1. Chudí lidé neplánují budoucnost, žijí pro přítomnost

Myslíte si, že lidé bez peněz mají hlavu v oblacích a sní o růžové budoucnosti, kudy chodí? Kdepak. Čím méně peněz lidé mají, tím kratší je časový horizont, ve kterém uvažují. Když žijete ze dne na den, zajímá vás jen to, kolik peněz budete mít v nejbližší době. U bezdomovců dokonce sociologové zjistili, že život na ulici postupně likviduje vnímání časové posloupnosti.

Změnit společenské postavení je přitom zpravidla otázkou dlouhodobé investice, které se s prázdnými kapsami dělají jen těžko.

Být chudý znamená, že všechno ostatní ve vašem životě je až na druhé koleji - po penězích. Být chudým je také paradoxně drahá záležitost. 

Musíte kupovat potraviny za plnou cenu, protože je v daný moment potřebujete, takže nemůžete čekat, až budou ve slevě. Musíte také kupovat levné zboží, protože dražší věci s několikanásobně delší výdrží si prostě nemůžete dovolit. Věci pořízené levně se přitom obvykle z dlouhodobého hlediska prodraží. 

Bohatší spoluobčané rychleji splácejí dluhy, takže ušetří dost úroků z půjček. Nemusí chodit dennodenně nakupovat, protože mají v ledničce a ve spíži prázdno. A ušetří nakupováním ve velkém, protože využijí množstevní slevy. 

2. Kolik peněz máš, takový jsi člověk

Obracet každou korunu není jen pouhou frází, ale pro některé lidi i každodenní realitou. Mírou hodnoty vašeho vlastního života se pak stává cena zboží v regálech supermarketů.

Chudí lidé jedí to, co si mohou dovolit. Takže potraviny vybírají ne podle nutričních hodnot, ale podle ceny. A to vede často k obezitě, kterou trpí z velké míry právě chudí - na rozdíl od dob První republiky, kdy míra tukového obalu odrážela míru bohatství.

Lidé z nižších společenských vrstev sice mohou dovolit zajít sem tam do fast foodu, ale každý den čerstvé ovoce si dopřát nemůžou. 

A nemluvě o spoření, které si chudí lidé nemohou dovolit. Banky jim navíc poskytují méně výhod než lidem s tučným kontem. Nejdražší možné účty mají právě lidé bez peněz. 

3. Riziko náhlých událostí chudého nepřekvapí, jen stresuje

Jistota neexistuje jak v životě bohatých, tak i chudých lidí. Něco nečekaného se může přihodit prakticky kdykoli. Kdybychom ale byli pořád ve střehu, brzy by z nás byli neurotičtí pacienti docenta Chocholouška. Jenže bez peněz se v takovém stavu permanentní koncentrace nacházíte každý den.

Krádež, rozbité auto, výpověď v práci a další životní "překvápka" mají na člověka bez koruny zdrcující dopad. Když se denně pohybuje těsně nad hladinou, jakékoli výdaje navíc znamenají okamžitou cestu ke dnu. 

Obvykle se takové sitauci bráníme různými formami pojištění, nebo alespoň nějakou finanční zálohou v podobě našetřených peněz. Jenže chudí lidé takové zadní vrátka nemají. 

A to si v Česku užíváme aspoň komfort povinného zdravotního pojištění, takže nemusíme při každém onemocnění počítat, kolik nás to bude stát. 

Riskování a změny přitom můžou mít pozitivní dopad. Přechod do jiné práce nebo změna bydliště můžou v budoucnu přinést zajímavé výhody. Problém je, že se chudí lidé raději z opatrnosti a strachu z nákladů do ničeho nepouštějí, takže zůstávají uvězněni v pasti chudoby.

4. Sdílet zkušenosti je luxus

Sdílet svůj život s ostatními je pro nás zpravidla příjemné. Zajít si společně do kina, na jídlo, na skleničku nebo k někomu domů na večeři je super. Ale když máte strach, že výdaje ze společenských aktivit přesáhnou vaše finanční možnosti, raději je vynecháte, což se paradoxně nevyplácí.

Kromě výhod společného stravování a sdílení má sociální život i další výhody. Známosti, které vám mohou něco půjčit, výhodně sehnat, nebo doporučit se ve výsledku vyplácejí. Stávají se v ekonomickém žargonu sociálním kapitálem, který nakonec přináší i kapitál finanční.

Jenže bez peněz pro vás každý výdaj představuje jen další úzkost a napětí. A co teprve představa, že byste někoho pozvali k sobě do nuzných poměrů na levné jídlo. Raději každý večer trávíte doma a upadáte do pasivní agónie lidské samoty.

To, že takové problémy vůbec neřešíme, neznamená, že neexistují. Spíše jsme na té šťastnější straně barikády, kde máme automaticky pocit, že se máme všichni stejně době. Tak to ale pochopitelně není.

5. Bez mobility se nepohnete ani ve společenském žebříčku

Životy mnoha - nebo dokonce většiny - lidí se točí kolem zaměstnání a práce. Zajišťuje nám to příjmy a životní zdroje, ale také i pocit důstojnosti a společenského uplatnění. Jenže hodně záleží, jak se do práce vůbec dostanete.

Když není peněz nazbyt, snižuje to vaši mobilitu a tím pádem i možnost využít nějaké vzdálenější příležitosti – dobrá práce, kvalitní škola pro děti, levnější nákupní centrum, ale i možnost dorazit kamkoli na pracovní pohovor. 

Dostáváte se do začarovaného kruhu - bez peněz se snižuje vaše mobilita a to se odrazí na vaší sociální mobilitě, takže nakonec i na vaší finanční a sociální úrovni.

6. Přinášení obětí na oltář šetřivosti

Lidé jsou schopní vymyslet neskutečné finty, aby ušetřili peníze. Nejznámější případ z poslední doby byl český důchodce, který jezdil na motorce pro pytle s víčky, která vracel, aby získal peníze pro nemocného vnuka. Problém byl, že víc peněz projezdil, než kolik dostal za víčka ve sběrně.

Problémem nemajetných lidí mimo jiné je, že při každém nákupu pociťují úzkost ze ztráty peněz a ne ze zisku nějaké věci nebo služby. Sociologové to nazývají kulturou chudoby, jejíž součástí je i společensky definovaná představa chudoby. Například je pro nás nepřijatelný obraz bezdomovce vlastnícího "chytrý" telefon. Přitom z logiky věci je to pro něj nezbytná věc, která představuje nejlepší investici, jak se z chudoby dostat. 

Kultura chudoby jde ruku v ruce i s určitým pocitem viny nebo trestem. Vracíme se tak opět k problému dlouhodobých investic. Chudému člověku černá svědomí z každého nákupu nějaké "zbytečnosti", který znamená, že utracené peníze neušetřil. 

Jenže těžko se odpíchne z chudoby třeba bez kvalitního oblečení nebo dalších věcí potřebných k překonání nuzných poměrů.

7. Stigma chudoby

Být chudý není nic, čím by se člověk chlubil. Hlavně když je skutečně chudý. Stigma chudoby je tak silné, že lidé, kteří se dostanou do potíží s penězi, se i před svým nejbližším okolím snaží tuto skutečnost skrývat. A to i přesto, že by jim mohli lidé třeba i výrazně pomoct. 

Potřeba udržet si pocit důstojnosti a také představa ponížení jsou silnější než problémy, které by mnohdy vyřešila i nepříliš vysoká částka.

Stigmatizace chudoby je v určitém smyslu přítomná i v trestním zákoníku, který zakazuje žebrání. Jako kdyby žebrání samo o sobě už nebylo dostatečným "trestem".