V jednoduchosti je krása. Češi se jí ale ve svých olympijských outfitech příliš nedrží
9. 2. 2026 – 13:11 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Zimní olympijské hry v italském Miláně a Cortině d’Ampezzo nejsou jen svátkem sportu, ale také prestižní přehlídkou národních identit a módního vkusu. Zatímco světové módní domy letos vsadily na čistý minimalistický design, jednoduché linie a nadčasovou estetiku, česká výprava se vydala cestou, která opět budí vášnivé diskuse.
Světový diktát: Luxusní minimalismus
Italskou reprezentaci oblékl legendární dům Armani do sněhobílých outfitů, kde italská trikolóra tvoří pouze decentní, precizně zpracované detaily. Výsledek působí luxusně a velmi elegantně, ačkoliv někteří kritici tento přístup označují až za fádní či nudný. Podobně střídmou cestu zvolila Francie se značkou Le Coq Sportif nebo USA, které pod taktovkou Ralpha Laurena vsadily na sofistikovanou modernu a norské vzory. I naši slovenští sousedé vsadili na estetiku „šlechtických sportovců“ s elegantními smetanovými svetry s véčkovým výstřihem.
Česká „divočina“ a retro inspirace
V přímém kontrastu k těmto uhlazeným kolekcím stojí český outfit od značky Alpine Pro a návrhářky Anežky Bereckové. Kolekce čerpá z retro atmosféry olympiády v Cortině z roku 1956 a využívá grafické motivy významného umělce Vojtěcha Preissiga. Právě tato pestrost a grafická nasycenost je však kamenem úrazu. Podle stylistky Mariyi Patrovské kolekci chybí souvislá linie a působí nesourodě, k čemuž přispívají i zbytečně objemné svetry.
Návrhářka Beata Rajská k tomu dodává, že ačkoliv oceňuje nostalgický prvek, v kolekci je „strašně moc prvků“, které nemusí každému vyhovovat. Připomíná známé pravidlo, že v módě je méně někdy více, a u české kolekce by raději viděla umírněnější variantu.
zdroj:
Profimedia
Barevný experiment, který mate
Dalším bodem diskusí je barevná paleta. Designéři se letos rozhodli posunout tradiční trikoloru směrem k žluté (symbolizující zlato) a velmi tmavé námořnické modři. To však vedlo k tomu, že souprava na první pohled evokuje spíše německé národní barvy než ty české. I když je posouvání barevného spektra ve světě běžné – jako například u kanadské kolekce hrající padesáti odstíny červené a petrolejovou – u českého týmu je tato podobnost s barvami sousedního státu vnímána jako nešťastná. Ani opakovaná vysvětlení a diskuze o tom, že soupravy působí lépe ve skutečnosti než na fotografiích, tomuto designu příliš nepomohly.
Kontroverze jako záměr?
Existuje však i pohled, který českou „strakatost“ hájí. Tato „žádoucí ošklivost“ jak už bylo v médiích zmíněno či nedokonalost je v současné módě trendem, který může v záplavě uniformní nudy obstát. Část veřejnosti oceňuje odvahu experimentovat a fakt, že díky této kolekci čeští sportovci v italské kolébce stylu rozhodně nezapadnou.
Zda je český přístup projevem kreativní hrdosti, nebo jen estetickým přešlapem, zůstává otázkou. Jisté však je, že zatímco Mongolsko nadchlo svět mistrným spojením tradice a moderního luxusu v kašmírových modelech, Česko opět vsadilo na komplikovanost a vizuální hluk, který má k jednoduché kráse Armaniho stylu hodně daleko.
