Kmen sběračů a lovců Hadza žil i ve 20. století poměrně izolovaně a odolával vnějším snahám o proměnu - když se tanzánské úřady snažily přivést tyto lidi k zemědělství, nadchly jen jejich malou část. Neuspěli ani misionáři, kteří je chtěli odvrátit od původního náboženství.

Nyní však přituhuje. Okolní prostor zabírají jiné kmeny žijící v Tanzanii a místní jídelníček se tak například už neobejde bez Ugali - kaše z kukuřičné mouky, soli a vody. Jen na lov a sběr se nelze spolehnout, kmen Hadza musí začít držet krok a porozumět okolnímu světu. 

A to doslova. Každých šest měsíců se tak schází rada starších, která posílá několik odrostlejších dětí "do světa", aby se naučily anglicky. Později tak mohou být prospěšní například jako turističtí průvodci a překladatelé.

Turistů ostatně značně přibylo poté, co počátkem tisíciletí vznikly dokumenty věnované tomuto pozoruhodnému kmeni. Přínos pro domorodce samotné však není takový, jak by se mohlo zdát.

Ač se za vstup do jedné z několika desítek vesnic platí a lidé si tu mohou nakoupit i pestrobarevné suvenýry, peníze končí spíše u lokálních úřadů a turistických společností. To, co dostanou přímo lidé kmene, navíc často končí v lahvích alkoholu, jehož nemalá spotřeba místní i jejich neobvyklou kulturu, potápí.