Smrt je elegantní řešení, hlásá novodobý český inkvizitor

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Papež František nedá spát některým konzervativcům, kteří nesouhlasí s tím, jak si počíná v čele katolické církve. Patří mezi ně i ředitel Občanského institutu Roman Joch, který ho kritizuje za změnu postoje církve k trestu smrti. Jochova kritika však pokulhává na obě nohy.

Ředitel Občanského institutu Roman Joch obviňuje papeže Františka z toho, že se "nebezpečně přiblížil hranici hereze".

Ředitel Občanského institutu Roman Joch obviňuje papeže Františka z toho, že se "nebezpečně přiblížil hranici hereze".,zdroj: Martin Veselý / MAFRA / Profimedia

Ředitel Občanského institutu Roman Joch nesouhlasí s tím, že papež František změnil katechismus katolické církve a prohlásil trest smrti za nepřípustný. Nelíbí se mu směr, kterým se hlava římskokatolické církve ubírá, a domnívá se, že by se všechno vyřešilo, kdyby papež zemřel. Joch to aspoň napsal ve svém článku, který vyšel v sobotní příloze Lidových novin Česká pozice.

Text končí odstavečkem, který působí asi podobně, jako když se jemné pohlazení náhle přemění v ránu pěstí. Hezká, slušně znějící slova, jež zaobaleně a zakulaceně říkají, že smrt Svatého otce je řešením toho, co Jochovi na Františkově působení na svatopetrském stolci tolik vadí: "Existuje elegantní cesta, která může vše vyřešit: náš Pán si svého služebníka Františka povolá k sobě. Všichni svatí papežové, ora pro nobis".

Joch je tak už druhý v pořadí, kdo do vyřešení potíží s jemu nemilým starým mužem ve vysoké funkci zapojil vyšší moc, tedy smrtku s kosou, případně pánaboha. Je to jen pár týdnů, co písničkář Jaroslav Hutka vzbudil rozruch se svou písní Miloš a Zubatá, ve které popisuje skon hlavy státu ("Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, kosa teď dopadla prudce.").

Možná je to jen důsledek rozžhaveného sluníčka a letních veder. Možná si jen Roman Joch nemohl pomoci, aby v článku o trestu smrti neskončil pointou, ve které má smrt hlavní roli. A možná mu jen ujely nervy, protože papeže zkrátka nemůže vystát.

Pozor na čarodějnice

Joch se odkazuje na to, že Starý zákon trest smrti za určité činy vyžaduje a Nový zákon ho nezakazuje a připouští. Jako důkaz toho, co stojí v Bibli, pak také neopomněl ocitovat Druhou knihu Mojžíšovu Exodus 22:17: "Nenecháš čarodějnici žít." Joch netvrdí, že by trest smrti měl být umožněn v každé zemi. Dokonce říká, že je dobře, že ho u nás v dnešní situaci nemáme a nikdo z relevantních a seriózních subjektů ho ani obnovit nechce. Zároveň však nesouhlasí s jeho odmítáním za všech okolností.

Ve prospěch nejvyššího trestu zmiňuje Joch tři důvody: odstrašení potenciálních vrahů, ochranu společnosti a důvod, který považuje za nejdůležitější, že někteří lidé si trest smrti v důsledku svých činů prostě zaslouží a "jeho neudělení je v rámci spravedlnosti podobným selháním, jako trest smrti pro ty, kdo si jej nezaslouží". A v tom se právě Joch mýlí. Jak může spolehlivě určit, kdo si trest smrti zaslouží, a kdo ne? Kdo to posoudí a jak nalézt správnou hranici mezi tím, za co trest smrti udělit, a za co už ne?

Joch namítá, že když František tvrdí, že pro ochranu společnosti už trest smrti není potřeba, vyjadřuje se k něčemu, co nemůže vědět. Ovšem stejně tak Joch nemůže vědět, zda existují společnosti, které trest smrti pro svou ochranu potřebují. Nikdo neví, zda zavedení trestu smrti způsobí více škody, či více užitku. Podle čeho určit, zda trest smrti společnost spíš ochrání, nebo ji ohrozí?

Pokud ale, jak říká Joch, má mít každá společnost právo se sama rozhodnout o tom, zda doživotní vězení poskytuje dostatečnou ochranu před usvědčenými vrahy, může se stejně tak katolická církev a papež, který stojí v jejím čele, rozhodnout, co uvedou do svého katechismu. Navíc papež přece jednotlivým státům nebere jejich suverenitu. Spíš je tomu tak, že katechismus jen následuje praxi, která v přístupu k trestu smrti na úrovni států převládá.

Ředitel Občanského institutu argumentuje příkladem šéfa mexického drogového kartelu, který i z vězení organizoval vraždy lidí, a kdyby zemřel, vraždy by už neplánoval. Joch však nemůže vědět, kolik nevinných lidí by v Mexiku naopak bylo odsouzeno k trestu smrti, pokud by zde nebyl zrušen, nebo zda by místo v čele drogového kartelu nezabral ještě někdo krutější. Joch se zkrátka vyjadřuje k něčemu, co nemůže vědět, a řeší, co by kdyby. Ve skutečnosti nikdo nemůže vědět, zda je pro tu kterou společnost z důvodů, které Joch popisuje, lepší trest smrti zavádět, či nezavádět.

Papež před tabulí

Joch se rozhodl Františkovu argumentaci proti trestu smrti rozstřílet, a tak pálí a pálí. Problém je, že v případě etických témat, mezi něž patří i trest smrti, nezáleží na síle argumentů, nýbrž na hodnotách, ke kterým se hlásíme. A Roman Joch a papež František se zjevně odkazují k odlišným hodnotám a tradicím.

Když má následně Joch potřebu Františkovu argumentaci oznámkovat, jako kdyby o 35 let starší hlava římskokatolické církve byla nějakým studentíkem a stála před tabulí, je to vskutku směšné: "Kdyby student či studentka použili Františkovu 'argumentaci' proti trestu smrti, dostali by 4-," uráží Joch Svatého otce.

Přitom není těžké pochopit, o co jde. Katolická církev byla po celou dobu své existence nositelkou jisté etiky. Ta se vyvíjela a měnila v čase a její součástí byly i ideové a mocenské spory, jak už to tak bývá v každé mocenské a hierarchické instituci, mezi něž patří i Františkova církev. Našlo by se také mnoho příkladů toho, kdy římskokatolická církev něco hlásala a sama se chovala jiným způsobem - nebo alespoň část jejích představitelů.

Nyní tedy v rámci katolické církve získal na dominanci etický názor vyjádřený papežem Františkem, k němuž v jisté míře směřovali i jeho předchůdci. Ředitel Občanského institutu - a nejenom on - se tomu brání a cepuje ho jak malého hošíka, který udělal chybu v početní úloze. Jochovi coby katolíkovi však nezbývá, než být za buřiče, nebo papežův postoj respektovat.

Jinou možnost nemá. Když už jednou chcete patřit do organizace, jejíž hlava měla dlouhá staletí atributy světského panovníka (například velkolepá papežská tiára s říšským jablkem na svém vrcholu), čemuž odpovídalo i samotné chování papežů, nemůžete bez následků zcela ignorovat nauku, kterou hlásá její nejvyšší představitel. To už je neblahý úděl všech, kteří se rozhodli působit v organizacích tohoto druhu.

Milující a přející křesťan Joch

Papež František je zástupcem Ježíše Krista na Zemi, proto nestačí jen tak rozcupovat jeho argumentaci - natož v záležitosti, ve které o argumenty moc nejde. A František se samozřejmě nestal papežem omylem. To sama hierarchická struktura, na jejíž špici stojí, si ho zvolila, a nutně tím vyjádřila směr, kterým se chce ubírat. Nebo se snad zmýlila a vybrala toho nepravého? Mohlo slovutné konkláve udělat tak velkou chybu? Obviňuje snad Joch úctyhodné kardinály z takového selhání?

Dalšího faulu se Joch dopouští, když papeže obviňuje z toho, že se "nebezpečně přiblížil hranici hereze". K ní podle Jocha vedou Františkovy úvahy o lidské důstojnosti: Pokud by tvrdil, že žádné úmyslné usmrcení člověka včetně "sebeobrany, ochrany nevinných a spravedlivé války" není přípustné, byl by podle Jocha heretikem, protože "pacifistická pozice je heretická a zaslouží odsouzení katolické církve".

Asi nemá smysl se s Jochem přít, nakolik je pacifistická pozice heretická, nebo do jaké míry je naopak v souladu s křesťanskou tradicí či alespoň s některou z jejích větví. Bránil se snad Ježíš Kristus vůči agresorům a trýznitelům? A co takový František z Assisi, jehož jméno papež přijal? Nebyl i on se svou láskou ke všemu živému svého druhu pacifistou?

Ne, ne - nad nástupcem svatého Petra na Apoštolském stolci se podle Jocha vznáší obvinění z hereze. A pokud by se potvrdilo? Ředitel Občanského institutu má jasno, co je povinností každého správného katolíka: uvažovat o prostředcích k sesazení takového papeže. Do Tibery s ním, naznačuje Joch.

Už jen zbývá, aby papeže Františka nařkl z čarodějnictví a nalistoval příslušnou pasáž ve Starém zákoně: "Nenecháš čarodějnici žít." Ale protože Joch je ve skutečnosti lidumil a řádný křesťan, vystačí si s milosrdným: "Náš Pán si svého služebníka Františka povolá k sobě". Tak hlavně, že platí okřídlené: Miluj bližního svého jako sám sebe.

Tagy: Česko Vatikán domácí křesťanství bible katolická církev volba papeže trest smrti lidská práva česká politika

Zdroje: Vlastní