Vláda s důvěrou už mohla být. Stačilo zavřít poslance ve sněmovně

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Půl roku po volbách a Česko nemá vládu s důvěrou. Existují přitom osvědčené způsoby, jak přimět politické lídry, aby se dohodli na koalici. Stačí se inspirovat.

Andrej Babiš na brífinku po lánské schůzce s prezidentem Milošem Zemanem

Andrej Babiš na brífinku po lánské schůzce s prezidentem Milošem Zemanem,zdroj: Profimedia.cz

Andrej Babiš skládá koalici. Jenže jen na půl plynu. Jinak by ji už měl.

V pondělí udělal výkop k dalším rozhovorům o vládě ANO a ČSSD podporované komunisty. "Program možné koalice už je dohodnutý a není důvod rozhovory dál protahovat," pravil Babiš po měsících protahování, přešlapování a dovolené na Kanárech.

Že by konečně sešlápl plynový pedál? Kdoví.

V pátek, kdy novou (a utajovanou) koaliční nabídku od ANO projedná politbyro ČSSD, každopádně uplyne už půl roku ode dne, kdy voliči rozdělili sněmovní sesle, a Babiš bude pořád řídit stát s kabinetem, který poslanci odmítli. Přes svůj mobilizační slovník má přitom stále "dobré vyhlídky" na to, aby překonal Mirka Topolánka, který před dvanácti lety dostal pro svou vládu důvěru až 230 dnů po volbách.

Patří se ale podotknout, že Topolánek, tehdejší předseda občanských demokratů, byl v mimořádně svízelné situaci. Svízelnější, než je ta Babišova.

Ve sněmovně proti sobě stály dva znesvářené bloky o shodné síle 100 hlasů. K důvěře Topolánkově vládě poskládané z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených pomohli až dva "přeběhlíci" ze sociální demokracie.

Rychlík Klaus, lokálka Babiš

Jaká je vlastně přiměřená doba pro to, aby politici sestavili vládu s podporou sněmovní většiny?

Mám za to, že dva tři měsíce (až na výjimečně komplikované poměry sil) mohou stačit. Ostatně, vlády Václava Klause, Miloše Zemana a Vladimíra Špidly získaly důvěru do šedesáti dnů od voleb.

Rekord patří Klausovi, který v roce 1992 vyjednal sněmovní podporu pro většinový koaliční kabinet ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA už 38 dnů od vyhlášení výsledků voleb. Hotový rychlík proti Babišovi-lokálce.

Někdy ale zvolení zástupci lidu a především šéfové stran potřebují postrčit, aby se rozhoupali. A rozhoupat by je mohla třeba změna pravidel, která se používají při jmenování vlád.

Pryč se zrádcem!

Sestavení koalic by v Česku mohla pomoci jednoduchá zásada: Dokud sněmovna nevysloví nové vládě důvěru, není vláda jmenována a stát řídí předešlý kabinet. Některé evropské státy mají takové pravidlo dokonce ve své ústavě.

Stačilo by však aspoň dodržovat zvyk, že vládu jmenuje prezident až ve chvíli, kdy je jasné, že má dost hlasů na to, aby důvěru dostala.

Strany se v takových případech snaží složit koalici co nejdříve, aby mohly převzít řízení státu. Kabinetu, který přesluhuje, se říká udržovací a má omezené pravomoci.

Loni se však Zeman pranic nestaral o to, zda Babiš má šanci pro svou vládu jedné strany získat důvěru, a jednoduše ji jmenoval. Dal průchod své pomstychtivosti a touze co nejdřív vyběhnout s vládou Bohuslava Sobotky, který ho se svými souputníky v roce 2003 "zradil" při prezidentské volbě.

Babiš dostal od Zemana i druhý pokus. A protože na něj prezident netlačí, šéf ANO má čas na to, aby vesele nakupoval voliče – zvyšoval platy státních zaměstnanců, vymýšlel dotované půjčky na bydlení, plánoval čtvrtinové (vládou dotované) jízdné v autobusech a vlacích studentům a důchodcům, připravoval nižší DPH za vodné a stočné, anebo z prodeje piva v hospodách.A k tomu co nejvíc klíčových míst ve státní správě obsadil svými lidmi.

Vůdce ANO chce rozdat nebo aspoň připravit hlavní dárky ještě před případným vstupem sociálních demokratů do koalice, aby na příchozího juniorního partnera zbyly nejvýš drobky – nemocenská, rodičovská, zálohové výživné.

Babiš nemá důvod pospíchat, a tak kličkuje, jednání o koalici protahuje. Anebo si snad šéf ANO neví rady?

A co je zamknout?

Možná by mu to šlo líp pod tlakem. A kdyby k tomu byli pod tlakem také jeho političtí protivníci…

Drsný, ale účinný způsob, jak přimět lidi s rozdílnými názory a zájmy ke kompromisu a dohodě, vymyslel ve třináctém století římský senátor a kardinál Matteo Rosso. Poté, co se kardinálové římskokatolické církve dohadovali na papeži 33 měsíců, svolal je do jedné místnosti. Místnost uzamkl a držel je v ní, dokud nevyslovili některému z prelátů důvěru k tomu, aby mohl být jmenován Kristovým náměstkem na Zemi.

Tento nevybíravý způsob nátlaku byl nazván konkláve (latinsky pod zámkem) a církev ho dodržuje dodnes. Osvědčil se, papež bývá vybrán do týdne.

Kardinálové jsou během rozhodování zamčeni v Sixtinské kapli. Jejich konkláve je ale přece jen milosrdnější než ve středověku, kdy na ně komorník (camerlengo) stupňoval nátlak třeba tím, že jim snižoval příděl jídla.

Jistě, je to politická fantasy, ale přesto – zkuste si představit poslance zamčené ve sněmovně s docházejícími zásobami jídla v kantýně. Žádné spanilé jízdy do krajů, bujaré víkendy či dokonce dovolené na Kanárských ostrovech.

Vsadím se, že koalice ve sněmovním konkláve by byla domluvena do čtyř, pěti dnů.

Tagy: ČSSD Česko domácí koaliční vyjednávání hnutí Ano česká vláda česká politika Poslanecká sněmovna ČR

Zdroje: vlastní