací k Eisensteinovu pojmu spolubytí. Nikoliv přes ratio, ale sensum, tedy náš cit.

Nicméně polyamorie jako typ vztahu je jen další typ závazku, který vytvořila společnost závislá na ujednáních a dohodách "spoluchodících". Od monogamie se liší jen počtem proměnných, řečeno matematicky.

Navrhuji opustit od pojmu polyamorie a monogamie, škatulek tak zjednodušujících a bezvýznamných, že bych do nich nevpasoval ani vztah ke své rodině a přátelům. Přicházím s novým pojmem vypůjčeným z latiny: dilectio. Slovem vyjadřujícím lásku, ale i milování, dobrou vůli i potěšení, tedy aspekty bez nálepek, bez nutných vnějších projevů, přesto aspekty, bez nichž svět nebude milovat, a když nebude milovat, co mu zbude?

Dovolím si zakončit Holanovým "proroctvím" z básně Nepřátelům:

"jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí,
kdyby štěstí nebylo vášní,
dětem a opilcům je to jasné... 
Bylo by třeba žít, abyste byli,
ale nebudete, protože nežijete,
a nežijete, protože nemilujete, 
protože nemilujete ani sebe, natož bližního."