Zadní Zvonkovou, části obce Zvonková neboli Glöckelbergu, k zániku přivedly dvě události – jednak poválečný odsun německého obyvatelstva, a pak to, že jí doslova za humny vyrostla železná opona. I dosídlení obce tak bylo pro komunistický režim nežádoucí.

Historii Zvonkové kolem poloviny 17. století započali dřevorubci, kteří se usadili při staré obchodní stezce mezi Čechami a Horními Rakousy. Ves se pak v poslední třetině 18. století rozvíjela vlivem výstavby blízkého Schwarzenberského plavebního kanálu, na němž se plavilo dřevo od roku 1793.

V té době byl také ve Zvonkové vystavěn dřevěný kostelík, který v roce 1876 zničily plameny, a na jeho místě vyrostl honosnější novogotický kostel svatého Jana Nepomuckého. Ten je dominantou místa i v současnosti.

Kostel svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové | zdroj: Profimedia.cz

Počátkem 20. let 20. století pak Zvonková rozhodně nebyla nenápadná ves. Podle úředních záznamů tam tehdy fungovalo pět hostinců, dvě trafiky, tři řeznictví a stejný počet obchodů se smíšeným zbožím, spořitelna, mlýn, hamr a pila. Své služby tu nabízeli i tři obuvníci, čtveřice krejčích a řada dalších živnostníků.

V roce 1930 jen ve Zvonkové bydlelo bezmála 699 obyvatel a stálo 121 domů. S přilehlými sklářskými osadami Josefův důl a Huťský Dvůr obec čítala 1306 lidí ve 232 domech. Naprostá většina obyvatel byla německé národnosti. Mimochodem, Josefův důl byl za první republiky oblíbeným místem turistů a lyžařů. V roce 1922 také místní sklárna zaměstnávala bezmála 200 lidí a její výrobky putovaly i do daleké ciziny. Provoz sklárny skončil v roce 1930, v důsledku hospodářské krize.

Příběh odvážného kněze

V roce 1940 se do Zvonkové přistěhoval nový kněz – Engelmar Hubert Unzeitig. Teprve devětadvacetiletý Unzeitig, rodák z Hradce nad Svitavou, měl za sebou studium na univerzitě v bavorském Würzburgu a na kněze byl vysvěcen v roce 1939.

Engelmar Hubert Unzeitig | zdroj: Wikipedia.cz

Do historie vstoupil svými odvážnými kázáními, v nichž odsuzoval nacismus a pronásledování Židů. Tím se dostal do sváru s představiteli nacistické moci i těmi, kteří se pro nacismus nadchli. Na jaře 1941 ho na udání zatklo gestapo. Nejdřív byl vězněn v Linci, poté v koncentračním táboře Dachau.

V táboře si vysloužil přezdívku „Anděl z Dachau“ za pomoc spoluvězňům - především ruským zajatcům, neboť ovládal ruštinu. Podařilo se mu také zorganizovat dodávku základních potravin do tábora.

Poté, co v Dachau v roce 1944 vypukla epidemie tyfu, pomáhal Unzeitig s ošetřováním nemocných a umírajícím dával poslední pomazání. Nakazil se však i on sám a nemoc nepřežil. Zemřel 2. března 1945, den po svých čtyřiatřicátých narozeninách. Urna s jeho pozůstatky byla propašována z tábora a později pohřbena v kostele mariannhillských misionářů ve Würzburgu. V září 2016 katolická církev Unzeitiga blahořečila.

Péče o zbytky paměti

Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vzniku železné opony byla zadní část obce, tedy Zadní Zvonková neboli Hinter Glöckelberg, prakticky srovnána se zemí. Zůstal jen kostel, který pak dekády chátral a sloužil i jako skladiště vojenské techniky, fara, hřbitov a budova jedné z trafik. V Přední Zvonkové bydleli pohraničníci a formálně se stala částí městečka Horní Planá.

Příběh Zadní Zvonkové začal ožívat až po sametové revoluci. Zpustlý kostel byl v 90. letech spoluprací lidí z Česka, Rakouska a Německa opraven a znovu vysvěcen, některé hroby udržují rodiny bývalých obyvatel. Aktuálně historii Zvonkové mapuje také výstava v památníku a rodném domě spisovatele Adalberta Stiftera v Horní Plané. Potrvá do prosince 2023.

Pozůstatky Zadní Zvonkové jsou také častým cílem turistů. A součástí více než třicetikilometrové trasy, která začíná v Přední Zvonkové, vede přes Zadní Zvonkovou a kolem řady dalších zajímavých míst podél Schwarzenberského kanálu. Končí opět v Přední Zvonkové.