Píše se rok 1969 a Salvador poráží v baráži o světový fotbalový šampionát v Mexiku sousední Honduras. Druhý den po postupu ukončil vítězný Salvador diplomatické styky se svým soupeřem kvůli nepotrestání násilnosti fanoušků proti Salvadořanům v Hondurasu. O necelý měsíc později začíná krátká, ale intenzivní válka, která vstoupí do dějin pod názvem fotbalová. Sport se stal příčinou politické roztržky, která neměla v dějinách spojení politiky a sportu obdoby.

Na Slovensku řeší v posledních týdnech opačný problém. Jejich politické postoje se dle mnohých staly příčinou jejich sportovního neštěstí posledních dnů. Nejde ale jen o hořekování frustrovaných internetových diskutérů, ale národní trauma přiživují slovenská média i samotný premiér.

Germánské spiknutí 2.0

Robert Fico udělal během své politické kariéry mnohé, na co lze vzpomínat s úsměvem, ovšem dopis šéfovi evropského fotbalu kvůli vyřazení jejich jednadvacítky, bude v těchto vzpomínkách zaujímat jedno z předních míst.

"Slovenští fotbalisté z pohledu sportovních výkonů udělali všechno pro to, aby si vybojovali postup do další fáze turnaje. Na co ovšem nebyli připraveni, byla fraška v podání hráčů vyspělých fotbalových zemí Itálie a Německa," napsal rozhořčený Fico ve zcela vážně míněném dopise šéfovi UEFA Aleksandrovi Čeferinovi.

Narážel na utkání nedávného mistrovství Evropy hráčů do jednadvaceti let, ve kterém jednogólové vítězství Italů nad Němci poslalo oba týmy do semifinále. A to právě na úkor slovenských mladíků. Liknavá hra obou týmů ve zmiňovaném utkání vyvolala pochybnosti nad tím, jestli není jediný výsledek zaručující postup oběma dílem nějaké zákulisní dohody. Olej do ohně přilil i trenér slovenské U21 Pavel Hapal, který zápas nazval ostudou fotbalu.

Jistě, na klubové úrovni už domluvené zápasy tvoří zažitý kolorit. V posledních letech odhalované praktiky sázkařských mafií ukazují, že podvodů nejsou ušetřeny ani mládežnické soutěže. U národních reprezentací ale podobné scénáře nemají místo.

Nejkontroverznějším momentem bylo takzvané "germánské spiknutí", jak nazval zápas Rakouska s NSR na mistrovství světa v roce 1982 ve Španělsku šéf alžírského fotbalu Benali Sekkal. Jednogólové vítězství si Němci vystřelili gólem v 10. minutě, a od té chvíle se fotbal změnil v bezbřehou nudu, která ovšem oběma týmům zajišťovala postup ze skupiny. Právě na úkor Alžířanů.

Jenže jakákoli domluva obou zemí na výsledku zůstala nikdy neopustila říši domněnek a teorií. Stejně jako na letošním EURO do 21 let lze těžko vyčítat týmům, když drží výsledek zaručující postup opatrnou a nezáživnou hrou. Problém je v postupovém klíči turnaje, nikoli v zákulisních dohodách.

Saganův loket má slovenské kořeny

Proč ale Fico ze své role premiéra vstupuje aktivně do sportovního dění? Důvod je čistě politický. Slováci věří, že se proti jejich sportovcům spikly evropské politické špičky, aby je potrestaly za odpor slovenského státu vůči uprchlickým kvótám.

Spiklenecká teorie ale není záležitostí pouze několika hysterických výlevů na sociálních sítích. Na konspirační udičku se chytly i větší politické ryby. K tomu, aby i šéfové parlamentních stran začali otevřeně mluvit o šikaně slovenských sportovců kvůli jejich národnosti, bylo ale zapotřebí mnohem větší sousto. Takové, které přišlo na začátku července.

Tehdy vedení Tour de France diskvalifikovalo Peter Sagana. Dvojnásobný mistr světa toho času v zeleném dresu pro nejlepšího spurtera doplatil na incident ze závěru čtvrté etapy na slavném závodě. Jury zhodnotila střet slovenského jezdce s Marcem Cavendishem, který hrůzostrašně vrazil do plotu, a kromě sebe k zemi poslal i další dva jezdce, jako Saganův úmysl. Ihned po dojezdu následovalo zařazení na poslední místo v etapě, ztráta všech bodů v bodovací soutěži a finanční trest. Jenže komise později své rozhodnutí změnila na úplné vyloučení z celé Tour.

Inkriminovaný moment z letošní Tour de France, kvůli kterému byl Peter Sagan vyloučen | zdroj: Profimedia

Tvrdý verdikt vyvolal vlnu šoku. Sto a jeden záběr, rozbor na tisícinu vteřiny, pixel po pixelu – přesně tak rozebírala sportovní média inkriminovaný moment, aby potvrdila, nebo zpochybnila přísné rozhodnutí. V zásadě není podstatné, jestli bylo vyloučení správné, či nikoli. Mnohem zajímavější byly reakce slovenských fanoušků, kteří své rozhořčení povýšili na celonárodní trauma. A nezůstalo jen u sportovní veřejnosti.

"Zjevně tím, že Peter je Slovák a je fenomenální cyklista, překáží mnohým konkurentům. Je to facka světové cyklistice," prohlásil o Saganově vyloučení Andrej Danko. Předseda vládní Slovenské národní strany neváhal své tvrzení potvrdit zaručeně pravým a všeodhalujícím videem na svém facebookovém profilu. Nezůstal jediným slovenským politikem, který objevil kauzální spojitost mezi cyklistovým vyloučením a informací z kolonky národnost v jeho pasu.

Šéf největší opoziční partaje na Slovensku Richard Sulík dokonce na toto témat sepsal malého průvodce cyklistickými pravidly. Posedlost národností v něm přesahuje snahu o odbornější argumentaci, když vyzývá ke zveřejnění národní příslušnosti členů dané komise. Jeho ublíženecká póza vrcholí v momentě, kdy rozhodčí ironicky označuje jako "velké megaobjektivní Evropany". Sám se ale v této roli snaží vystupovat, i když ve výsledku ztělesňuje přesně pravý opak – ukřivděného malého národovce. Jenže v prostředí slovenských sportovních fanoušků takové názory nejsou žádnou výjimkou, ale naopak spíše pravidlem.

Fanouškovské kacířství hledá oběti

Že sport a nacionalismus k sobě mají blízko, asi nikoho nepřekvapí. Současná vlna slovenské konspirace, že je jejich sportovcům ubližováno záměrně z mezinárodních politických důvodů v sobě odráží tu nejkřiklavější podobu, jaké můžou obě formy získat.

Přehnaná národní sebeidentifikace prostřednictvím sportovních "reprezentantů" v sobě skrývá to nejhorší z národovectví. Když sportovci vítězí, zpívají hymnu a přebírají titul mistrů světa v čemkoli, neznamená to, že daný národ, například i ten s dvojramenným křížem na modrém trojvrší ve znaku, pokořil zbytek světa. Jen byl tým, který ho imaginárně reprezentuje v daný moment a daném místě prostě lepší než ty ostatní.

Jenže kolektivní radost, objímání se s neznámými zpocenými lidmi na náměstích a vzývání sportovních bohů vyvolává u fanoušků emocionální extáze, která trvá-li příliš dlouho, snadno sklouzává ke stavu, kde nemá cenu hledat zbytky zdravého rozumu. Přesně tenhle typ patologického fandění cloumá nyní Slovenskem.

Sportovní křivdy se děly, dějí a bohužel dít budou. Některé podléhají určité logice protlačení silnějšího, slavnějšího a ziskovějšího protivníka na úkor outsiderů. Někdy se ale křivda není ničím jiným než nezáměrným omylem. Nikdo netvrdí, že když na letošním hokejovém šampionátu nezahráli slovenskému výběru hymnu po vyhraném zápase, že to byl akt namířený proti nim. Pořadatelé začali napřed hrát slovinskou, potom ji raději vypnuli. Je to ostatně pochopitelnější přešlap, než když Slováci na začátku utkání s Maltou spustili Linkin Park.

Nebo když se slovenský sportovec roku 2016 a olympijský vítěz Matej Tóth neúčastní letošního atletického mistrovství světa, kde měl obhajovat zlato na trati 50 kilometrů chůze. I když se slovenská veřejnost bouří, že nesrovnalosti v biologickém pase nejsou prokázaným dopingem a Tóth by startovat v Londýně měl, zapomínají na to, že to byl on sám, kdo odmítl účast. Důvodem je psychická a fyzická únava z vyšetřování případného dopingu.

Jenže na sociálních sítích mají fanoušci opět jasno. Jak napsal na svém facebookovém profilu Martin Ganaj: "si všimněte, že od té doby kdy jsme naposledy odmítli kvóty, od té doby na hokeji ignorovali naši hymnu, naši fotbalovou 21 zbaběle poslali domů, Sagana neférově vyloučili a ještě i toto".

Pozitivní vlna reakcí na tento příspěvek ukázal, že některým lidem přímo mluví z duše. Paranoidní myšlení má totiž tu zvláštní vlastnost, že pro složitý sociální svět dokáže najít jednoduché vysvětlení, které spočívá v tom, že někdo tahá za nitky. Dříve to byl Bůh, dnes tajemná politická síla. A v československém rybníčku funguje jako jeden z největších démonů Evropská unie, případně pekelněji znějící Brusel.

Monacký cyklistický princ z chudé stáje

Ublíženecký pocit ještě umocňuje představa, že dlouhé drápy evropských byrokratů sahají až do sportu. Tu zamění hymnu, tu domluví zápas Němců s Italy, nebo prostě vyloučí Sagana. Mimochodem národnost nemá v případě francouzské Tour takovou váhu (možná vyjma domácích) jako jezdcova stáj. Bavme se o tom, jestli by byl Sagan vyloučen, kdyby měl na sobě bělostný dres Sky, nikoli slovenské místo narození. Navíc Sagan je v podstatě skoro Francouz, oficiálně žije v Monaku, nikoli na Slovensku.

Ale ještě jedna věc je na celé hysterii a hledání viníka sportovních neúspěchů hodná poznámky. Fico a další politici mají na této paranoii obrovský podíl. Jsou to oni, kdo s radostí politizuje sportovní úspěchy k vlastnímu zviditelnění.

Po Saganově zisku titulu cyklistického mistra světa v roce 2015 se jeho úspěchem chlubila celá plejáda slovenských politiků. V první řadě s Ficem, který mu gratuloval před obrazem jiné ikony slovenského národa Milana Rastislava Štefánika. Možná to nebude dlouho trvat a nějaký konspirační génius konečně zjistí, jak spolu souvisí 1000 let maďarského útlaku, Štefánikova letecká nehoda a Saganovo vyloučení. Že by to všechno byla náhoda? Opravdu? Nemyslím si...