"Co bylo dobré pro naši zemi, bylo dobré i pro General Motors. A naopak," prohlásil kdysi v padesátých letech prezident americké automobilky General Motors Charles Wilson.

Nedávná krize Genral Motors ale ukázala, že doba se mění a miska vah se výrazně naklonila ve prospěch velkých firem.

Největší americký výrobce aut se těšil z továren rozesetých po 35 zemích světa, ale ve chvíli, kdy se v důsledku ekonomické krize dostal na pokraj bankrotu, přispěchala na pomoc americká vláda a do krachující společnosti nalila stovky milionů dolarů. 

Hra na státní kočku a nadnárodní myš

V klasické definici stojí, že stát tvoří suverénní národ žijící na přesně definovaném teritoriu. A v rámci globální ekonomiky státům nezbývá nic jiného, než v tvrdém konkurenčním boji na své území přilákat nějakého korporátního giganta. Za každou cenu.

Proto nabízí část svého suverénního území se slevou, nebo rovnou zadarmo, a obyvatele jako levnou pracovní sílu. Navíc přihodí i daňové úlevy, daňové prázdniny, nebo firmy rovnou uplácí dotačními příspěvky. Hlavní je, aby u nich alespoň na nějaký ten rok zakotvily.

ExxonMobil, Unilever, BlackRock, HSBC, DHL, Visa a Amazon jsou jen některé z obřích společností, které diktují podmínky státům celého světa. Svobodně si vybírají místo pro své pracovníky, továrny, firemní sídla či bankovní účty. Řídí se jediným pravidlem- výsledná destinace pro ně musí být co nejvýhodnější.

Firmy mají sídlo v jedné zemi, vedení podniku v jiné, finanční aktiva ve třetí a administrativní zázemí v několika dalších zemích. I když i velké firmy zpravidla mají nějakou národní historii, o loajalitě k rodičovské zemi se příliš mluvit nedá. Své (ne)zdaněné miliardy skladují v off shorech po celém světě. 

Takové peníze bývají výstižně nazývány "příjmy bez státní příslušnosti". A ani mocné Spojené státy nemají páky k tomu, aby takzvané korporátní dezertéry, jak je označil prezident Barack Obama, přinutily k návratu.

Jak vypadá nepovedený pokus zkrotit nadnárodního tygra, se přesvědčili právě ve Spojených státech. Po finanční krizi z roku 2008 přijala americká vláda zákon, který se měl stát bičem na velké finanční instituce. Zákon o ochraně Wall Streetu a spotřebitele (Dodd-Frank Act) měl v podstatě demontovat finanční kolosy.

Jenže nová pravidla nepřinesla nic jiného než problémy pro menší banky a finanční instituce. Naopak největší banky, které působí ve více zemích najednou, dokázaly využít obtížné situace ve finančním sektoru k vlastnímu růstu. Dnes má deset největších světových bank pod palcem více než polovinu všech světových aktiv.

Bohatší, větší, mocnější

Nadnárodní firmy předčí národní státy nejen tím, že nejsou vázány k jedinému území a jsou v podstatě suverénní všude, kde se jim zachce. I zdánlivě typické státní vlastnosti mají tyto firmy v malíčku.

Že mají národní státy bohatou historii, zatímco společnosti jako Google, či Amazon existují jen pár dekád? Americký ropný gigant ExxonMobil existuje od roku 1859, kdy ještě ani polovina dnešních evropských států netušila, že by mohla snít o samostatné existenci. U nás jsme se v té době ještě vzpamatovávali z rozprášeného nacionalistického sjezdu ve Svatováclavských lázních. 

Že stát tvoří jeho obyvatelstvo, nad kterým může uplatňovat svrchovanou moc? Nebyl to jenom komunistický prorok Karel Marx, kdo tvrdil, že základem života je práce. A pokud má firma miliony zaměstnanců, její vliv na život lidí zdaleka přesahuje vliv národního státu.

K výkonu své moci nepotřebuje vydržovat armádu nebo policii. Má pod kontrolou výplaty zaměstnanců a to je nejlepší nástroj moci. Například takový obchodní řetězec Wallmart má po celém světě více než 2,2 milionu zaměstnanců, což je o sto tisíc víc než počet obyvatel celého Slovinska.

Firmy se navíc nemusí před zaměstnanci za své jednání zodpovídat. Pracující nemají na firemní politiku žádný jiný vliv než svůj pracovní výkon. Jediný, kdo jim může klást otázky, jsou jejich akcionáři. Jenže většinu největších firem na světě vlastní jednotlivci, případně jen hrstka vyvolených. Z politického hlediska bychom takový systém vládnutí mohli nazvat neomezenou diktaturou.

Zato demokratické státy se zodpovídat musejí, přinejmenším během voleb. Zato šéf Amazonu Jeff Bezos, nebo majitel Microsoftu Bill Gates se na rozdíl od těch největších politiků nemusí být vnitrostranického puče nebo voličské nevole.

V neposlední řadě jsou nejdůležitějším faktorem peníze. Zatímco státy balancují mezi snahou o co nejvyváženější rozpočet a snahou zalíbit se voličům veřejnými výdaji, firmy fungují úplně jinak. Všechny výdaje slouží jen jedinému cíli - zvýšit zisk. Ničemu a nikomu jinému se korporátní společnosti zalíbit nemusí.

Společnost Apple má jen v hotovosti víc peněz než dvě třetiny zemí na světě a předloni vydělala 87 miliard dolarů, což je o pět miliard víc než roční HDP sultánského Ománu ve stejném roce.

Neporovnatelné jsou i hodnoty názvů. Zatímco se někteří lidé mohou přetrhnout, aby dáli najevo, jak jsou náležitě hrdí na svůj národ či zemi, v globálním měřítku nemají ani názvy států srovnatelnou hodnotu jako ty největší firmy.

Například hodnotu názvu Chorvatsko odhadují odborníci na 32 miliard dolarů. Název Samsung Electronics je podle nich o 13 miliard dolarů dražší. 

Nikdo netvrdí, že národním státům zvoní umíráček a blíží se jejich nevyhnutelný zánik. Jenže jejich pozice je na hony vzdálená době, kdy moc vymezovaly státní hranice. Světové mocnosti se sice budou dál dohadovat, kdo má na světě větší vliv, skutečnou moc ale dnes mají v rukou jména jako Jeff Bezos nebo Bill Gates.