Když sestoupíte po schodech vedoucích od zadního vchodu Pohřebního ústavu Jamese Hunta ve městě Asbury Park v americkém státě New Jersey, ocitnete se v místnosti osvícené zářivkami, s bílými stěnami a linoleem na podlaze. V tomto prostoru, kde se stírají hranice mezi nebem a zemí, se vám podle listu The New York Times naskytne alespoň částečná odpověď na jednu z nejstarších a nejpalčivějších otázek lidstva: Co se s námi stane po smrti?

Shawn’te Harvell jednoho úterního večera schází dolů po schodech do místnosti, kde na kovových lůžkách leží dvě těla překrytá bílým prostěradlem. Přišel, protože jeho prací je těla nabalzamovat - vypustit krev z cév a tekutinu z tělních dutin, naplnit je konzervačními látkami, vydrhnout kůži, zašít případné rány, vyčistit zuby, zašít ústa. Do studených, mrtvých buněk znovu vmasírovat iluzi života. Harvell se balzamovačstvím včetně studia tohoto umění zabývá už téměř čtvrt století, od svých 16 let.

Nyní je Harvellovi čtyřicet a pohřebnictví vyučuje na místní vysoké škole. Je také ředitelem vlastního pohřebního ústavu ve městě Elizabeth a jako balzamovač z povolání nabalzamuje týdně bezmála 50 těl; křehká hranice mezi životem a smrtí proto pro něj není ničím neznámým.

„Mým hlavním cílem je přivést jejich milované zpátky,“ říká o lidech, kteří se na nabalzamovaná těla svých bližních dívají na následných pohřbech. „Stalo se mi, že za mnou přišly rodiny a řekly mi: ‚Páni, vypadají tak dobře, že jsme ani nemohli plakat,‘“ říká.

Tradiční balzamování je na ústupu

Balzamování je ale v Americe na ústupu. Údaje shromážděné Národní asociací pohřebních ústavů (NFDA) ukazují, že v roce 2021 se nechalo po smrti zpopelnit téměř 60 procent Američanů, což je nárůst oproti zhruba 25 procentům v roce 1999. Přes 60 procent dotázaných mělo zájem o takzvané zelené pohřby, které jsou levnější než tradiční pohřby a používá se při nich méně konzervačních látek. Najít balzamovače je tak stále obtížnější; většina pohřebních ústavů se spoléhá na externí dodavatele, jako je Harvell, kteří mohou být jediným balzamovačem pro desítku pohřebních ústavů.

Lidé od balzamování upouštějí už několik desetiletí, říkají lidé z oboru. „Jednoznačně je tu nějaký posun,“ říká Tim Collison, provozní ředitel firmy The Dodge Company, největšího výrobce balzamovacích tekutin ve Spojených státech. „Je tu menší poptávka - trh se nezvětšuje,“ dodává.

Možností, co učinit s tělem ve chvíli, kdy srdce přestane bít, neurony přestanou přenášet informace a svaly a buňky se začnou rozkládat, je mnoho. Můžeme se svěřit do péče balzamovačů a nechat se v rakvi uložit do země, nechat se zpopelnit a rozprášit pod širým nebem, zkompostovat pod hromadou mulče, zmrazit v kryogenním kontejneru, nechat se mumifikovat nebo zasadit ke kořenům stromku.

Majitel 13 pohřebních ústavů po celých Spojených státech Ed Bixby říká, že nový způsob nakládání s mrtvými těly se objevuje každý rok. Co třeba nechat svůj popel stlačit do diamantu? Nebo tělo vysušit mrazem a vibracemi ho proměnit v prach? Kremace a balzamování ale podle Bixbyho přežijí všechny trendy.

Metody uchování těla po smrti sahají tisíce let do lidské minulosti, až k 7000 let starým mumiím předkolumbovské civilizace Chinchorro nalezeným v poušti Atacama v dnešním Chile. Ty nejslavnější příklady ale pocházejí ze starověkého Egypta. Zesnulí faraóni a členové bohatých rodin byli podrobeni měsíce dlouhému procesu mumifikace, který zahrnoval vyjmutí vnitřních orgánů, vysušení těla směsí minerálních solí a natírání olejem. Cílem rituálu bylo uchovat duši, která by byla při zničení těla zatracena.

Americký rituál balzamování má původ v občanské válce

Egyptská mumifikace, která mířila k věčnosti, se ale jen málo podobá modernímu americkému balzamování. Rituál se poprvé objevil během občanské války, kdy se těla vojáků musela převážet v horkých, nevětraných vlacích. Cílem bylo tělo dočasně zachovat, udržet iluzi života jen na tak dlouho, dokud blízcí neřekli své sbohem. Nabalzamovaný byl i 16. americký prezident Abraham Lincoln, kterého po jeho zavraždění v roce 1865 vystavovali po celé zemi. Tělo státníka během těchto několika týdnů balzamovali nepřetržitě. Během 20. století pak tento způsob uchování získal na popularitě a pohled na mrtvého byl často hlavním bodem pohřebního rituálu.

Ačkoliv se metody i záměry, utvářeny kulturou a okolnostmi, lišily, zdá se, že víra v základu starověké i moderní praxe je do jisté míry univerzální. V těle je obsažena nějaká část člověka, jeho podstata.

„Je to vlastně docela hlubokomyslné,“ říká šéfka oddělení geriatrie a paliativní medicíny na univerzitě v Baltimoru. „I když si smrt vezme tělo, nějakým způsobem ho zkrášlíme - jako bychom říkali, že smrt nezvítězí,“ dodává.

Harvell při balzamování jednoho z těl zmínil, že mu v roce 2013 náhle zemřel bratr, v roce 2016 babička, další bratr v roce 2018. Balzamoval je všechny. „Často přemýšlím, co se s námi stane. Lidé, kteří odejdou, jsou s tím smíření. Jsme to my, pozůstalí, kteří je nenechají odejít,“ říká Harvell.