Devět let po konci první světové války se svět zásadním způsobem změnil. Zatímco v letech 1918-1921 panovala ještě latentně revoluční nálada, řada států se od té doby začínala s různou intenzitou a rozdílným tempem přiklánět doprava.

Začalo to v Itálii, kde bývalý socialistický funkcionář Benito Mussolini založil pravicová paramilitární Bojová bratrstva, kterým se podle italského výrazu pro „svaz“ začalo říkat fašisté a kteří se v roce 1922 chopili moci v zemi. V Maďarsku byla ultrapravicová uskupení u moci už od potlačení Maďarské republiky rad a diktatury panovaly i v Pobaltí, Polsku nebo na Balkáně.

Schattendorfský incident

Extrémní pravice začala vystrkovat růžky i v Rakousku, k čemuž vedle polarizace společnosti přispěla i hyperinflace a prudký pokles životní úrovně. Své vlastní paramilitární složky měly i obě hlavní rakouské politické strany – vládní Křesťanskosociální (Heimwehr) a Sociálnědemokratická (Schutzbund). Každá byla založena jako údajná obrana proti té druhé a jejich vzájemné potyčky si vyžádaly desítky mrtvých.

Nejkrvavějším byl rok 1927, který 30. ledna odstartovala událost známá jako Schattendorfský incident. V hospodě v burgenlandském Schattendorfu uspořádalo setkání ultrapravicové sdružení válečných veteránů (Frontkämpfervereinigung Deutsch-Österreichs), čemuž se místní sociálnědemokratický Schutzbund snažil zabránit. Při incidentu ozbrojení veteráni zastřelili z okna hospody osmiletého Josefa Grössinga a válečného invalidu Matthiase Csmaritse.

Pátého července pak začal proces s obžalovanými Josefem Tscharmannem (1896–1972), Hieronymem Tscharmannem (1905–1994) a Johannem Pinterem (1901–1985), kteří se od počátku snažili svůj čin prezentovat jako akt sebeobrany. Podle tehdejších zákonů jim hrozilo až doživotí, ale protože se svědecké výpovědi značně rozcházely s výpověďmi obžalovaných, hlasovalo pro verdikt „vinen“ jen sedm členů dvanáctičlenné poroty, což o jeden hlas nesplňovalo potřebnou dvoutřetinovou většinu. Všichni tři muži proto byli 14. července soudem osvobozeni.

Požár vídeňského justičního paláce | zdroj: Profimedia

To hluboce otřáslo důvěrou dělnictva v justici. Následujícího dne vypukly ve Vídní masivní demonstrace odstartované pracovníky rozvodné sítě, kteří vypnuli ve městě proud. Rozlícený dav zaútočil na policejní stanici a vyplenil redakci listu Wiener Neueste Nachrichten, který kontroverzní rozsudek schvaloval. Poté demonstranti napadli kamením budovu parlamentu, odkud je ale jízdní policie vytlačila k parku sousedícímu s justičním palácem.

Požár justičního paláce a masakr

Justiční palác se pro protestující rázem stal symbolem nespravedlnosti a obrátili svůj hněv proti němu. Vymlátili okna v přízemí, pronikli dovnitř a začali rozbíjet inventář. Uklidnit se je nepodařilo ani sociálnědemokratickému politikovi a pozdějšímu prezidentovi Theodoru Körnerovi, ani vídeňskému starostovi a rovněž pozdějšímu prezidentovi Karlu Seitzovi.

Krátce po poledni pak někdo z demonstrantů založil v budově požár. Přijeli sice hasiči, nicméně rozzuřený dav jim neustále bránil v hašení tím, že jim prořezával hadice. Oheň se proto podařilo dostat pod kontrolu až ve dvě hodiny ráno 16. července, kdy už velká část budovy lehla popelem.

Tehdejší policejní prezident (a bývalý a budoucí spolkový kancléř) Johann Schober vyzval starostu Seitze, aby k potlačení revolty povolal armádu, ten to ale odmítl, stejně jako ministr obrany Carl Vaugoin. Schober se tedy rozhodl vydat policistům pušky z armádních skladů a nařídil jim střílet do davu. Po třech hodinách byla demonstrace rozehnána, při masakru ale zahynulo 89 demonstrantů, pět policistů a na 1700 lidí utrpělo zranění.

Otrávené politické klima po červencové revoltě vedlo k výraznému oslabení pozice sociálních demokratů. V únoru 1934 vyústilo ve čtyřdenní občanskou válku se stovkami obětí, zákaz sociálně demokratické strany a nástup austrofašistů.

Pomník obětem masakru z července 1927 na Vídeňském ústředním hřbitově | zdroj: Lukáš Strašík