Za zrodem každého správného filmového záporáka musí být trauma z dětství. Kim Schmitz, který se narodil německému otci a finské matce v tehdejší NSR, měl v tomto směru nepochybně "zaděláno". Jeho otec byl těžký alkoholik, který malého Kima i jeho matku často bil a ponižoval.

Týraný syn tak často utíkal k jednomu z mála koníčků, které jeho rodiče podporovali – k počítačům. A stejně jako většina jeho vrstevníků v druhé polovině 80. let, se kromě samozřejmého hraní videoher, odhodlal i k programování a hackování. A na tomto poli začal zaznamenávat neobvyklé úspěchy.

Ve snaze zjistit, zda americká vláda neutajuje údaje o mimozemských civilizacích, obešel ještě jako teenager zabezpečení serverů NASA a Pentagonu. S oblibou hackoval také telefonní ústředny velkých německých firem, kterým značně zatěžoval účty za volání.

Když ho pak policie chytila při prodávání kradených telefonních karet, vyšetřovatelé zjistili, že tehdy dvacetiletý Kim má na svědomí 10 případů špionáže a několik závažných počítačových podvodů.

Vzhledem k nízkému věku vyšel od soudu jen s dvouletou podmínkou, ale stejně jako mnohokrát poté, i tak na svém pohybu na hraně zákona vydělal. Soudce totiž navrhl, že by mohl svůj talent využít pro potřeby německé vlády, která mu na projekt zabezpečení svých systémů dala milion dolarů.

Peníze vydělané na vládním projektu (Kim prostředky vládě později vrátil) mu posloužily ke startu vlastního podnikání. A ani tentokrát nepostupoval zrovna standardně – za necelých 400 tisíc dolarů koupil většinu akcií krachující společnosti Letsbuyit.com a veřejně oznámil, že do firmy hodlá v nadcházejících letech investovat 50 milionů dolarů.

Jakmile po tomto oznámení akcie firmy vystoupaly nahoru, Kim svůj podíl rychle prodal a vydělal tak 1,5 milionu dolarů.

Aby unikl vyšetřování německých úřadů, kterým se tento akciový podvod z pochopitelných důvodů nezamlouval, přestěhoval se do Thajska, které ho však vydalo zpět do Německa, kde si odseděl pět měsíců ve vazbě a dostal opět dvouletou podmínku.

Prostřednictvím své společnosti Kimvestor ale neustále kupoval podíly v malých internetových firmách a navzdory velkému průšvihu s "dot-com bublinou" v roce 2001, se hodnota jeho majetku pohybovala v řádech desítek milionů dolarů.

Kim už ale tentokrát nečekal, kdy se některý z jeho nových nápadů opět přestane líbit německým policistům, a přestěhoval se do Hongkongu. A právě tam v roce 2005, čerstvě přejmenovaný na Kima Dotcoma, vymyslel svůj životní projekt, úložiště souborů Megaupload.com.

Bohatý a bohatší

Image bohatého "spratka" si Dotcom pěstoval už dřív, ale teprve s rozjezdem Megauploadu nasadil ty správné obrátky. Opulentní večírky s playmates, obří terénní vozy se značkami jako MAFIA nebo STONED, jachty a helikoptéry - to vše dával Kim Dotcom okatě na odiv všem, kteří ho sledovali na sociálních sítích.

Legendární se stala jeho cesta po Evropě, kterou podnikl v roce 2011. Kimova družina tehdy čítala na 18 nohsledů ve 12 luxusních vozech, ve kterých se nevezl jen alkohol nebo lehké děvy, ale i část nábytku z Dotcomovy ložnice, včetně na míru vyrobené postele od švédské firmy Hästens za v přepočtu dva miliony korun.

Dotcomovi je ale třeba přiznat nezanedbatelný obchodní talent. Princip Megauploadu byl velmi jednoduchý a dodnes na něm staví celá řada napodobovatelů. Zjednodušeně řečeno na servery Megauploadu mohl nahrát jakýkoliv registrovaný uživatel jakákoliv data a pokud je nenastavil jako soukromá, mohl si je následně stáhnout kdokoliv z internetu.

Část uživatelů, jak později při obhajobě tvrdil i Dotcom, používala Megaupload k záloze svých soukromých dat, už z podstaty služby šlo ale o menšinu - Dotcom totiž motivoval uživatele k tomu, aby si jimi nahrané soubory stahovalo co nejvíce lidí.

Uploadeři úspěšných souborů si nejrůznějšími motivačními programy mohli vydělat i reálné peníze - američtí žalobci uvádějí příklad uživatele, který si takto přišel na 50 tisíc dolarů. Při vidině takového výdělku není těžké odhadnout, jaké soubory uživatelé nahrávali nejčastěji.

Megaupload.com byl svého času zřejmě největším cloudovým úložištěm na světě a miliony uživatelů ho využívali ke sdílení a stahovaní filmů, hudby, softwaru nebo pornografie. Dotcom navíc vydělával na reklamě, kdy uživatelům aktivně nabízel instalace takzvaných "adware" programů, které pak vkládaly reklamy na jiné internetové stránky.

Úspěch Megauploadu byl ale neoddiskutovatelný - v dobách největší slávy službu spravovalo na 150 zaměstnanců a na 50 milionů návštěvníků denně z něj udělalo 13. nejnavštěvovanější internetovou stránku na světě.

Vítej na Zélandu!

Na Nový Zéland se Kim Dotcom přestěhoval z Hongkongu v roce 2010 poté, co překvapivě bezproblémově prošel imigračním řízením. Nový Zéland je přitom proslulý přísnými imigračními zákony, Kima Dotcoma ale přijal navzdory jeho dřívějším problémům se zákonem.

Důvodem byly podle všeho peníze. Kim na novozélandské úředníky zapůsobil ochotou přijmout podmínku, že povolení k trvalému pobytu dostane poté, co v zemi investuje minimálně 10 milionů dolarů.

Navzdory tomu, že výchova na Novém Zélandě velí tradičně spíše ke střídmosti a skromnosti, Novozélanďané přijali rozmařilého Němce vřele. Napomohly tomu jak Dotcomovy dary na charitativní a společenské projekty, tak mediálně zajímavá okázalost, která jinak zdrženlivý národ paradoxně fascinovala.

Za pronájem nejdražšího soukromého domu v zemi neváhal Dotcom zaplatit 24 milionů dolarů a prostor neuvěřitelných 25 hektarů využíval k pořádání obrovských oslav, které lákaly místní bulvár. Když se poté Kim nechal v novinách slyšet, že největším problémem Nového Zélandu je to, že tam není nic, za co by se dalo pořádně utrácet, místní média mu zobala z ruky. Už brzy měl ale přijít o to drsnější pád.

Kimovo sídlo na Novém Zélandu | zdroj: TechCrunch

20. ledna 2012

Kim Dotcom byl zvyklý pracovat hlavně v noci a tohoto zvyku se nezbavil ani na Novém Zélandu. Když už byl aktivní přes den, věnoval většinu svého času udržení prvního místa v online žebříčku videohry Call of Duty: Modern Warfare 3, což je jen tak mimochodem skutečně úctyhodný výkon, protože hru v roce 2012 hrálo skoro 15 milionů lidí.

Noc z 19. na 20. ledna 2012 strávil Kim Dotcom nahráváním svého rapového alba a do svého sídla se vrátil až těsně před půl pátou ráno. Později pro časopis Wired vzpomínal, že měl neodbytný pocit, že ho cestou z města někdo sleduje, nevěnoval tomu ale příliš velkou pozornost.

Do střehu ho ostatně nedostalo ani to, když těsně před ulehnutím do postele uslyšel na zahradě hluk  připomínající přistávající helikoptéru. Měl za to, že jeho pilot přiletěl předčasně s některým z hostů, kteří měli dorazit z Los Angeles na oslavu jeho narozenin.

Přistávající helikoptéra ale neměla s oslavou nic společného. Její přílet na Dotcomovu zahradu byl součástí operace Takedown, kterou v uplynulých měsících naplánovalo americké ministerstvo spravedlnosti. Samotný zásah provedlo 77 příslušníků novozélandských speciálních jednotek a americká FBI ho sledovala přes video přenos.

Kim Dotcom byl ve svém sídle okamžitě zatčen a policisté zabavili v domě, kde se v době zásahu nacházely i tři Dotcomovy děti a jeho těhotná manželka, obrovské množství materiálů - od účetních záznamů až po harddisky a telefony.

Zásah přitom nebyl omezen jen na Nový Zéland. Ve stejný den provedla FBI ve spolupráci s místními orgány razii v dalších osmi zemích, ve kterých měla společnost Megaupload kanceláře nebo technické vybavení. Kimovi byly zablokovány bankovní účty, stránky Megaupload.com přestaly fungovat a zatčeni byli i další tři vedoucí pracovníci firmy - Mathias Ortmann, Bram van der Kolk a Finn Batato.

Jako fénix

Z novozélandského vězení byl Kim Dotcom po měsíci propuštěn na kauci. Ve chvíli, kdy by se zřejmě většina lidí zhroutila nad pádem životního snu, Kim začal bojovat. A ne, nešlo mu o to, aby se vrátil zpět na první místo v Call of Duty. Dotcom veřejně prohlásil, že jeho zatčení je útokem na svobodu projevu na internetu, a že jde o důkaz toho, že Američané chtějí celosvětovou síť ovládnout.

"Novozélanďané jsou velmi citliví na tvrzení, že jsou ovládáni Spojenými státy, a to už od 80. let, kdy země navzdory Američanům vyhlásila na svém území zónu bez atomových zbraní," vysvětluje redaktor novin New Zealand Herald Bryce Edwards důvod, proč se Kim zpočátku těšil velké podpoře obyvatel Nového Zélandu.

Jeho popularitě ale napomohlo více faktorů. Mnohem více než dříve k sobě začal pouštět média a v rozhovorech se profiloval jako novodobý Robin Hood, což v době, kdy se Julian Assange pomalu usazoval na ekvádorské ambasádě v Londýně, znělo poměrně autenticky.

Kim rozdělil internetovou populaci na dvě skupiny - jedna ho považovala za nespravedlivě a nelegálně stíhaného hrdinu, druhá pak za gaunera z grotesky. První skupina měla v prvním roce Kimova stíhání rozhodně navrch a podle průzkumů veřejného mínění se Dotcom těšil popularitě srovnatelné s nejznámějšími politiky země.

Částečně za to mohl i verdikt novozélandského Nejvyššího soudu, který prohlásil zásah v Dotcomově rezidenci za nelegální a všechny důkazy, které byly zajištěny při domovní prohlídce tak nebylo možné použít proti obžalovanému v nadcházejícím procesu.

Velký rozruch vzbudilo i Dotcomovo obvinění směrem k novozélandskému premiérovi Johnu Keyovi. Dotcom do médií prohlásil, že Key pomohl Američanům k jeho sledování a zatčení proto, že potřeboval přesvědčit hollywoodská studia, aby natáčely více filmů právě na Novém Zélandu.

Premiér souvislost s nátáčením důrazně popřel s tím, že o Dotcomově existenci se dozvěděl až v okamžiku jeho zatčení. Přesto se nakonec musel Dotcomovi omluvit. Důvodem byly odposlechy, se kterými novozélandské policii pomáhala i tajná služba GCSB, jenž má zákonem zakázáno špehovat obyvatele země.

Hon za křeslem

Chyby, které Novozélanďané při sledování a zatýkání Kima Dotcoma udělali, byly zásadním faktorem, který ovlivnil, resp. stále ovlivňuje, bezprecedentní délku jeho extradičního řízení do USA. Kim se navíc rozhodl, že nově nabytého času, kontroverzní pověsti a všeobecné známosti využije při aktivním vstupu do politiky.

V březnu 2014 založil stranu Internet Party (Internetová strana) a vzápětí vytvořil koalici s levicovou stranou Mana, která již měla v parlamentu zastoupení a měla tedy dodat Dotcomově snaze důvěryhodnost.

Za kampaň pro parlamentní volby v roce 2014 utratil Kim Dotcom skoro tři miliony dolarů - více než jakákoliv jiná kandidující strana. Dotcom sám získat křeslo v parlamentu nemohl, protože nebyl občanem Nového Zélandu, do kampaně se ale pustil velmi aktivně a předvolební průzkumy mu ještě pár týdnů před volbami dávali šanci na zisk pěti křesel.

Problém ale přišel pět dnů před volbami, kdy se Dotcom rozhodl vystoupit na veřejnosti s důkazem, že premiér Key lhal o tom, že ho neznal před jeho zatčením. Místo pádného dokumentu ale předal novinářům jen kopii emailu jednoho z šéfů studia Warner Bros. Mail byl následně odhalen jako falešný a na Kima se strhla vlna kritiky, která jeho stranu připravila o volební úspěch.

Mračna se stahují

Po volebním propadáku se vztah mezi Dotcomem a "jeho" Novozélanďany změnil. Kim začal v médiích trousit uštěpačné poznámky na adresu inteligence místních obyvatel a jeho klidnému spaní rozhodně nenapomohl ani fakt, že mu začaly docházet finanční prostředky.

Většinu peněz, které vydělal na Megauploadu mu stále zadržují úřady, a prostředky získané z jiného podnikání, například z vydání výše zmíněného hudebního alba nebo z prodeje později založeného úložiště Mega.com, utratil při financování volební kampaně a svého nákladného životního stylu.

Několik desítek milionů dolarů, které jsou zablokovány na Dotcomových zahraničních účtech by se přitom náramně hodily. Jen svým právníkům v USA dluží Dotcom aktuálně přes půl milionu dolarů a dalšího zastupování se mu dostává jen proto, že celá kauza je pro jeho zástupce samozřejmě skvělou reklamou.

"Prodat mě jako padoucha je velmi snadné," řekl Kim Dotcom v rozhovoru pro britský Guardian. A měl pravdu. Dotcomova sebeprezentace jako oběti systému a obránce svobody slova je velmi nedůvěryhodná.

Dotcom má k Assangeovi nebo Snowdenovi velmi daleko. Zatímco oba jmenovaní jsou obviněni z porušení zákona proto, že vypustili na internet utajované informace, Dotcomova činnost měla jen jediný účel - vydělat peníze.

Šlo o podnikání na hraně zákona a podle důkazů, které u novozélandského soudu předkládali žalobci, řešili Dotcom a jeho lidé velmi často svou právní ochranu a potenciální způsoby jak se vyhnout trestnímu stíhání.

To, že je Dotcomův obraz bojovníka za svobodu internetu jen umně zvládnutým PR ale neznamená, že by případný proces v USA (rozsudek o vydání není pravomocný, Dotcom se odvolal), nemohl mít dopady na internetovou legislativu.

Naopak, pokud by byl Dotcom uznán vinným, ovlivnilo by to budoucnost všech stránek, které sázejí na komunitní obsah. Dosud platí, že autorská práva se na těchto webech řeší ad hoc - tedy že uživatelé nejprve uploadují obsah a držitelé práv ho následně prohledávají (zpravidla automaticky) a v případě porušení svých práv žádají o smazání. Pokud provozovatel stránek jedná v součinnosti a nelegální obsah efektivně blokuje, žalobám se zpravidla vyhne.

Případná Dotcomova prohra u soudu by neznamenala jen to, že bývalý německý hacker stráví zbytek života ve vězení (hrozí mu součet trestů přesahujících 100 let). Byla by podnětem k úpravě podmínek používání většiny internetových služeb, od obřích webů jako Youtube až po ta nejzapadlejší internetová fóra.