Vědci z NASA ve spolupráci s japonskou Toho University spustili rozsáhlé simulace, aby zjistili, jak dlouho zůstane naše planeta schopná udržet život. Výsledky, které vyplynuly ze statisíců výpočtů, jsou děsivé i fascinující zároveň. Ukazují, že konec všeho života na Zemi sice nastane až za miliardu let, ale lidstvo samotné se nejspíš ztratí ze scény mnohem dříve.

Podle studie zaměřené na budoucí délku života zemské kyslíkové atmosféry je osud biosféry pevně svázán s vývojem Slunce. Naše hvězda se pomalu, ale jistě mění – rozšiřuje se, zvyšuje svůj výkon a vysílá do vesmíru čím dál více energie. Tento proces, který trvá miliardy let, bude mít nevyhnutelný dopad na Zemi. Teplo a záření se budou postupně zvyšovat, oceány se budou vypařovat a planeta se změní v žhnoucí kouli kamene a prachu. Vědci odhadují, že k definitivnímu konci života dojde kolem roku 1 000 002 021. Tehdy už povrch Země dosáhne teplot, při nichž se rozloží i ty nejodolnější mikroorganismy. Oceány zmizí, atmosféra se rozplyne do kosmu a planeta, kdysi zelená a živá, se stane pustou, přehřátou sférou, tichým svědkem dávné existence života.

Konec lidstva přijde dřív

Pro člověka ale bude konec mnohem bližší. Superpočítače NASA modelovaly budoucí vývoj atmosféry a klimatu a výsledky jsou jednoznačné – jakmile Slunce zesílí, začne se rovnováha na Zemi hroutit. Obsah kyslíku v atmosféře bude klesat, kvalita ovzduší se zhorší a teploty prudce vzrostou. Pro organismy závislé na kyslíku to znamená pozvolný, ale jistý útlum.

Už dnes lze přitom vidět první známky těchto změn. Sluneční aktivita se zvyšuje, výrony hmoty a magnetické bouře narušují zemské magnetické pole a ovlivňují atmosféru. Vědci upozorňují, že tento jev, který zatím působí nenápadně, má potenciál v dlouhodobém horizontu zásadně proměnit podmínky pro život. A do toho přichází člověk – se svými továrnami, spalovacími motory a odlesňováním, které planety ubírá schopnost regenerace.

zdroj: Profimedia.cz

Změny, které by za běžných okolností trvaly stovky tisíc let, nyní probíhají během pouhých staletí. Globální teploty lámou rekordy, ledovce mizí a mořská hladina stoupá. Planeta, kdysi stabilní a předvídatelná, se začíná chovat jako živý organismus, který se snaží bránit – nebo spíš zoufale dýchat, než bude pozdě. Odborníci nedokázali stanovit přesný okamžik, kdy se Země stane neobyvatelnou pro člověka, ale shodují se, že to může přijít mnohem dříve, než ukazují vzdálené astronomické odhady. Nejde už jen o otázku kosmických procesů – lidstvo si konec své éry může přivodit samo.

Pomalé vyhasínání a možné únikové cesty

Život na Zemi pravděpodobně neskončí náhle. Nebude to výbuch, asteroid ani okamžitý kolaps. Spíš pomalé, neúprosné vyhasínání. Rostliny začnou mizet první, zvířata je budou následovat a nakonec zůstanou jen stroje, trosky a ozvěny civilizace, která kdysi věřila, že je pánem planety. Vědci přesto tvrdí, že stále existuje prostor k naději. Některé výzkumné týmy se zabývají možností technologických zásahů – uzavřených ekosystémů, které by dokázaly udržet kyslík, vodu a potravu i v extrémních podmínkách. Umělé habitaty, orbitální kolonie nebo podzemní města by mohly oddálit nevyhnutelné.

Jiní vědci hledí výš – k hvězdám. Myšlenka, že lidstvo jednoho dne opustí Zemi a najde nový domov, už dávno není jen tématem sci-fi. Programy NASA i soukromé mise SpaceX směřují k dlouhodobému cíli: přežití druhu mimo naši planetu. Mars, ledové měsíce Jupitera nebo dokonce vzdálenější exoplanety se stávají symbolem druhé šance – úniku před pomalým zánikem světa, který nám dal život.

Ať už budoucnost dopadne jakkoli, jedno zůstává jisté. Slunce, které kdysi zažehlo život, se stane i jeho katem. Země, kolébka lidstva, se promění v tichý, spálený svět, plující vesmírem bez svědků. A někde daleko odtud možná budou její potomci vzpomínat, že kdysi existovalo místo jménem domov.