Demonstranti opět vyjadřovali podporu opozičnímu vůdci Juanu Guaidóovi, který se z pozice šéfa parlamentu prohlásil v lednu s odvoláním na ústavu prozatímní hlavou státu. Stalo se tak poté, co poslanci odmítli druhý Madurův mandát jako nelegitimní s tím, že vzešel z nesvobodných voleb.

Madurova politika je podle opozice i řady expertů příčinou ekonomické a humanitární krize ve Venezuele. Lidé se potýkají s výpadky dodávek elektřiny a vody, zavírají se obchody a školy, je nedostatek léků. Maduro navíc odmítá otevřít hranice pro připravenou humanitární pomoc, kterou označuje za americkou intervenci.

Pád režimu se nekonal

Když se Guaidó prohlásil prezidentem, doufala tamní opozice, že přijde rychlá změna. Zvlášť když Guaidóa jako novou hlavu státu uznalo na šest desítek zemí – včetně Spojených států, České republiky a dalších států Evropské unie.

Uplynulo ale už bezmála čtvrt roku a nestalo se nic. Mezi obyvatelstvem přišlo vystřízlivění a frustrace. Maduro se prezidentského křesla drží zuby nehty a svým odpůrcům sází jednu ránu za druhou. Demonstrace nikam nevedou a režimu poslušné Ústavodárné shromáždění dokonce zrušilo Guaidóovu imunitu. Jeho stoupenci se teď obávají, že by mohl brzy skončit za mřížemi.

USA jsou hlavním podporovatelem venezuelské opozice a snaží se Madura přimět k rezignaci hospodářskými sankcemi. Ty postupně rozšiřovaly na představitele jeho režimu, letos sáhly i k sankcím vůči venezuelské státní ropné společnosti PDVSA. Ropa je přitom hlavním zdrojem venezuelských příjmů.

Plané americké hrozby?

Trumpova administrativa několikrát Venezuele pohrozila těžkými následky v případě, že by byl Guaidó zatčen. Dokonce se nechala slyšet, že veškeré možnosti odvety zůstávají otevřené. V Caracasu a dalších latinskoamerických metropolích se nicméně pomalu ale jistě šíří dojem, že americký prezident pouze blafuje. Spojené státy totiž veškeré diplomatické i ekonomické možnosti v podstatě vyčerpaly a do případné vojenské intervence se jim evidentně nechce.

Washington i venezuelská opozice totiž zjevně podcenily Madurovu výdrž, neústupnost a domácí podporu. Bylo naivní se domnívat, že se ozbrojené síly na diktátora vykašlou – pánům generálům totiž stávající režim náramně vyhovuje, případně drží hubu a krok, protože se obávají případných represí. Maduro má navíc stále i podporu části obyvatelstva, o čemž svědčí i – rovněž sobotní – demonstrace na podporu jeho socialistické strany.

Američané správně neodhadli ani Madurovu mezinárodní podporu. Rusové nadále věrně stojí po jeho boku a na jeho straně je i Čína nebo Turecko. Jedním z hlavních dovozců venezuelské ropy je navíc i Kuba, která Caracasu pomáhá mimo jiné vysíláním poradců, vojáků či agentů rozvědky, jak uvedly Spojené státy.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožít, prohlásil kdysi Jean Paul Sartre. Donald Trump má přitom přesně takové poučení přímo za humny. Právě komunistický režim na Kubě přežil šest dekád amerického hospodářského embarga, jedenáct amerických prezidentů, atentáty i vojenské intervence. Venezuela sice není ostrovní stát, Kubu ale připomíná čím dál tím víc. Trumpovi tak kvůli planým hrozbám hrozí ztráta ksichtu. Horší ale je, že jeho politickou šachovou partii nejspíš ve finále odskáče sám Guaidó.