Ze strany Ruska se ozvaly pohrůžky jadernými zbraněmi. Nakolik jsou takové hrozby reálné?
Rusko už před nějakou dobou řeklo, že přesune na Krym stíhací bombardéry, které jsou schopné nést jaderné zbraně. To je podle mne samozřejmě určitá forma ukazování svalů, ale přestože Putin v jednom rozhovoru řekl, že byl při obraně Krymu odhodlán jaderné zbraně použít, se nedomnívám, že by situace eskalovala tak daleko, abychom se blížili stavu z roku 1961, kdy svět stál na prahu jaderné války při karibské krizi.

Celkový kontext toho, jak NATO a Rusko postupují, ale není příliš dobrý. Žádná strana do války jít nechce, ale při současné koncentraci sil, při zvýšené aktivitě letectva a při přibližování se vzdušným prostorům druhé strany je zde velké riziko. Když se dělají provokace, k jakým dochází nad Pobaltím nebo nad Skotskem, může se také snadno stát, že dojde k nějaké nehodě nebo omylu, a při současné odhodlanosti obou stran může nastat nějaký malér. Státy se pak mohou nezadržitelně dostat do konfliktu, byť nevěřím, že v tuto chvíli by ze zainteresovaných velkých hráčů některý o válku usiloval.

Jak hodnotíte ruské rozhodnutí rozmístit v kaliningradské oblasti rakety Iskander?
Rusko hrozilo, že rozmístí Iskandery už v době, kdy se mluvilo o radaru v Česku. Současné rozhodnutí je jen pokračování této hry, kaliningradská oblast je jediná enkláva, kde Rusko sousedí s Polskem, a tedy i v tomto případě s NATO. Zase jde o určitou formu další eskalace napětí, je to další demonstrace síly a bude to znamenat další zvýšení napětí v Evropě, což může vést k riziku, které jsem už popsal. Vidím na obou stranách velmi málo ochoty zchladit krizi, málo ochoty k debatě, která by zabránila demonstracím síly a tomu, že napětí přeroste v konflikt. Iskandery jsou velmi moderní a obtížně likvidovatelné střely a jejich rozmístění nepochybně bude umocňovat již dnes dost hysterický postoj Poláků vůči Rusku. Pokud se nějak projeví, může následovat další reakce Ruska. Takovou eskalaci ale v Evropě vůbec nepotřebujeme.

Měl na zvyšování napětí vliv i u nás velmi emocionálně vnímaný průjezd amerického vojenského konvoje?
Podle mne to byla příliš velká bublina. Vláda jednoznačně neměla zvládnutou mediální strategii tohoto problému a řekl bych, že ta hlasitá menšina, která byla proti průjezdu konvoje, dostala poměrně velký prostor. Z vojenského hlediska to neznamenalo vůbec nic a mě by mnohem víc potěšilo, kdyby americký kongres přijal rezoluci a prohlášení, že platí článek 5 Washingtonské smlouvy, tedy že ozbrojený útok proti jedné nebo více ze členských zemí v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. A aby Spojené státy zopakovaly, že jsou ochotné bránit NATO a společné hodnoty. Osobně bych ale průjezdu váhu nepřikládal ani jako deklaraci spojenectví, průjezd pěti set vojáků nemusí znamenat jednoznačnou ochotu přispět na pomoc v případě konfliktu. Nemyslím si ale, že by nyní Rusko chtělo napadnout nějakou pobaltskou zemi.

Severské státy aktuálně uzavřely dohodu o těsnější obranné spolupráci kvůli údajné rostoucí hrozbě ze strany Ruska. Co přinese celkové situaci tato dohoda Švédska, Norska, Finska, Dánska a Islandu?
Není to podle mne důvod ke zvyšování napětí, spíš jde o regionální reakci na krizi, kterou prožíváme. Zajímavé je, že se účastní i neutrální Švédsko a Finsko, které nejsou součásti NATO. Nemyslím si ale, že by tyto země Rusko vnímalo jako hlavní hrozbu.

Chtěl bych ale položit jinou otázku – proč se nám nepodařilo od dob Jelcina přesvědčit Rusko, že NATO není jeho nepřítel, a došlo to do stavu, kdy především za vlády Vladimíra Putina je aliance vnímána jako hlavní nepřítel, i když je zde formální spolupráce. Kde se stala chyba?

Je hledání odpovědi v rozšiřování NATO na východ a v jednání s Ukrajinou o spojenectví?
Bylo by úžasné, kdybychom žili ve světě, kde si každá země může zvolit svůj osud a to, s kým uzavře partnerství a určí si své směřování. Putin se ale už na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 postavil proti členství Ukrajiny a mluvil o tom, že je to umělý stát, nic se ale neřešilo. Pokud chtěl Západ měnit geopolitiku, potřeboval na to dvě věci – sílu a odhodlání, Evropská unie ale neměla ani jedno. Domnívám se, že členství Ukrajiny v NATO je velmi těžko představitelné, a pokud jde o EU, je to obdobné. Země, která má obrovské ekonomické problémy, kterou ovládají oligarchové, v níž se snižují všechny ukazatele ekonomické úspěšnosti, neplní žádnou z podmínek, aby se mohla stát členem Evropské unie. Nechci tím ale říct, že principiálně by bylo špatné, kdyby v EU byla.

Může se stát Řecko z geopolitického hlediska problémem Evropské unie? Zatím šlo spíš o ekonomiku…
Myslím, že Řecko už jde v některých fázích příliš na hranu a nepřímé vyhrožování, že naruší jednotu EU, znamená, že se opět ztrácí to, co chce Evropa dlouho a marně vybudovat – totiž jednotnou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku. Řecko je státem, který byl vždy problémový, Řekové podváděli před vstupem do EU a vědělo se o tom. A tolerovalo se to. Dnes jsou tady neblahé dopady zadluženosti a snaha Řeků vyhnout se placení dluhů. Evropa by ale neměla primárně odstupovat od požadavku na jejich splacení.

K aktualitám patří i současný požadavek na snížení ruského zastoupení při NATO z obav, že tam působí špioni…
Aliance vyzvala Rusko, aby snížilo počet svých diplomatů z padesáti na třicet, není to ale první případ. Když se u NATO ustavilo zastoupení Ruska, vědělo se samozřejmě, že nějaká část z jejich zástupců budou pracovníci civilní rozvědky SVR anebo vojenské rozvědky GRU. Dokud byly vztahy relativně bezproblémové, jen se jejich činnost monitorovala, ale nedělal se kolem toho žádný humbuk. Dnes je to už druhé opatření, loni byl počet ruských zástupců snížen ze sedmdesáti na padesát. Je to projev eskalace krize mezi Západem a Ruskou federací. Jistě to povede k reakci ze strany Ruska a je to součást vyhrocování krize a celkového postoje obou stran. Jde ale zároveň jen o gesto, z ruské ambasády se totiž mohou v aliančních prostorech volně pohybovat pouze čtyři pracovníci – velvyslanec, jeho asistent, řidič a ještě jedna osoba. Kdo v této hře zvítězí, nevím, obávám se ale, aby na konci nebyli jen poražení a celková situace nebyla ještě horší než teď.

V emotivních debatách se v České republice objevuje velmi často nařčení, že je někdo ruský agent apod. Může to mít alespoň částečně reálný základ?
Česká republika dvacet pět let po revoluci stále ještě nezvládla kulturu diskuse, kdo má jiný názor než je "ten správný", hned je nálepkován a to je problém celého veřejného diskursu v této zemi. Dnes můžeme slyšet, kdo všechno je ruský agent, dokonce jsme mohli slyšet prezidenta, jak říká, že není ruský, ale český agent. To je zjevná reakce na to, co o něm někteří lidé říkají.

Rusko má na své ambasádě v Praze nepochybně poměrně dost pracovníků GRU i SVR, tyto služby – a nejen ony – mají za cíl hájit zájmy Ruské federace v ČR a do jaké míry jsou tajné služby úspěšné v tom, že se jim daří ovlivňovat politická rozhodnutí země nebo názory, je samozřejmě složitá otázka. Česká republika je pro ně poměrně zajímavá, je to odrazový můstek do NATO a Evropské unie a určitá česká rozpolcenost společnosti vůči Západu samozřejmě Rusku nahrává v tom, že se může snažit, aby z nás učinilo nespolehlivého a neseriózního partnera ostatních spojeneckých zemí NATO a EU.

Fakt, že je společnost v názorech na konflikt na východě stále více rozdělena, je nesporný, rozdíly jsou v hodnocení, jestli je to dobře nebo ne. Říká se, že se aspoň ví, kdo je kdo. Jak to vnímáte?
Je dobře, že se vede svobodná diskuse v médiích a že lidé mohou říkat své názory. Problém je v tom, že právě při ukrajinsko-ruské krizi jsme svědky psychologické války a neuvěřitelné lžipropagandy. A to jak ze strany Moskvy, tak z Kyjeva. Lidé mají problém se v tom orientovat, protože informací k ověření je relativně málo. Pokud nemáme dobře zodpovězenou otázku, do jaké míry je Putinovo Rusko Sovětským svazem, samozřejmě se v rámci hledání názorů a postojů můžeme dostávat do extrémních poloh. Na jedné straně slyšíme, že Putin chce dobýt Evropu a válcovat pobaltské státy, na druhé straně někteří lidé schvalují, že Putin porušuje mezinárodní právo, že anektoval Krym a že to vlastně byla strategická nutnost. To vše se diskutuje, ale já bych nechtěl, aby přínosem diskuse bylo zjištění "kdo je kdo", ale aby z ní vzešlo vnímání konfliktu v realistické geopolitice. A aby Česká republika při hodnocení krize byla schopna adekvátních opatření.

Jaká by to měla být?
Někteří politici jsou sice zděšení z Putinových vojenských ambicí, ale na druhou stranu je nezajímá, co tento stát dělá se svými ozbrojenými silami. Že je například vojenský rozpočet snížen na polovinu oproti slibovaným 2 % HDP. V krizi se politici po dlouhých sporech dohodli, že jej zvýší na 1,4 % do roku 2020, což je ale nedostatečné. To neukazuje v reálné praxi, že by vláda a parlament měly dojem, že nám hrozí válka. Na jedné straně se toho bojí, na druhé nic nedělají.

Armádě dlouhodobě chybí sedm tisíc vojáků a celou dobu stát nebyl schopen, aby je armáda mohla zrekrutovat. A teprve pak aby se začalo mluvit o tom, co udělat s aktivními zálohami, aby se armáda mohla mobilizačně rozvinovat, pokud dojde k problémům. A zároveň řešit otázku odvodu mladých lidí.

zdroj: Parlamentnilisty.cz