Malebná ruina obranné pevnosti česko-moravsko-rakouského pomezí u Starého Města pod Landštejnem náleží přes svou strohost k nejzajímavějším ukázkám rané hradní architektury u nás. Mohutná pevnost umožňovala dlouhodobou obranu i malé vojenské posádce. A že toho bylo zapotřebí, pohraniční Vitorazsko bylo totiž oblastí více než neklidnou.

Landštejn vznikl počátkem 13. století z iniciativy Přemysla Otakara I. coby panovníkova opora na neklidné hranici. Zároveň byl protiváhou dnes zaniklého hradu v místech osady Pomezí, odkud rakouští Zöbingenové podnikali výpady na české území. Pohraničním tahanicím učinil konec až sňatek Přemysla Otakara II. s dědičkou rakouských zemí, o třicet let starší Markétou Babenberskou, roku 1252.

Zanedlouho přešel hrad z královských rukou k mocným Vítkovcům, kde setrval až do roku 1375. Pánové z Landštejna erbu stříbrné růže v červeném poli se záhy zařadili mezi nejvlivnější zemské rody.

Odkloněná cesta a zazděná bílá paní

Nejslavnější časy zažila hradní pevnost za Viléma z Landštejna. Významný velmož lucemburské éry, stojící původně v řadách králových protivníků, se posléze přiklonil na stranu Jana Lucemburského, který mu svěřil funkci zemského moravského hejtmana, Karel IV. přidal navíc jmenování purkrabím pražským. Tím Landštejn zůstal až do své předčasné smrti. Ani králova přízeň totiž nezabránila souboji v příbuzenském sporu, na jehož následky nejslavnější z Landštejnů zemřel na svém hradě v roce 1356.

Důvod? Dlouholetý spor o zemskou stezku z Rakous do českých zemí, původně vedoucí okolo Landštejna. Pro nemalé zisky odklonil Vítkovec Jindřich její průběh na svůj Hradec. K této události se váže i hradní pověst – hradecký Jindřich byl původně určen za manžela Vilémovy dcery Markéty, po jeho nepěkném kousku ale ze svatby sešlo. Zamilovaná Markéta chtěla za bývalým snoubencem uprchnout, byla však přistižena a zazděna v landštejnském podzemí. Coby bílá postava putuje prý po nočním hradě i s otcem, který v bouřlivých nocích žádá o odpuštění.

Ještě jednou se Landštejn pozvedl k bývalé slávě, to když jej získal oblíbenec Václava IV. a nejvyšší hofmistr Konrád Krajíř z Krajku. Původně rakouský rod zapustil v Čechách kořeny, zbohatl a setrval ve zdejším kraji po dvě století. Na Landštejnu nešetřil – vylepšil fortifikaci, přistavěl ho a modernizoval. Renesanční rezidence s horkovzdušným palácovým topením náležela v 1. polovině 16. století k našim předním panským sídlům. Byla to už ale labutí píseň, neboť vláda Krajířů skončila roku 1579. Následně hrad často střídal majitele, aby nakonec skončil coby centrum hospodářské správy.

Osudný úder blesku

Zkázu dokončil požár po úderu blesku v roce 1771. Jako zdroj levného stavebního materiálu se Landštejn pomalu změnil v romantickou ruinu, jejíž mohutné zdi učarovaly i německému poetovi Friedrichu Schillerovi. Právě sem umístil děj svých Loupežníků, ostatně ve zdejším okolí působil i lupič skutečný, nechvalně proslulý Johann Grasel, podle něhož mezi námi dodnes chodí nevítaní grázlové.

Posledním majitelům z rodu Sternbachů byl hrad zkonfiskován po druhé světové válce, a hradní ruina chátrala vesele dál. Až v sedmdesátých letech došlo k rozsáhlé rekonstrukci, ovšem veřejnosti byl Landštejn zpřístupněn teprve v roce 1990.

Když dnešní návštěvník vystoupí na zpřístupněnou věž, dohlédne nejen na románský kostelík sv. Jana Křtitele v nedalekém Pomezí, ale nejspíš až do Rakouska. Tak jako kdysi pan Vilém, jen očabrakovaní koně a stateční rytíři se před jeho zraky neobjeví. Ale možná přece - to když si v létě zajede na Landštejnské slavnosti. Šlechtici na svých ořích se ostatně po hradě proháněli ještě v roce 1999 při natáčení bitevních scén pro kanadský dvoudílný snímek Johanka z Arku.

Klášter bez kláštera

Nedaleko hradu Landštejna se na břehu Klášterského rybníka rozkládá malá osada Klášter, dnes místní část Nové Bystřice. Podle názvu vsi i vodní plochy lze očekávat i nějakou tu klášterní budovu, leč marně. Pravda, stávala zde až do roku 1959, kdy byla zbořena armádou socialistického Československa. Přežil pouze barokní chrám Nejsvětější Trojice.

Celé místo má tak trochu zvláštní historii. Zdejší mniši náleželi k přísnějším (jídelníček sestával z ryb, chleba a zeleniny) a u nás neobvyklým paulánům, které dle legendy vyslal sám zakladatel řádu sv. František z Pauly (1416 – 1507) s úkolem založit řeholní dům tam, kde naleznou tři vzrostlé stromy a tři léčivé prameny. Bratři dlouho hledali marně, až konečně v místech nynějšího Kláštera objevili tři mohutné lípy, prameny však nikoliv. Pokorně třikrát poklekli, aby se pomodlili. Když povstali potřetí, spatřili tři prameny vyvěrající ze země. Klášter mohl vzniknout.

Tak se také díky Konrádovi III. Krajířovi z Krajku stalo počátkem 16. století. První bratři se usadili v téměř neobydlené krajině. Ne však nadlouho, již v roce 1533 byl klášter přepaden pravděpodobně sektou novokřtěnců, čtyřicítka mnichů a dalších věřících byla pobita a okolní vsi vypáleny. Teprve za sto let procitl Klášter znovu k životu.

Srdce pana Slavaty

Nový majitel panství Adam Pavel Slavata (1604 – 1657) nechal celý areál opravit a roku 1626 znovu povolal řeholníky, tentokrát až z dalekého Burgundska. Pan Slavata si zdejší místo vskutku oblíbil, a to natolik, že v něm zanechá své srdce. Doslovně - tradovaná legenda se ukázala pravou, když se skutečně v roce 1997 nalezlo ukryté v dřevěné skříňce ve zdi chrámu.

Příliv nových poutníků si vyžádal přestavbu kláštera a vznik nového barokního kostela, o což se zasloužil koncem 17. století Slavatův synovec Ferdinand Vilém. Klášter byl nazván Sana cella, Uzdravující. Léčivé prameny měly prý vliv především na oční choroby, a zdejší zázraky, jako třeba uzdravení slepého žebráka z Dačic, byly od roku 1751 pečlivě zapisovány.

Konec přinesly josefínské reformy. Tedy ten duchovní, fyzickou likvidaci dodala padesátá léta dvacátého století. Budovy v socialistické péči JZD zchátraly natolik, že je v roce 1959 armáda strhla. Zůstal osamocený kostel sloužící coby vojenské skladiště a tzv. Červená chodba, přiléhající k chrámu. A podzemí, kde spolu s dalšími nerušeně odpočívají zesnulí pauláni. Na Landštejn či rovnou do Rakouska, jak se tradovalo, se však z něj těžko dostanete.

Ke skvostům zdejšího chrámu patří vzácná dvoumetrová dřevořezba Stromu života (Lignum vitae) z počátku 18. století, zobrazující poslední události Kristovy pozemské pouti. Dle legendy ji zhotovil kající se zdejší mnich ve vězeňské cele.

A tři zázračné prameny? Spojené v soutok pod hlavním chrámovým oltářem stále vyvěrají ve studánce poblíž osamělého kostela. Milost trvá.