Jsem profesionální zpěvačka a s pěveckým sborem jsem procestovala celý svět. Žila jsem volně, každý den byl jiný, plný hudby, přátel a zábavy. Měla jsem všechno: obdiv fanoušků, tisíce milostných dopisů a pocit svobody, který ke mně dokonale seděl. Až do chvíle, kdy jsem udělala chybu. Rychle jsem ji vyřešila a věřila, že je to jednou provždy za mnou.

Nevím, jak se to stalo, ale byla to chyba

Během dvouměsíční pauzy jsem se v Praze zapletla s jedním producentem. Věděla jsem, že je ženatý, a brala to jako krátký románek. Nic jsem od toho nečekala. O to větší šok přišel o pár měsíců později, když jsem zjistila, že jsem těhotná.

Dodnes nechápu, jak mi to mohlo uniknout. Ale bylo pozdě. Dítě jsem musela donosit a porodit. Než mě někdo začne soudit, měla bych říct jedno. Nikdy jsem nechtěla být matkou, ale v tu chvíli už to byla realita, před kterou nešlo utéct. Společně se svou sestrou jsme se rozhodly zařídit adopci. Nechtěla jsem znát ani pohlaví. Chtěla jsem, aby to bylo co nejrychleji za mnou.

Se sestrou jsme sdílely tajemství, o kterém nikdo neměl vědět

Se sestrou jsme se dohodly, že o tom pomlčíme. Hlavně ať se nic nedostane do médií. Těsně před tím, než jsme celou situaci uzavřely, mi položila otázku, která mi utkvěla v paměti: „Nebudeš toho někdy litovat, Nikol?“

Dívala jsem se jí do očí a bez zaváhání odpověděla: „Eli, já k tomu děcku absolutně nic necítím. Nejsem máma a nikdy nebudu.“ A tím to pro mě bylo vyřešené. Se sestrou jsme se vídaly maximálně jednou za rok a pokaždé jsem jí s vděčností poděkovala za pomoc.

Pak už jsem se vrátila ke svému vysněnému životu. Roky plynuly a s nimi i vzpomínky pomalu bledly. Moje kariéra stoupala vzhůru a já žila tak, jak jsem si vždycky přála.

Minulost si mě nakonec přece jen našla

Šestnáct let uteklo jako voda a já si žila svůj život. Všechno běželo podle plánu, dokud mi jednoho dne nezazvonil telefon z neznámého čísla. „Haló? Kdo je tam?“ zeptala jsem se, ale na druhé straně se ozývalo jen hluboké dýchání. Jakoby se někdo snažil něco říct, ale nedokázal to. Zneklidnilo mě to. Stejný typ telefonátu se opakoval ještě dvakrát. Nakonec jsem to nahlásila na policii.

Netrvalo dlouho a přišla další rána. Na ulici mě oslovila krásná dívka s dlouhými černými vlasy. „Jste Nikol?“ zeptala se. Přikývla jsem, ještě netušíc, co přijde. „Jsem vaše dcera. Ta, kterou jste bez mrknutí oka odevzdala k adopci. Žijete si dobře? Nemělo by vám být? Vyměnila jste kariéru za dítě. Jak jste mohla? Jste sobec. A jednou umřete sama. A bude to zasloužené.“ Ječela na mě bez přestávky dobrých deset minut, než mi chrstla do obličeje kávu. Naštěstí už studenou.

Ten okamžik mnou otřásl. Vyvolala ve mně silný pocit viny. Možná jednou pochopí, proč jsem se tehdy rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.