Tuniský zárodek

Sedmnáctý prosinec měl být v životě šestadvacetiletého obchodníka Mohameda Bouaziziho dalším obyčejným dnem. Jenže protože dlouho odmítal platit policii úplatky, toho dne mu kontrola zabavila veškeré zboží i s celodenní tržbou. Guvernér, ke kterému si šel rozhořčený Tunisan stěžovat, jej odmítl vyslechnout. A když se vrátil před sídlo guvernéra znovu, měl už s sebou kanystr s benzínem. S výkřikem „Jak se mám uživit?“ se zapálil. A takzvané "Arabské jaro" mohlo začít.

Když o několik týdnů později podlehl Bouazizi mnohočetným popáleninám, Tunisko se už otřásalo pod tíhou protestů. Ty se během pouhého týdne rozšířily z Bouaziziho města Sidi Buzíd do celé země. Hlavním terčem kritiky demonstrantů byla všudypřítomná korupce, masivní nezaměstnanost a také 23 let vládnoucí prezident Zín Abidín bin Alí. Ten nakonec prchl do Saúdské Arábie, zatímco jej tuniský soud v nepřítomnosti odsoudil k doživotnímu vězení.

Z upáleného obchodníka se mezitím stal mučedník revoluce a symbol celého Arabského jara. K tomu výrazně pomohlo i video zachycující jeho zoufalý čin, který jeho bratranec umístil na sociální sítě. Když jej pak katarská televizní stanice Al-jazzera umístila na své facebookové stránky, rozšířila vlnu protestů do dalších zemí.

Revoluční exploze

V dalších týdnech a měsících následovala smršť protestů ve velké části Arabského světa. Ale pro ostatní vládce se stal bin Alího konec mementem, ze kterého se chtěli poučit. Revoluční hnutí začali násilně potlačovat už v zárodcích, ale svůj pád řada z nich stejně odvrátit nedokázala. Svět tak díky mediálnímu pokrytí mohl sledovat pád Husního Mubaraka v Egyptě, Aliho Saleha v Jemenu, či zastřelení Muammara Kaddafího v libyjské poušti.

V panovnickém křesle se udržel jordánský král Abdulláh II, který předal některé vládní pravomoci, v Alžírsku zrušili výjimečný stav a v Bahrajnu propustili politické vězně. Prezidentem zůstal i Bašár Asad v Sýrii, ale za cenu přes čtyři roky trvající občanské války, jejíž konec je v nedohlednu.

Kritika protestujících v různých zemích měla společného jmenovatele. Byl jím autoritativní režim vedený několik desítek let vládcem, nebo rodinným klanem. Všechny země se také vyznačovaly obrovskou mírou korupce a klientelismu, většinu trápila také masivní nezaměstnaností mladých lidí, potlačování opozice a nedodržování lidských práv. Budoucnost pro mladé lidi, kteří v důsledku rapidního demografického vývoje tvořili v zemích většinu obyvatel, se nesla ve znamení dystopického hesla britského punku "No future". Revoluce byla výsledkem jejich frustrace a generační touhy po změně.

Evropa Arabské jaro nadšeně přivítala a podporovala. Protesty mladých lidí v ulicích vyvolaly nostalgické vzpomínky na pád komunistických režimů ve východní Evropě. Ale jak varuje arabista Miloš Mendel ve své knize Arabské jaro, vybudovali jsme si o celém procesu veskrze falešný obraz univerzálního spravedlivého boje za svobodu a demokracii, které se mají blížit našemu pojetí vidění světa. A ty se výrazně rozcházejí se skutečným významem arabských revolucí.

Čtyři výsledky arabského jara

Mendel ve své knize shrnul vývoj arabských zemí ve čtyři modely, odrážející důsledky, které revoluční duch arabského jara přinesl v různých zemích.

1) Režim provedl sérii dílčích reforem, které představují ústupek požadavku demokratických změn. Došlo ke snížení represe, předání některých pravomocí, mírné decentralizaci moci a umožnění existence opozičních struktur, ovšem v míře zákona (Maroko, Alžírsko, Saúdská Arábie, Jordánsko, Kuvajt).

2) Autoritářský režim protesty potlačil brutální silou. Buď vlastními prostředky (Sýrie), nebo prostřednictvím s vládou spřátelené cizí armády (Bahrajn). V syrském případě se ale země nakonec stala jedním velkým bojištěm, kde se odehrává čtyři roky trvající občanská válka, ve které intervenují vnější mocnosti.

3) Po odstranění nenáviděného vůdce a s ním spojené vládnoucí nomenklatury se k moci dostala armáda nebo jedna politická strana. Demokratické volby a občanské svobody podléhají cenzuře a kontrole ze strany centralizované a  autoritativní moci. V takové zemi už není prostor pro otevřenou kritiku režimu ze strany aktivní občanské společnosti nebo politické opozice (Egypt).

4) Svržení vládnoucí autority poslalo zemi do chaosu a nekonečné spirály násilí. Vývoj nesměřuje k budování demokracie, ale naopak k rozpadu státu a jeho struktur, krachu společenských institucí a o moc bojují dva soupeřící bloky (Lybie a Jemen).

Budoucnost? V nedohlednu

Předložené modely současného vývoje se mohou různě prolínat a měnit. Významným hráčem se v tomto směru stal především Islámský stát. Ten může vděčit chaosu a rozbujení válečných konfliktů v dosud stabilních zemích za mnohé. Dokonce i země, kterou můžeme za určitého vítěze "arabského jara", Tunisko, je v současnosti největším zdrojem zahraničních bojovníků v řadách islámských radikálů.

To, co jsme původně v Evropě měli tendenci vítat jako "přirozené" šíření demokratických hodnot, nakonec z těchto zemích vytvořilo ještě násilnější státy, nebo rovnou válečné zóny. Nejhorší z celého procesu nejsou jen počty mrtvých, ale především zhoršení životních podmínek na úroveň, která s důstojným lidským životem nemá nic společného. Současná uprchlická krize je mimo jiné právě důsledkem destabilizace zemí na Blízkém Východě a na severu Afriky.

Ať už budeme arabské jaro hodnotit jakkoliv, můžeme si pomoci parafrází českého seriálového matadora: "Arabské jaro mělo tu nádhernou vlastnost, že arabský svět nejen léčí, ale i z gruntu mění. A vtom je jeho nebezpečí, ale i krása."