Turbulentní dění na severu Afriky, Arabském poloostrově nebo v Levantě není ničím jiným než stále ještě doznívajícími ozvěnami velkého třesku, který na konci První světové války doprovázel začátek konce velmocenského imperiálního systému.

Neschopnost světových společenství zabránit třeba postupu Islámského státu je důkazem, že bezpečnostní role impérií zůstala neobsazena. Dobytí Palmyry, prastarého přístavu karavan a nervového uzlu celé oblasti Levanty jednotkami pod černou vlajkou, je smutným důkazem vítězství barbarů a barbarství.

Toto vítězství umožnila absence toho, čemu se bohužel s negativní konotací říká "imperialismus", soudí třeba bystrý pozorovatel geopolitického dění Robert D. Kaplan, dopisovatel prestižních listů jako je Wall Street Journal nebo The Atlantic, také člen poradního sboru amerického ministerstva zahraničních věcí a podle Foreign Policy jeden ze sta současných nejvýznamnějších myslitelů.

Prvním impériem, které nepřežilo "válku, aby nebyly žádné další války", jak se říkalo První světové válce, byla Otomanská říše s centrem v dnešním Turecku. Její zakladatelé Bajezíd, Murad a především dobyvatel Konstantinopole Muhamad se považovali za dědice Byzance a tím pádem také antického Římského impéria.

Byl to univerzalistický étos jejich nástupců, co dokázalo po staletí tlumit všechny vášně, které na Blízkém a Středním východě po roce 1918 a plnou silou po roce 1945 vypukly. Židé a Arabové, sunnité a šíité – bez imperiální vlády se celý prostor změnil ve změť malých států zmítaných neřešenými vnitřními problémy.

Navenek se tyto problémy vybíjejí nekončícím etnickým a náboženským násilím, které oblast uvrhají do zkázy.

Uprchlíci ze severní Afriky míří přes Středozemní moře do Evropy, další země, která je těžce postižená rozpadem imperiálního systému. V roce 2015, dvě stě let po Vídeňském kongresu, se zdá být jisté, že tento systém byl největším dobrodiním, které starý kontinent v moderní historii poznal.

Rozklad podunajské monarchie, jejíž základy vědomě postavili velcí panovníci z lucemburské dynastie, především pak císař Zikmund, se zpětně viděno ukazuje jako dokonalý obraz zkázy. Dávno zapomenuté národnostní vášně naplno vzplály.

Hranice nově vzniklých "národních" států se staly ohnisky nekonečného krutého boje, na jehož konci byly nejen dýmající komíny nacistických krematorií, ale také krutost provázející poválečné odsuny německého obyvatelstva.

Dnešní spojená Evropa není v zásadě ničím jiným než pokusem obnovit starou říši Karla Velikého přesně tak, jak to plánoval skutečný tvůrčí duch novodobé evropskégeopolitické architektury, francouzský ministr zahraničí Robert Schumann. Jen velká Evropa vedená spojenectvím mocných národů Francie a Německa je totiž schopná čelit nemilosrdnému tlaku další hladové velmoci – Ruska.

A Rusko je stejně jako celý svět obětí rozkladu imperiálního systému. Celá historie Sovětského svazu a Jelcinova, Medvěděvova a Putinova Ruska není ničím jiným než pokusem o renesanci imperiální slávy Romanovské monarchie, která se zhroutila do nicoty a bolševického běsnění těsně po osudném výstřelu slepého náboje z příďového děla křižníku Avrora.

Některá impéria zanikla, nejžalostnějším způsobem to britské. Jeho zánik způsobila jeho vítězství. Ačkoliv Velká Británie vyhrála dvě světové války, vítězem přinejmenším v evropském měřítku se stalo ve světových válkách dvakrát poražené Německo.

Současná spojená Evropa i se svým ekonomickým a geopolitickým potenciálem – a oboje je výrazně větší než si připouštíme a než jsme schopni vidět – není ničím jiným než konečnou podobou vývoje francké říše. Evropa je ohroženým, ale přesto bezpečným místem.

Stejně je tomu všude tam, kde se zachovaly nebo kde se znovuzrodily moderní varianty impérií. Spojená Evropa je bohatá a bezpečná, protožepo všech turbulencích dokázala zachovat imperiální dobrodiní jako je společný trh bez cel nebo náboženská a národnostní tolerance. Tato dobrodiní převzala jediná současná skutečná velmoc (v dobrém i horším významu toho slova), tedy Spojená státy.

A povšimněme si také faktu, že se geopoliticky bezpečným prostorem stává i čínský a indický prostor. I v tomto případě se jedná o imperiálně založené státní útvary. Prozatím jen ve smyslu ekonomické expanze, která je efektivnější než ta vojenská.

Politické změny, které Čínu i Indii přiblíží euroatlantickému systému, jsou otázkou času a historické logiky. A ta mluví jasně. Impéria byla kdykoliv v historii velká jen pokud byli jejich obyvatelé nadaní svobodami, které jim umožnily volně rozvíjet a uplatňovat svoje nadání. A naopak žádný jiný systém nedával nikdy v historii lidem takovou šíři svobod a tedy možností bezpečně rozvíjet a uplatňovat svoje nadání jako impéria.

Ondřej Fér pro Ekonomický deník

zdroj: Ekonomický deník