Tajemství z archivů: Skutečný experiment CIA a psi na dálkové ovládání

Existují příběhy, které zní tak šíleně, že by je rozumný člověk rovnou zařadil do světa konspirací, sci-fi nebo nočních můr. A přesto se staly. V temných archivech CIA leží dokumenty, které po desetiletí šeptaly o pokusech s LSD, hypnózou a vymýváním mozků. Teprve nedávno ale vyplulo na povrch něco, co posouvá hranici představivosti ještě dál: snaha vytvořit zvířata ovládaná na dálku, doslova biologické drony řízené elektrickými impulsy v jejich vlastním mozku. Projekt MKUltra tak nabývá nového děsivého rozměru – a ukazuje, jak daleko byli jeho tvůrci ochotni zajít.

Projekt MKUltra patří k nejtemnějším kapitolám studené války. Ačkoliv se nejčastěji mluví o chemických a psychologických experimentech na lidech, nově odtajněné dokumenty ukazují, že CIA chtěla manipulovat i se zvířaty. Šlo o výzkum tak drastický a ambiciózní, že působí spíš jako scénář z hororu než jako archiv amerických zpravodajců. Tentokrát ale nejde o fikci. A právě to je na celém příběhu nejvíc znepokojivé.

Počátky projektu sahají do roku 1953, kdy ředitel CIA Allen Dulles pověřil chemika Sidneyho Gottlieba vytvořením programu, který měl vyvinout metody ovládání lidské mysli. Instituce po celé Americe – univerzity, nemocnice, věznice – se zapojily do výzkumu, často aniž by tušily, kdo jejich práci financuje. Zkoušelo se všechno: halucinogeny, hypnóza, izolace, pokusy s pamětí, elektrické šoky, senzorická deprivace, dokonce i sexuální zneužívání. Cílem bylo vytvořit nástroj na manipulaci lidského vědomí, v krajním případě subjekt připomínající mandžuského kandidáta, tedy člověka naprosto zbaveného vlastní vůle.

Jenže experimenty na lidech byly jen jednou částí celé mozaiky. Druhou, ještě podivnější a děsivější, tvořily pokusy na zvířatech, jejichž výsledky měly jednou posloužit jako základ pro ovládání člověka.

zdroj: Profimedia.cz

Zvířecí armáda CIA

Zvířata byla pro CIA lákavými nástroji. Už během druhé světové války OSS uvažovala o využití netopýrů nesoucích zápalné nálože. Později přišly na řadu lišky natřené radioaktivní barvou, které měly vyděsit Japonce. Jenže v 60. letech CIA přitvrdila: rozhodla se zjistit, zda lze ovládat mozek živého tvora pomocí elektrod a rádiových signálů. A tak vznikl subprojekt 94, jehož výsledkem bylo šest dálkově řízených psů.

Psi měli v lebce implantované elektrody umístěné přímo v centrech slasti. Když se pes pohyboval směrem, který operátor chtěl, dostal příjemný elektrický impuls. Když se zastavil nebo šel jinam, stimulace se přerušila. Výzkumníci tak byli schopni přimět psy běžet, měnit směr a zastavit na povel. Psi reagovali s až znepokojivou poslušností. Jenže technický úspěch měl vysokou cenu. Psy sužovaly infekce, rány se nehojily, elektrody bylo nutné zafixovat do tvrdého bloku dentálního cementu. Kabely se vedly pod kůží až k postroji s baterií a vysílačem. Některé experimenty s negativní stimulací – tedy bolestí – způsobily, že zvířata zkolabovala a odmítala pokračovat dál.

Odtajněné dokumenty uvádějí, že tito psi byli považováni za funkční prototyp dálkově ovládaných agentů. CIA je chtěla používat jako průzkumníky, nosiče munice nebo dokonce mobilní výbušniny, které by operátoři odpálili na dálku.

Cesta od psů k lidem

Zprávy z výzkumu ale naznačují ještě odvážnější plán. Autoři experimentů uvažovali o tom, že by podobnou technologii mohli aplikovat na mnohem větší zvířata – medvědy nebo jaky – aby nesli chemické a biologické zbraně přes hranice Sovětského svazu. Výzkumník, který své výsledky shrnul v roce 1965, popisoval možnost automatického navigačního systému, který by umožnil zvíře vyslat z bodu A do bodu B bez přímého lidského řízení.

A pak byla tu ještě poslední myšlenka. Nejšílenější ze všech. Pokud lze dálkově řídit psa, proč by nešlo dálkově řídit člověka? Historikové se shodují, že přesně to bylo konečným cílem nejradikálnějších částí MKUltra. Ne že by se to někdy podařilo, ale z dokumentů je zjevné, že právě tam směřovala nejtemnější fantazie tehdejších zpravodajských vizionářů.

Skutečný rozsah MKUltra se veřejnost dozvěděla až v 70. letech díky vyšetřovacím komisím a zákonu FOIA. Velká část dokumentů byla zničena na rozkaz ředitele CIA Richarda Helmse, ale to, co zůstalo, stačilo k tomu, aby svět pochopil, jak extrémních experimentů byla agentura schopná. Od testů LSD na nic netušících subjektech až po psy s elektrodami v lebce – MKUltra ukazuje, jak hluboko se může státní moc ponořit, když uvěří, že pracuje ve jménu vyššího cíle.

A co je možná nejzarážející: dodnes nevíme, zda všechny podobné programy skutečně skončily. A právě to dává celému příběhu mrazivý, neuzavřený konec.