Stát se zbavuje řopíků. Co se dá udělat se starými bunkry?

MAGAZÍN - Magazín autor: Václav Štefan

V naší zemi stojí tisíce objektů z opevnění budovaného před druhou světovou válkou. Mnohdy je už ani nevnímáme. Některé části opevnění se již několik let postupně dostávají z držení státu do rukou občanů. Co si s "řopíky" a dalšími bunkry počít? Fantazii by se neměly klást meze.

Pozůstatky československého opevnění jsou dnes prakticky nedílnou součástí naší krajiny.

Pozůstatky československého opevnění jsou dnes prakticky nedílnou součástí naší krajiny.,zdroj: Alexandr Satinský / MAFRA / Profimedia

Ministerstvo obrany se opět zbavuje nemovitostí. Na konci června odbor nakládání s nepotřebným majetkem zveřejnil nabídku pětatřiceti položek. Z většiny se sice jedná čistě o pozemky, ale stejně jako mnohokrát v minulosti si lze i nyní od obrany koupit pozůstatky starého československého opevnění vybudovaného před druhou světovou válkou.

Konkrétně se jedná o čtyři známé bunkry lehkého opevnění vzor 37, kterým většina lidé neřekne jinak než "řopíky" - podle Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které stavbu opevnění v 30. letech minulého století realizovalo. Dále pak o jeden bunkr staršího typu vzor 36 a o jeden pěchotní srub, tedy výrazně větší objekt těžkého opevnění.

S výjimkou pěchotního srubu, jehož minimální kupní cena je necelých 220 tisíc, jsou staré, malé, železobetonové pevnůstky stejně jako v minulosti k mání za nízké částky v desítkách tisíc korun. Odbor nakládání s nepotřebným majetkem navíc připravuje další nemovitosti k odprodeji na srpen a září, opět včetně několika částí československého opevnění. Některé z nich jsou k prohlédnutí již nyní na stránkách ministerstva.

K čemu je dneska takový řopík a jeho méně častí sourozenci dobrý a co se s ním dá všechno vymyslet? Překvapivě řada opravdu různorodých věcí.

Už si jich někdy ani nevšímáme

Pozůstatky československého opevnění jsou dnes prakticky nedílnou součástí naší krajiny, především v pohraničí, i když na menší zbytky opevnění se dá narazit i ve vnitrozemí. Ostatně objektů lehkého opevnění bylo na konci 30. let postaveno neuvěřitelných téměř deset tisíc kusů, z toho šlo z drtivé většiny o řopíky (pevnůstek vzor 36 se postavilo necelých devět set). I když v období protektorátu jich byla část zničena Němci.

Na bunkry tak můžeme narazit skutečně často. Pro někoho mohou být železobetonové stavby pomníkem odhodlání českých vojáků, kteří byli připravení se bránit proti rozpínající se třetí říši, pro další naopak symbolem potupy spojené s mnichovskou dohodou.

Pro jiné můžou být prostě jen ozvláštněním turistického výletu a příjemnou zajímavostí. Který capart by si třeba při takové túře po Krkonoších odepřel prolezení nějakého toho řopíku vykukujícího mezi klečemi na kamenitém svahu?

A někdy si jich už prostě ani nevšímáme. Stovky železobetonových pevnůstek stojí zapomenuté a opuštěné v kraji. Částečně pohřbené hlínou v kopcích, schované pod mechem v lesích a zarostlé trávou v polích. I když i zapomenutí je někdy ten lepší osud a některé bunkry se stávají jednoduše smetištěm, malou černou skládkou zanesenou všemožným odpadem z okolí.

Ale pochopitelně není osudem všech pevností chátrat a zanášet se špínou nebo bez povšimnutí srůstat s přírodou. Některé řopíky postupně ožívají a stávají se více než jen pouhou betonovou hroudou v krajině.

Historii je dobré připomínat

Mnoha pevnůstek se pochopitelně chápou nejrůznější spolky a nadšenci zaměření na vojenskou historii, kteří často využívají právě nabídek ministerstva obrany a řopíky si někdy odkupují, někdy pronajímají a následně se o ně starají.

Je ovšem třeba říct, že velká část objektů nabízených obranou bývá pro takové účely těžko použitelná. K pevnůstkám často nevedou žádné cesty a nacházejí se třeba uprostřed pozemků třetích osob, kde mohou být klidně obklopené polem s nějakou zemědělskou plodinou. O jejich využití na historické rekonstrukce a předělání na muzea tak nemůže být ani řeč.

Těžko říct, kolik řopíků, o které někdo aktivně pečuje, u nás vlastně je. Podobných malých historických muzeí provozovaných nadšenci u nás ale jistě najdeme desítky, ač kvalita jejich rekonstrukce může být pochopitelně různá. Od nadšených amatérů, kterým nevadí řopíky přecpat nejrůznějším nedobovým vojenským vybavením, po historie se striktně držící spolky, snažící se bunkry co nejvíce přiblížit realitě 30. let.

Najdeme tak krásně udržované řopíky pomalované maskovacími barvami, uvnitř se zrekonstruovaným dřevěným bedněním po stěnách a doplněné o původní vybavení, jako jsou lafety s kulomety, periskopy, ruční ventilátory na kliku a podobně.

Některá tato minimuzea československého opevnění se snaží pevnosti přizpůsobit i okolí. Na bunkry tak někdy navazují systémy zákopů, kulometných hnízd a zátarasů z ostnatých drátů. Originálním příkladem je například Muzeum opevnění Králický řopík, kde se inspirovali starými fotografiemi z 30. let a k bunkru přistavěli i menší dřevěnou budovu, jaké si někdy posádky objektů dávali dohromady, ač ne nutně přilepené přímo na řopík.

Znalost a připomínání historie je pochopitelně důležitá věc a je dobře, že podobné projekty vznikají. Na druhou stranu rekonstrukce řopíků do původní podoby rozhodně není jediná cesta, kterou by se v případě nevyužitých zbytků československého opevnění mohlo jít.

Trochu jiná cesta

Ostatně k čemu by nám bylo dobré mít u nás několik tisíc víceméně stejných malých muzeí? Naštěstí se objevují i zajímavější projekty než jen "pouhé" rekonstrukce, které se snaží s tímto originálním betonovým prvkem v naší krajině pracovat, i když jich bohužel není mnoho.

Řada lidí si jistě vzpomene na kauzu s rozřízlým řopíkem v roce 2017, která ve své době vzbudila vlnu vášní. Student Vysokého učení technického v Brně Ondřej Bělica se tehdy na Znojemsku v rámci uměleckého projektu Bunker Cut pustil do opravdu odvážného kousku a odřízl část objektu vzor 37 diamantovým lanem.

Na studenta se tehdy jako vosy sesypali všemožní pobouření pseudovlastenci, kteří ho označovali za vandala a naprosto odmítali "ničení" pozůstatků opevnění. Najednou každému záleželo na osudu jednoho konkrétního řopíku tak moc, že řada lidí byla schopná Bělicovi i ostře nadávat a vyhrožovat za jeho "vandalství" (i když věc proběhla legálně se svolením majitele řopíku). Je smutné, že takovou vlnu emocí dokázal tehdy vzbudit jeden zajímavý umělecký experiment, ale tisíce opuštěných a chátrajících pevnůstek to nedokáže. Každopádně žádný jiný bunkr vzor 37 si asi nikdy v Čechách nevydobyl tolik pozornosti jako právě tenhle.

Nebylo by na škodu, kdyby se podobných uměleckých projektů zaměřených na řopíky objevilo víc. Bohužel, jak se zdá, dnešní společnost podobným experimentům úplně nepřeje a raději vidí řopíky nevyužité, zapomenuté a zarůstající trávou, než použité podobně originálním způsobem. Přitom se například právě řezáním bunkrů dá dosáhnout opravdu zajímavých věcí. Dobrým příkladem je třeba projekt Bunker 599 v Nizozemsku, kde je rozpůlená pevnůstka z konce 30. let součástí válečného památníku.

Za zajímavým projektem využívajícím řopík stojí také architekt Jan Tyrpekl. Ten na konci roku 2017 na jeden z objektů lehkého opevnění u Vratěnína na Moravě postavil originálně vyhlížející dřevěnou útulnu, kde je možné během túry po kraji přespat. Projekt, který vyšel na pouhých 50 tisíc korun, se dokonce dostal do finále České ceny za architekturu 2018.

Originální stavba byla otevřena i letos na Opavsku, jde o rozhlednu Šibenice. Tentokrát sice nejde o projekt, který by přímo využíval původní řopík, je ale právě lehkým opevněním vzor 37 silně inspirován a rovněž je na místě, kde měla část československého opevnění stát. Masivní železobetonová rozhledna se svým vzhledem inspiruje právě tvarem řopíků a prakticky vypadá jako několik bunkrů naházených na sobě.

profimedia-0451765665

Rozhledna Šibenice na Opavsku,zdroj:Alexandr Satinský / MAFRA / Profimedia

Zajímavou službu spojenou s lehkým opevněním pak nabízí stránka Bunkering.cz, kde je možné si na pobyt pronajmout zrekonstruované a moderně natřené a vybavené bunkry - konkrétně jeden řopík a jeden vzor 36. Pro lidi, kteří chtějí strávit zajímavou noc v bunkru, ale punkovější přespávání v opuštěných objektech je neláká, jistě příjemný projekt.

Jak je vidět, s pozůstatky opevnění se dá dělat fůra zajímavých věci a ne vždy to musí být skanzen konce 30. let. Celkově by bylo krásné, kdyby si více řopíků našlo různorodější využití.

Což ale pochopitelně neznamená, že by měly být všechny nějakým způsobem oživeny. I ty "divoké" a zarostlé pevnůstky po lesích mají místy ostatně své velké kouzlo a i praktická využití, kdy mohou třeba poskytnout nocleh při nějakém tom čundru. Nemuselo by jich ale ležet ladem tolik.

Třeba si právě teď někdo od ministerstva obrany nějaký z nabízených objektů koupí a pustí se do úplně nového odvážného projektu, který jsme tu ještě neviděli. Byla by to vážně paráda.

Tagy: Česko armáda Česká republika domácí historie Československo turistika a cestovní ruch dějiny a fakta památky a architektura české dějiny

Zdroje: Vlastní