Kdo dnes nesportuje nebo se o sport alespoň nezajímá, je už pomalu za černou ovci. Dostatek pohybu je samozřejmou součástí zdravého životního stylu, nebývalo to tak ale vždycky. Naopak: Na území Německého spolku (jehož součástí byly i České země) bylo cvičení na veřejnosti od roku 1820 dokonce zakázáno, protože sport, především ten organizovaný, se považoval za "subverzivní činnost" – jako revoluční, podvratný a potenciálně nebezpečný.

Zákaz byl tehdy vydán na základě Karlovarských usnesení z roku 1819, což byla represivní opatření proti liberálním a nacionálním tendencím, včetně zákazu buršáckých spolků, zavedení tvrdé cenzury a hlídání univerzit. Záminkou byla tehdy vražda konzervativního spisovatele Augusta von Kotzebueho, kterého v Mannheimu ubodal fanatický buršák, nacionalistický student Karl Ludwig Sand.

Německý Tyrš

V roce 1807 zpopularizoval sport Friedrich Ludwig Jahn, který rovněž vytvořil německé tělocvičné názvosloví. Cílem cvičení bylo utužit tělo i charakter a upevnit fyzickou a morální sílu. Soutěže a měření sil měly navíc posílit národní soudržnost. Jahnovo tělocvičné hnutí založené v Berlíně se rychle šířilo a v Prusku bylo v roce 1818 kolem šesti tisíc cvičenců a stovka tělocvičen pod širým nebem. Zakladateli tělocvičného hnutí to vyneslo přezdívku "Turnvater" (otec tělocviku).

Cvičenci (neboli turneři, jak se jim i u nás říkalo) bývali vnímáni jako symbol němectví a stali se později inspirací Miroslavu Tyršovi a Jindřichu Fügnerovi pro založení Sokola. Stejně jako jim, nešlo ani předtím Jahnovi jen o cvičení jako takové. Jeho myšlenkou bylo především posílení vlasteneckého cítění, překonání stavovských rozdílů a sjednocení s cílem vytvořit národní německý stát. Proto byli cvičenci vládnoucí šlechtě trnem v oku - však se také mnozí z nich zapojili do revoluce v roce 1848.

Atentát na Kotzebueho v březnu 1819 pak byl vítanou záminkou k represím. Veřejné tělocvičné plácky byly zavřeny a Jahn zatčen. Za mřížemi strávil pět let, i když mu přípravu spiknutí nedokázali. Po propuštění na svobodu se musel zavázat, že se bude vyhýbat univerzitním městům.

Zákaz cvičení trval přes dvě desetiletí, než nový pruský král Bedřich Vilém IV. v prvních dvou letech po nástupu na trůn v roce 1840 povolil v zemi šrouby. Rozsáhlou reformu v Prusku podle liberálních představ ovšem odmítl a chtěl se nadále držet tradičního společenského uspořádání.

Od 6. června 1842 už se zase smělo cvičit

Byli amnestováni političtí vězni, uvolněna cenzura, vyhození profesoři směli znovu učit a zákaz veřejného cvičení byl 6. června 1842 zrušen. Cvičení od této chvíle už nebylo považováno za "subverzivní". Vznikaly nové sportovní plácky, nová tělocvičná sdružení, stavěly se tělocvičny. To všechno ovšem jen pro někoho – cvičení bylo tehdy vyhrazeno měšťanům mužského pohlaví. Zemědělci neměli po celodenní dřině na poli beztak sebemenší potřebu se ve svém vzácném volném čase věnovat sportu a i dělníci z továren mu přišli na chuť až koncem 19. století.

Jahn se ve svém díle Deutsche Turnkunst o ženách vůbec nezmiňoval a v královském výnosu se tělesná cvičení považovala za "nepostradatelnou součást mužské výchovy". Velkou konkurencí tělovýchově se později staly moderní sporty, které přišly především z Anglie: cyklistické závody, veslařské regaty - a hlavně fotbal.