Dnes je úterý 18. ledna 2022., Svátek má Vladislav
Počasí dnes 3°C Skoro jasno

Snaživí rytíři rozdupali arcibiskupův mozek po podlaze katedrály

Snaživí rytíři rozdupali arcibiskupův mozek po podlaze katedrály
Zavraždění Tomáše Becketa | zdroj: Profimedia

Copak se nenajde nikdo, kdo by mě zbavil toho fláterníka? povzdechl si anglický král. Samozřejmě se před 851 lety někdo našel – jako ostatně vždy, když jde o to spáchat nějakou špinavost.

Příklad arcibiskupa z Canterbury vyvolal dodnes trvající debatu o vztahu mezi církví a státem, křesťanskými hodnotami a světskou mocí. V jeho středu stojí osobnost muže, který jako nejbližší králův rádce na jedné straně získal velkou moc a bohatství, aby se na straně druhé jako církevní hodnostář stal zosobněním vzdoru a mučedníkem.

Tomáš Becket (asi 1119 až 1170) se stal lordem kancléřem a byl blízkým přítelem a věrným spojencem anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Pomáhal mu prosadit a rozšířit práva ve vztahu ke šlechtě, církvi a městům. Dokonce i když král požadoval od církve značné částky na své války ve Francii, kancléř tato opatření prosazoval. Různé tituly a odměny z něj na oplátku učinily jednoho z nejbohatších feudálů v celém království a byl také jmenován vychovatelem korunního prince.

Z blízkých přátel protivníci na život a na smrt

Jindřich II. se dokonce osobně zasadil o to, aby byl jeho kancléř v roce 1162 jmenován novým arcibiskupem z Canterbury. Becket přijal životní styl duchovního a začal se panovníkovi stavět na odpor. Rázem bylo po přátelství a následovaly zásadní spory o církevní práva. Ve sporu šlo o to, zda mají být duchovní, kteří se dopustili trestných činů, souzeni světským, nebo církevním soudem (tzv. clarendonské konstituce). Becket kvůli svému odmítavému postoji k nim a hrozícímu trestu strávil dokonce několik let ve francouzském exilu.

Roztržka s králem vyvrcholila poté, co Becket po návratu do Anglie exkomunikoval arcibiskupa z Yorku a biskupy z Londýna a Salisbury za to, že na Jindřichův příkaz korunovali jako spoluvladaře jeho syna Jindřicha Mladíka, třebaže privilegium korunovace náleželo výhradně arcibiskupovi z Canterbury.

To už bylo na Jindřicha příliš a kolem Vánoc v roce 1170 prohlásil známou větu: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mě zbavil toho fláterníka?“ Tedy… on to přesně takhle neřekl, výrok se dokonce někdy připisuje i Jindřichu Mladíkovi. Podle historiků král ve skutečnosti prohlásil něco ve smyslu: "Co jsem to na svém dvoře vychoval a živil za flákače a zrádce, kteří dovolí, aby nějaký neurozený klerik s jejich pánem jednal s tak hanebným opovržením?" Tím klerikem měl na mysli právě Tomáše Becketa.

Čtyři horliví rytíři - Reginald Fitzurse, Hugh de Moreville, William de Tracy a Richard le Breton – to pochopili jako rozkaz k vraždě. Během bohoslužeb vtrhli 29. prosince 1170 do katedrály v Canterbury a neposlušného Becketa před oltářem obzvlášť brutálním způsobem zabili. Rozsekali mu lebku meči a jeho mozek rozdupali po podlaze.

Zpočátku se jim sice od královského dvora dostalo jistých poct, směli například lovit v královských lesích. Brzy se však nálada obrátila a reakce v celé Evropě byly bouřlivé. Nejen proto, že obětí byl nejvýše postavený hodnostář anglikánské církve, ale také proto, že vražda byla spáchána na posvátné půdě. Třebaže Becket za svého života nijak zvlášť populární nebyl, po jeho smrti jej začala Evropa uznávat jako mučedníka. Už po třech letech byl prohlášen papežem Alexandrem III. za blahoslaveného a v roce 1174 za svatého.

Král se nechal slyšet, že jeho výrok byl špatně pochopen, rytíři o svá privilegia přišli, papež je exkomunikoval z církve a museli vykonat kajícnou pouť do Svaté země, kde měli zůstat 14 let. Není známo, že by se kdokoliv z nich vrátil.

Zdroje:
Vlastní