Dnes je pátek 24. září 2021., Svátek má Jaromír
Počasí dnes 19°C Oblačno

Zakladatel daktyloskopie si na uznání musel počkat půl století

Zakladatel daktyloskopie si na uznání musel počkat půl století
Ilustrační snímek | zdroj: MONIKA TOMÁŠKOVÁ / MAFRA / Profimedia

Každý člověk je jedinečný. Ale jak si můžeme být jisti, koho zrovna máme před sebou? Před 163 lety britský koloniální úředník poprvé použil pro identifikaci lidí otisk ruky, a položil tak základ pozdější daktyloskopie. Na to, aby se jeho myšlenka prosadila, si ale musel ještě dobré půlstoletí počkat.

William James Herschel (1833-1917), vnuk slavného astronoma Williama Herschela a syn neméně úspěšného badatele Johna Herschela, pracoval v polovině 19. století jako úředník koloniální správy v Indii. Každou chvíli musel s místními lidmi uzavírat smlouvy o nejrůznějších službách nebo budoucích dodávkách. Při tom se v podstatě nemohl spolehnout na to, s kým se zrovna na té které věci dohodl. Nestačila jména ani podpisy, ba dokonce ani nová (a drahá!) technologie fotografie, protože i vzhled se může snadno změnit. Herschel proto potřeboval něco, co by jeho obchodního partnera jednoznačně identifikovalo.

První otisk ruky

Koncem července 1858 si najal tehdy 25letý Herschel místního dodavatele materiálu na stavbu silnic. Aby měl jistotu, že dotyčný muž dodrží slovo, nechal ho 27. července na uzavřenou dohodu otisknout ruku.

Zatím to sice byla víceméně jen domněnka, ale Herschel už nějakou dobu porovnával otisky rukou a všiml si, že žádné dva nejsou zcela identické. Ve svých experimentech pokračoval a brzy přišel na to, že není nutné snímat otisky celé ruky, ale že stačí otisky konečků prstů. Podařilo se mu také prokázat, že otisky prstů se v průběhu času nemění. Britskému guvernérovi v Bengálsku pak navrhl, že by se tato metoda mohla používat na právních dokumentech, aby se zabránilo krádežím identity a zpochybňování uzavřených smluv.

S návrhem sice Herschel neuspěl, svou myšlenku ale neopustil. Když v roce 1877 dostal na starost koloniální správu města Huglí nedaleko Kalkaty, nechal sejmout otisky prstů zdejším důchodcům. Chtěl tak zabránit tomu, aby podvodníci brali dávky i za ty, kteří již zemřeli. Začal také snímat otisky prstů odsouzeným zločincům. To spolehlivě zatrhlo zdejší poměrně běžnou praxi, že si za kriminálníka chodil za určitou odměnu odsedět trest někdo jiný.

Bertillonáž se zdála být zpočátku spolehlivější

V roce 1878 se Herschel vrátil do Velké Británie a o dva roky později poslal do vědeckého časopisu Nature dopis, v němž vysvětlil a popsal své zkušenosti s otisky prstů. Jeho metoda se však stále nedokázala prosadit. Zhruba ve stejné době totiž vyvinul Alphonse Bertillon v Paříži systém spolehlivé identifikace založený na antropometrii, tedy na přeměřování částí těla. Na základě jedenácti parametrů (jako je například výška, rozpětí paží, rozměry lebky a ucha, délky chodidla, prstů či předloktí) a podle jednotně nasnímaných fotografií dokázal identifikovat osobu s jistotou 4,2 milionu ku jedné.

Tak zvaná bertillonáž se oproti Herschelově metodě zdála být mnohem přesnější. Teprve když statistik a polyhistor Francis Galton v roce 1892 prokázal, že pravděpodobnost dvou identických otisků prstů je 64 miliard ku jedné, nastala změna.

Nějakou dobu se sice ještě souběžně používala bertillonáž a identifikace pomocí otisků prstů, ale na začátku první světové války se všeobecně prosadila daktyloskopie. William James Herschel měl to štěstí, že se úspěchu své metody dožil. Rok před smrtí vydal knihu The Origin of Fingerprinting (Původ otisku prstů). Zemřel v 84 letech 24. října 1917.

Zdroje:
Vlastní