Vídeňský ústřední hřbitov (Zentralfriedhof) byl v době svého vzniku v listopadu 1874 největší v Evropě. O tento primát jej sice později připravily hamburský Ohlsdorf a Brookwood u Londýna, co do počtu pochovaných se ale stále drží na prvním místě a patří k pamětihodnostem, které by návštěvník Vídně rozhodně neměl opomenout.

Nicméně výraz „ústřední“ je poněkud zavádějící, protože toto místo posledního odpočinku není v centru města, ale na jeho jihovýchodním okraji. Výraz „ústřední“ měl spíše označovat jeho význam, protože ve Vídní je na pět desítek hřbitovů, které přestaly v době industrializace a růstu města stačit, a proto měl vzniknout jeden hlavní. Už přes sto let k němu jezdí tramvaj číslo 71 a vídeňský hovorový výraz „odjel jedenasedmdesátkou“ znamená, že dotyčný natáhl bačkory. A když už jsme u poněkud černého vídeňského humoru: O Zentralfriedhofu se také říká, že je co do rozlohy sice dvakrát menší než Curych, ale je v něm dvakrát větší legrace.

Odfouknout tunelem

Převoz nebožtíků na nově otevřený ústřední hřbitov koncem 19. století byl ale velmi problematický. Bylo to daleko, silnice nebyly v dobrém stavu, v zimě byly zaváté sněhem a místní si navíc stěžovali na všudypřítomné koňské povozy naložené rakvemi. Město tedy začalo dumat, jak by se mohl převoz nebožtíků zefektivnit a urychlit.

V roce 1853 byl v Londýně představen systém potrubní pošty, který se od roku 1875 používal i ve Vídni, kde jej plánoval a konstruoval i u nás dobře známý inženýr Franz von Felbinger. A tehdy jej napadlo, že co funguje pro přepravu dokumentů a drobných předmětů, může přece stejně dobře sloužit pro přepravu nebožtíků z centra města na vzdálený ústřední hřbitov.

Co zní jako špatný vtip, bylo myšleno - s odpuštěním smrtelně - vážně. Plány na podzemní přepravu zemřelých připravil Felbinger (1870-1906) společně s architektem Josefem Hudetzem (1842-1909). Jejich představa byla následující: Pozůstalí se měli se zesnulým rozloučit v městské pohřební síni. Rakev se pak měla spustit dolů a tunelem pomocí pneumatického systému měla automaticky odfrčet rychlostí až 27 kilometrů za hodinu na Zentralfriedhof.

Noviny na tuto vymoženost reagovaly zčásti pobouřeně kvůli nedostatečně úctě vůči zemřelým, zčásti ironicky. Poznamenaly například, že mrtví budou na hřbitově zhruba za sedm minut, což je výsada, o níž si živí mohou nechat jen zdát.

Z projektu nakonec sešlo kvůli tomu, že se ukázal jako příliš nákladný. Od roku 1918 se pak nebožtíci vozili na hřbitov výše zmíněnou tramvají číslo 71, zpravidla se tak dělo v noci. Dokonce existovaly tři speciální pohřební tramvajové vozy vybavené i zvláštními úchyty pro smuteční věnce. Postupem let se ale dopravní infrastruktura stále zlepšovala a po druhé světové válce se od svážení nebožtíků tramvají upustilo.