Sedm emocí, které denně prožíváte, ale neumíte je pojmenovat

MAGAZÍN - Magazín autor: Vojtěch Ondráček

Všichni víme, jaké je to mít strach, zažít pocit štěstí nebo se stydět. Ale víte, co to znamená, když jste přehnaně proničtí, cítíte ke svému sourozenci neodolatelný brabant, nebo máte malu s šéfem ve výtahu? 

To, že některé emoce neumíme pojmenovat ještě neznamená, že je nemáme (Ilustrační snímek)

To, že některé emoce neumíme pojmenovat ještě neznamená, že je nemáme (Ilustrační snímek) , zdroj: ThinkStock

Doktorka Tiffany Watt Smithová sesbírala celkem 154 výrazů z celého světa pro emoce, které možná zažíváte denně (a nebo jste o nich možná nikdy neslyšeli). Smithová ale varuje: v momentě, kdy se s nimi seznámíte, reálně hrozí, že se jich už nikdy nezbavíte. Aspoň je ale potom dokážete správně pojmenovat.

Awumbuk

Máte ty lidi rádi a nemohli jste se dočkat, až za vámi přijedou. Jenže jak koukáte na cizí boty v předsíni, nedokážete v sobě potlačit touhu po tom, aby už konečně zase odjeli. A když opravdu zmizí, zalije vás melancholický pocit prázdnoty.

Smithová zjistila, že jeden domorodý kmen z Nové Guineje tomuto pocitu říká "awumbuk", doslova "prázdnota po odchodu návštěvy". Domorodci ale vynalezli způsob, jak se tohoto nepříjemného pocitu zbavit. Okamžitě po odchodu návštěvníků naplní misku vodou, kterou nechávají celou noc v místnosti, aby do sebe absorbovala hnijící vzduch. Druhý den ráno rodina brzy vstane a vodu chrstne na stromy. Život potom může vesele pokračovat dál. Až do další návštěvy.

Brabant

Každý, kdo má mladšího sourozence, se může považovat za experta na "brabant". Podivné slůvko použili v osmdesátých letech spisovatel Douglas Adams a televizní producent John Lloyd ve svém slovníku o věcech, které by měli mít jméno, ale žádné nemají.

Brabantem označili stav, kdy někoho provokujete tak dlouho, dokud doslova nevybuchne. Zvláštní pocit rozkoše, který člověk zažívá při hledání hranice, kam až je možné při provokováním zajít, znají hlavně starší sourozenci. Jak se nazývá pocit, který zažívají provokovaní ale Smithová již neuvádí.

L´appel du vide

Vlak přijíždí do stanice a vám probleskne hlavou: "Co kdybych skočil do kolejiště?". Nebo řídíte auto a zničehonic vás napadne, že byste ho strhli prudce ze silnice. Nebojte, neznamená to, že jste zralí na psychiatrickou léčebnu.

profimedia-0528733223 Co kdybych vyskočil z okna? L´appel du vide, zdroj: Profimedia.cz

Američtí psychologové ve výzkumu z roku 2002 zjistili, že zvláštní pocit, který pojmenovali jako "fenomén vysokého místa", nemusí znamenat, že trpíte sebevražednými sklony.

Francouzský termín "l´appel du vide", který lze chápat jako "volání prázdnoty", je přece jen výstižnější. Slavný existencialista Jean-Paul Sartre popsal tuto zvláštní emoci jako znepokojivý pocit ztráty důvěry ve vlastní instinkty. A člověk nemá větší hrůzu z toho, že nedokáže kontrolovat vlastní chování. 

Depaysement

Ve svém normálním životě se takhle určitě nechováte. Jakmile ale překročíte hranice, stává se z vás někdo jiný. Jste nevázaní, snadno navazujete kontakt s cizími, jste hluční, oblečete na sebe ledasco, na hlavu si narazíte klidně ten nejnemožnější klobouk. A v žádnou chvíli si nepřipadáte trapní.

Podivnou směs nebývale velkého sebevědomí a extrovertního chování postihuje francouzské slůvko depaysement, které doslovně znamená "stesk po domově". Právě pocit cizince v neznámém prostředí nás zbavuje společenského tlaku na chování a dává nám určitý pocit svobody. Po návratu domoviny ale jen nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, jak se u nás cizinci chovají trapně. 

Malu

Znáte se. Víte, že prohodit s někým pár nezávazných slovíček během chvilky pro vás není problém. Dokonce si o sobě myslíte, že jste i zábavní. Jenže když se ocitnete ve výtahu se svým šéfem, všechny vaše komunikační dovednosti se rázem vypaří. Problém není v pocitu, že vás načapal, jak jdete z práce o půl hodiny dřív, než byste měli.

Smithová objevila, že pocit nepohodlnosti, sevřenosti a trapnosti v přítomnosti nadřízeného znají i domorodci z indonéského kmene Dusun Baguk. Ti ale pocit trapného studu před člověkem s vyšším statusem nevnímají jako cosi negativního, ale jako výraz slušného chování. Takže když se vás příště šéf ve výtahu zeptá, jestli jste v pořádku, protože vypadáte bledě, prostě mu řekněte, že jste jenom zdvořilí. Anebo choďte po schodech.

Pronia

Všichni jsme občas paranoidní. Lidé a věci se kolem nás tak trochu spikli a hází nám klacky pod nohy. Spisovatel J.D. Salinger ale v jednom svém díle narazil na opačný problém. Co když se všichni a všechno kolem nás snaží jenom o to, aby nás udělali šťastnými?

Opakem paranoi je pronia. Úzkostný pocit z toho, že všichni se vám jenom snaží pomoct. Není na tom nic příjemného, protože v člověku může vyvolat dojem, že ho ostatní považují za slabého a neschopného. Ale to, že jste proničtí ještě neznamená, že vám vaše okolí pomoc skutečně nenabízí.

Kaukokaipuu

Asi každý známe ten pocit, že někde daleko odtud by nám bylo krásně. Občas se ale stane, že doopravdy cítíme, že na Havaj nebo na Zéland skutečně patříme. A začne se nám po cizí krajině stýskat jako po skutečném domově. I když jste tam nikdy nebyli.

Finsko možná takovou vysněnou krajinou není, v každém případě země tisíců jezer dala tomuto pocitu jméno. Kaukokaipuu by v doslovném překladu znělo jako "toulavé boty". Český termín ale spíš znamená obecnou touho po cestování, než skutečně prožívanou lásku k místu, na které jsme ještě nikdy nevkročili a kam si ukládáme všechny příjemné pocity, které doma nezažíváme.

Můžeme ale jen hádat, kolik lidí na světě prožívá hlubokou kaukokaipuu k Česku.

Tagy: zahraničí psychologie emoce zajímavosti a kuriozity kuriozity

Zdroje: cnn.com