Čím se aktuálně zabýváte? Které oblasti jsou v rámci vašeho působení v CEVRO Institutu předmětem vašeho zájmu?
Na CEVRO se zabývám třemi oblastmi. První je hospodářská politika ve vazbě především na veřejný sektor a veřejné rozpočty, kde mám dlouholeté, dvacetileté, zkušenosti. Druhou oblastí je samozřejmě evropská politika, zde opět využívám své znalosti a zkušenosti, které jsem získal v politice. Třetí oblastí je zahraničněbezpečnostní a obranná politika, kde opět využívám, že jsem se touto věcí po více než dvě desítky let zabýval na politické úrovni.

Nyní už ke konkrétním tématům. Za dobu vašeho veřejného působení jste byl vnímán jako prozápadně a eurorealisticky laděný člověk, nedávno jste také vystoupil s kritikou protiruských sankcí. Na základě těchto tří směrů, jakým způsobem by lidé měli chápat vaši představu o dnešní české zahraniční politice?
Chci zdůraznit, že nadále jsem zastáncem silné transatlantické vazby mezi USA a Evropou včetně České republiky. Nedovedu si představit fungování celé bezpečnostní architektury bez této silné transatlantické vazby. Nadále zastávám eurorealistické postoje ve vztahu k Evropské unii, to znamená, že nejsem příznivcem prohlubování integrace. Na druhé straně výhody členství v EU převažují nad nevýhodami, které samozřejmě existují.

Má kritika sankcí vůči Rusku směřovala především k lacinosti antiruského afektu, do kterého se dostala část západních i českých politických elit a žurnalistů. Tvrdím, že nadále Rusko musí představovat strategického partnera pro EU i pro NATO, a velmi otevřeně říkám, že si nedovedu představit, jak se bez Ruska vyřeší takové závažné strategické globální bezpečnostní problémy, jako je eliminace Islámského státu na území Iráku a Sýrie, jak se bez Ruska vyřeší problematika íránského jaderného programu nebo jak se bez Ruska vyřeší problematika výroby balistických raket a jaderných zbraní v Severní Koreji a celá řada dalších strategických záležitostí. Mnohokrát jsem opakoval příměr, že v politice, i té zahraniční, nevybíráte mezi dobrem a zlem, ale volíte velmi často mezi dvěma špatnými variantami.

A lacinost a snadnost, se kterou se začala roztáčet eskalace napětí mezi Západem a Ruskem, považuji za něco, co se zaplaťpánbůh zbrzdilo. Velmi bych chtěl ocenit roli německé spolkové kancléřky Angely Merkelové, které se dostalo nezasloužené kritiky za její správně moudrý postoj ve snaze utlumit tuto krizi, a stejně tak chci ocenit pochopení toho, že s Ruskem je nutné vést dialog. Řešením není bouchnutí do stolu a třísknutí dveřmi, to je hloupé, krátkozraké a dětinské řešení.

Nicméně jsem ale veřejně řekl, že anexe Krymu je porušením mezinárodního práva, ale na druhou stranu bychom měli být objektivní a uvědomit si, že jde o analogický krok jako uznání samostatnosti Kosova. To byl první podobný krok, kdy se z mírového uspořádání po druhé světové válce vytrhla část území suverénního státu, v tomto případě Srbska, za pomoci ozbrojené moci. Pak se nikdo nemůže divit, že tím vznikl precedens, který použilo i Rusko v případě Krymu. Ti, kteří to kritizují, by neměli zapomenout na to, že k tomuto kroku otevřeli dveře uznáním samostatnosti Kosova, a to říkám jako jeden ze tří členů vlády Mirka Topolánka, který pro samostatnost Kosova nehlasoval.

Čím si vysvětlujete, že v případě Kosova západní společenství tento krok nejen neodsuzovalo a podpořilo a v případech některých států tomu dokonce i přímo pomáhalo? Proč se tehdy podle vás používaly zcela opačné argumenty? Jinými slovy, proč kosovští Albánci mohli a Rusové nemůžou?
To je dobrá otázka, ale špatnému člověku. Já sdílím kritický názor a jsem přesvědčený, že samostatnost Kosova být uznána neměla, a vytvořil se tím precedens, který vedl k odtržení Krymu. Současně chci ale říci, že zájem na tom, aby tady existovala politicky a ekonomicky stabilní Ukrajina, tady je. Nikdo nemá zájem na její destabilizaci a my bychom se měli zaměřit hlavně na hospodářskou pomoc, nikoli na dodávky zbraní. Chtěl bych vidět a slyšet hlavně všechny ty, kteří vehementně u nás i v zahraničí podporovali dodávky zbraní na Ukrajinu a zda budou stejně tak vehementně hájit otevření trhu ukrajinskému zboží. Jestli by něco ukrajinské ekonomice pomohlo, je to otevření evropských trhů. Čili tam musí směřovat masivní pomoc.

Zrovna tak považuji za krátkozraké sankce vůči Rusku, protože se jednak ukazuje, že sankce s ruskou politikou nepohnuly ani o jeden milimetr, a to bylo předvídatelné. Zadruhé opět na ekonomicky destabilizovaném Rusku nemůže mít nikdo příčetný zájem. 

Co se týká těch posledních, nejtvrdších sankcí, lze zaznamenat názory některých analytiků a komentátorů, že my jako Evropa jsme byli ve vleku politiky Spojených států a poškodilo to pouze Evropu, USA nikoli…
Myslím, že USA sklízejí důsledky svého neúspěšného konceptu tzv. resetu ve vztahu k Rusku. Řada z nás na to naše americké partnery upozorňovala, že je to chybná politika. O to prudší je reakce opačným směrem, jako kdyby v tom byla do značné míry nějaká afektovaná nahněvanost ve smyslu "takhle se nám ti Rusové odměnili, když jsme jim nabídli politiku resetu". Takže já to považuji za špatný krok a ani stupňování napětí s Ruskem k ničemu pozitivnímu nevede. Opět i z poslední návštěvy Johna Kerryho v Soči jednoznačně plyne, že americká administrativa si začíná uvědomovat, že je nutné nadále držet strategický dialog, a za další, že jsou tady problémy, které bez Ruska řešit nejdou a musí se řešit ve strategickém partnerství s Ruskem.

Z pohledu politiky některých evropských hráčů, nemáte dojem, že by se Evropa občas chovala jako takový ocas Ameriky?
Nemyslím si to z několika důvodů. Již proto, že administrativa prezidenta Obamy není tak silná v zahraničních vztazích, ale i obecně svou vnitřní silou, aby dokázala takto kočírovat Evropu. I v rámci EU přece byly rozdílné názory od tvrdé linie Davida Camerona přes velmi moderátně a sofistikovaně uvažující politiky typu Angely Merkelové až po ty, kteří otevřeně kritizovali sankce vůči Rusku. Já jsem přesvědčený, že je třeba napětí co nejdříve utlumit, nenechat se vyprovokovat, že budeme běžet v čele zástupu se zvednutou vlajkou. Tady bych chtěl připomenout jen vztahy Spojených států ke Kubě a český razantní postoj vůči kubánskému režimu, ke kterému nás vyzývala tatáž administrativa, která dnes vede politiku usmíření s kubánským režimem, okamžitě následovaná klíčovými státy EU, jež se chtějí na Kubě hospodářsky prosadit. A z těch 28 států EU bude zřejmě jen jeden, kterému kubánské vládní orgány ukážou vztyčený prostředník. Kontrolní otázka, který stát to bude? Kdo se nechal zblbnout tupým sledováním utilitárních cílů americké politiky? Teď na to budeme ekonomicky doplácet.

Jako silný zastánce transatlantické vazby se Spojenými státy říkám, že to neznamená, abychom vždy automaticky reprodukovali jejich postoje a jejich názory. Musíme v tom vždy vidět i naše vlastní zájmy a postoje.

Hovořil jste o tom, že nelze černobíle vnímat Rusko jako zlo a Západ jako dobro. Někteří politici nebo komentátoři to tak ovšem vidí a prezentují, hlavně že ruské politické vedení symbolizuje všechno špatné a s Ruskem spolupracovat nelze, dokud neproběhnou nutné změny.
To je hodně naivní postoj. Rusko z hlediska svého vnitřního fungování je stabilizovaný stát. Z pohledu našich zvyklostí si můžeme myslet o prezidentu Putinovi to nebo ono, ale to je irelevantní. Je to jiná země vyrůstající z jiných tradic, z jiné kultury. Představa, že každému vnutíme náš systém hodnot a náš pohled na svět, je špatná. Za tímto pohledem na svět, který ztotožňujeme se západní civilizací, si stojím a v jiné civilizaci bych žít nechtěl. Měli bychom v sobě ale mít trochu pokory a připustit, že lidé v jiných částech světa a v jiném civilizačním kontextu naši civilizaci za nejlepší nepovažují a mají svůj vlastní pohled na svět, a to bychom se měli naučit respektovat.

Slovo respekt často zaznívá z Ruska při kritice západního postupu s tím, že právě Západ, Spojené státy či Evropa nepřistupují k Rusku s respektem. Není i tohle důvod, proč se nedaří s touto velmocí účinně komunikovat?
Nelze ignorovat fakt, že politicky, sociálně a ekonomicky rozvrácené Rusko devadesátých let, kterému hrozil rozpad, se vnitřně konsolidovalo. A přes ekonomické problémy způsobené nikoli sankcemi, ale poklesem světových cen ropy a na to navázaných cen zemního plynu je nyní konsolidováno i ekonomicky. Rusko má asertivní zahraniční politiku, pořád nezapomnělo na to, že v minulosti carské Rusko a poté Sovětský svaz představovaly světovou supervelmoc a nějakým způsobem se Rusko do této logiky silokřivek světové politiky, byť ne s takovou vahou, jakou měl SSSR, vrací.

Strkání hlavy do písku před tímto faktem je opět krátkozraké a dětinské. Vůbec to neznamená, že máme s Ruskem ve všem souhlasit. Bezesporu máme v něčem společné zájmy a je tady celá řada oblastí, kde třeba i Česká republika nebo EU a obecně Západ mohou mít rozdílné názory s Ruskem. To ale není důvod k tomu, abychom s ním nevedli strategický dialog a viděli v něm potenciálního nepřítele namísto partnera.

Zhruba před měsícem uplynulo patnáct let od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta. Můžete těch jeho patnáct let zhodnotit?
Vladimir Putin je bezesporu silnou politickou osobností. V řadě věcí s ním můžete nebo nemusíte souhlasit, nicméně i při kritickém pohledu na něj je zjevné, že pod jeho vedením se Rusko ekonomicky, sociálně a politicky stabilizovalo. Do značné míry v Rusku byl zaznamenán hospodářský rozvoj, země šla i ze sociálního hlediska nahoru. Kdo měl možnost Rusko vidět, musí uznat, že je to země, která se pozitivně posunuje. To, že s některými aspekty ruské vnitrostátní nebo zahraniční politiky nemusíme souhlasit, je normální věc. Ale není to důvod začít dělat z Ruska univerzálního strašáka.

V této souvislosti bych chtěl říci, že i ve vazbě na ukrajinskou krizi jsem přesvědčen, že ani Rusko nechce mít na svých hranicích rozvrácenou, ekonomicky a politicky destabilizovanou zemi. To by v dlouhodobém horizontu bylo od ruské politiky velmi krátkozraké. Měli bychom vidět i velice pozitivní roli, kterou sehrává v tomto období Bělorusko. Považuji za neuvěřitelnou chybu ze strany EU, že pokračuje v režimu sankcí vůči Bělorusku, protože tato země je jedinou bývalou postsovětskou republikou, která není v Evropské unii, ale současně nevnáší žádné napětí do mezinárodních vztahů, nemá žádné konflikty se svými sousedy, vyznačuje jisté prvky ekonomické stability, byť je to hodně těžké díky devalvaci běloruského rublu, a Bělorusko koneckonců sehrává pozitivní roli i v moderování krize na Ukrajině. Takže by se měly okamžitě zrušit sankce vůči Bělorusku, a naopak ocenit pozitivní kroky, které Minsk z hlediska mezinárodních vztahů dělá.

Čím si vysvětlujete, že ke zrušení sankcí vůči Bělorusku ještě nedošlo?
Jsou to krátkozrakost a předsudky. Ano, prezident Lukašenko asi není zrovna vzor západního demokrata, to je realita, ale faktem je, že v běloruské populaci má podporu a hlavně je Bělorusko předvídatelným státem, který nevnáší žádné napětí do mezinárodních vztahů. Na to se nesmí zapomínat.

Z druhé strany ale často slyšíme od některých evropských politiků, že současné ukrajinské politické vedení, jako prezident Porošenko a premiér Jaceňuk, jsou vzory západních demokratů. Co vy si myslíte o předních ukrajinských představitelích?
Musím zopakovat, že stabilní Ukrajina je v našem zájmu a jako EU bychom se měli především zaměřit na hospodářskou pomoc včetně budování příslušných institucí. Jsem přesvědčený, že politika je běh na dlouhou trať, a neměli bychom ani plusově, ani minusově automaticky cejchovat ukrajinské vedení, které je ve velmi složité situaci. Já nesdílím ani jeden z extrémních názorů, které na jednu stranu označuje ukrajinské politiky za fašisty, to považuji za velmi laciné, ahistorické a neférové. Že jsou to jednoznačně vzory prozápadních demokratů, to je, myslím, také v ukrajinském politickém systému velmi diskutabilní a zpochybnitelná teze.

Ukrajina potřebuje stabilitu, vyřešení problému s východními územími, kde je možné jít pouze cestou dalekosáhlé amnestie, plnění minských dohod, autonomie pro tyto oblasti a snahy nalezení nějakého modelu soužití. V tom má kancléřka Merkelová pravdu, že územní celistvost Ukrajiny na východě se nedá dobýt vojenskými prostředky, to se musí vyjednat.

Jaký je váš pohled na souvislý vývoj situace na Ukrajině od začátku demonstrací na Majdanu, svržení prezidenta Janukovyče až do dnešních dnů? Kupříkladu kritizovaná anexe Krymu přece nepřišla z čistého nebe, ale něco tomu předcházelo, řada lidí na východě přestala mít důvěru v kyjevské politiky a podobně.
Musím říci, že vývoj od podzimu 2013 z hlediska použití násilí a dalších kroků, které byly podniknuty, z nichž některé ztrácejí legitimitu, považuji za mimořádně nešťastný. Jsem přesvědčený, že pro řadu lidí na Ukrajině to, co proběhlo na Majdanu, ztratilo prvky legitimity, a z toho se odvíjel i postoj vůči kyjevské vládě, to bychom neměli úplně ignorovat a ze všeho lacině udělat pouze výsledek proruské propagandy, je to složitější. Znovu ale zdůrazňuji, že bychom měli být Ukrajině nápomocni k ekonomické stabilitě a správnou cestou je otevírání trhu. A tady chci vidět všechny ty, kteří mají plná ústa protiruských a proukrajinských výroků. Kéž by i takto podpořili například větší otevření evropských trhů pro ukrajinské zboží.

Ve chvíli, kdy tady existovaly obchodní dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, tvrdit, že Rusku není nic do dohody o volném obchodu mezi EU a Ukrajinou v podobě asociační dohody, je naprosto neférové a nesprávné. Samozřejmě že ruských zájmů se to logicky dotklo včetně možnosti, že by se takto zboží z EU dostávalo na ruský trh přes Ukrajinu.

Jak se díváte na vysvětlení, které pro ukrajinskou krizi má Václav Klaus, tedy že to celé bylo uměle vyvoláno zvenku?
Takto detailně situaci na Ukrajině neznám. Tvrdit ale, že to bylo takto vyvoláno … nepovažuji za legitimní, ani když mluvíme o východě Ukrajiny tak, že bylo všechno vyvoláno ruskou propagandou. Nějaký prvek vnitřní spontaneity tam byl, byť doprovázený tím, že se tam prosazují nějaké vnější zájmy. Dělat z vývoje na Ukrajině záležitost vnějších sil, ten názor nesdílím. Ukrajina je historicky dlouhodobě složitě strukturovaná země s hlubokými vnitřními dělicími liniemi mezi východem a západem a rozděleným staletým historickým vývojem. Je to otázka, která má svůj jazykový, etnický, náboženský a kulturně-civilizační rozměr. Ukrajina je z tohoto pohledu velmi komplikovanou a složitou zemí.

Vadilo vám, když tehdy jezdili demonstrace na Majdanu podporovat západní politici včetně třeba Lubomíra Zaorálka nebo Karla Schwarzenberga?
Myslím, že eskalování situace na Majdanu Ukrajině nic pozitivního nepřineslo. Mimo jiné i to, že byly ty události spojované s vnějším zásahem USA a EU, přispělo k tomu, že Ukrajina je dnes bez Krymu a musí se bát, jak dopadne východ jejího území. Z toho, že do ukrajinské krize, již tak nesmírně komplikované, byl takto přiléván olej do ohně, jsem nadšený nebyl a za správné jsem to nepovažoval. Situace tam vyžaduje vyjednávání, snahu o zklidnění, nikoliv radikalizaci.

Co byste považoval za ideální řešení pro Ukrajinu do budoucna? Prezident Miloš Zeman koncem loňského roku řekl, že nejlepší by byla tzv. finlandizace Ukrajiny.
Co se má stát s Ukrajinou, musejí rozhodnout především její občané a politická reprezentace. Není úkolem kohokoliv jim něco radit, doporučovat, někam je posouvat a podobně. Je to na jejich suverénním rozhodnutí. Musejí si také být vědomi, že se nacházejí v reálném světě, že Ukrajina má nějakou konkrétní ekonomickou, politickou, ale i geopolitickou pozici, a podle toho se chovat.

V tuto chvíli je podle mě naprosto klíčová ekonomická stabilizace Ukrajiny. Že je tam za první čtvrtletí letošního roku téměř šestiprocentní pokles HDP a za poslední čtvrtletí loňského roku také okolo pěti procent, to jsou klíčové indikátory. Je třeba se zaměřit na ekonomickou stabilizaci, nedávat Ukrajině falešné sliby, nelhat a nedávat přísliby možnosti členství v NATO, když všichni víme, že je to mimo horizont jakéhokoliv uvažování. Při všech souvislostech je vyloučeno, aby Ukrajina získala členství v Severoatlantické alianci. Naopak bychom se měli zaměřit na realistické cíle. Není naším zájmem, aby na hranicích EU byl destabilizovaný stát, a troufám si říci, že to není ani v zájmu Ruska.

A pokud jde o členství Ukrajiny v EU?
Primárně je to opět věc ukrajinských občanů, zda si vytyčí tuto metu. A jestli se mě ptáte, zda je realistické v současné době uvažovat o Ukrajině jako členské zemi EU, neměli bychom se chovat neférově vůči Ukrajině a jasně říci, že tato úvaha je v současné době mimo politickou realitu.

Ukrajinci si jistě sami rozhodnou o tom, kam by chtěli směřovat, jiná věc je ovšem rozhodnutí daného společenství, zda je do svých řad bude chtít…
Ano, proto tvrdím, že nemáme dávat falešné a neuskutečnitelné sliby jako právě členství v NATO.

Několikrát jste během našeho rozhovoru oceňoval snahu Angely Merkelové ve věci Ukrajiny. Ta před nějakou dobou veřejně prohlásila, že asociační dohoda EU s Ukrajinou není žádná vstupenka do EU, neznamená to automaticky budoucí členství. Na druhou stranu při demonstracích na Majdanu, které byly rozbuškou celé krize, se to podávalo tak, že asociační dohoda je předstupněm vstupu Ukrajiny do EU.
Ano, to bylo do značné míry falešné. Názor kancléřky Merkelové je velmi realistický a správný. Musím říci, že je třeba se soustředit na ekonomickou stabilizaci Ukrajiny, ale tlačit Ukrajinu do rozhodnutí, že si musí vybrat mezi Východem a Západem, je strašná chyba, které se dopustila řada západních politiků.

Mluvilo se o tom, že tehdejší prezident Janukovyč dělal trošku hokynářskou politiku a jezdil mezi Bruselem a Moskvou a jednal, kdo mu dá více peněz. Jenže ty peníze Ukrajina objektivně potřebovala. A kdyby EU, která Ukrajinu do značné míry natlačila do této krizové situace, tehdy tu hospodářskou pomoc slíbila, tak by se možná mnohé věci vyvíjely jinak. Dnes stejně v rámci hospodářské pomoci Ukrajině zaplatíme větší částku, než kterou chtěli tehdy Janukovyč a jeho vláda. Tady se ukazuje, že politika EU nebyla správná.

Nemáte pocit, že jsme my jako EU tehdy běžné Ukrajince trochu obelhali lákadlem členství v EU?
Nedělám si nárok mít univerzální patent na všechno a nepohybuji se mezi stovkami a tisíci Ukrajinců, abych mohl říkat, jaké jsou jejich pocity a nálady.

V úvodu našeho rozhovoru jste zdůraznil, že i nadále jste jasným stoupencem transatlantické spolupráce. Jak se díváte na chystanou obchodní dohodu TTIP? Výrazné jsou dva názorové tábory, z nichž jeden TTIP jednoznačně schvaluje jako výhodnou a potřebnou a druhý zase naopak často až alarmisticky varuje s tím, že by šlo o katastrofu.
Dlouhodobě a ideově jsem zastáncem volného obchodu, čili rozšiřování zón volného obchodu je něco, co jsem vždy politicky podporoval, a přestože jsem nyní už definitivně mimo politiku, jako občan to nadále podporovat budu. Myšlenku zóny volného obchodu mezi USA a Evropskou unií považuji za správný krok. Současně za krok, kde by bylo chybné zastírat, že přinese pouze pozitiva. Ano, pro řadu ekonomických odvětví a konkrétních firem to může znamenat vystavení větší konkurenci, většímu tlaku, ale vždycky v dlouhodobém horizontu rozšíření volného obchodu znamená větší počet pracovních míst a ekonomický růst.

I coby premiér jste podporoval výstavbu nových bloků jaderné elektrárny v Temelíně, nyní i současný šéf vlády Bohuslav Sobotka řekl, že by se mohly rozšířit i Dukovany. Jak se na to díváte v rovině současných geopolitických třenic? Někteří totiž říkají, že bychom měli z budoucího tendru vyřadit Rusy kvůli tomu, jak se chovají ve vztahu k Ukrajině.
Příprava projektu výstavby jaderné elektrárny, její výstavba a provoz jsou záležitostí na desítky let. Čili nechat se uvláčet momentální situací posledních měsíců nebo pár let v rozhodnutí, které je na desítky let, je politicky krátkozraké.

Druhá teze. Obecně se ukazuje, že čím větší počet uchazečů, tím větší tlak na cenu směrem dolů. Odchod jakéhokoli uchazeče by znamenal větší tlak na vzlínání ceny. Vítám každého uchazeče a jde o to, aby to bylo transparentní a férové výběrové řízení. Vláda České republiky má v tomto kroku moji plnou podporu. Jsem přesvědčen, že máme pokračovat v jaderném programu. Zda mají být vybudovány dva nebo tři bloky a jestli napřed v Dukovanech a poté v Temelíně či naopak, považuji za odborný, nikoli politický problém.

Jedním z nejvýraznějších témat v poslední době je problém s uprchlíky, možná by se dalo už říci i imigrační katastrofa. Hovoří se o kvótách, nárazníkové zóny na jihu EU jsou přetížené a stále připlouvají další běženci. Jak se na to díváte?
Mám jednoznačně negativní názor, co se týká kvót, a naprosto schvaluji pohled české vlády. Schválit kvóty by mělo dva důsledky. Zaprvé národní státy by se definitivně zřekly svého práva ovlivňovat svoji imigrační a azylovou politiku, což považuji za šílené. Představte si, že se zřeknete práva určovat, koho pozvete a ubytujete ve svém domě, to je totéž, že by vám to určoval třeba někdo z obecního nebo krajského úřadu. To je šílené!

A zadruhé ve chvíli, kdy celá EU v tomto ustoupí, povede to k tomu, že se tlak imigrantů zvýší. Na tom jsou založeny silné ekonomické zájmy převaděčských mafií, které fungují na Blízkém východě, v arabském světě, v severní Africe či v subsaharské Africe. Když vyšleme signál, že přijmeme dvacet tisíc uprchlíků, za rok jich budeme přerozdělovat dvě stě tisíc.

Měli bychom si uvědomit, že to má své důsledky. Pokud odmítneme kvóty a budeme přesvědčeni, že máme migraci zastavovat, tak si současně musíme položit otázku, zda za těchto okolností je nedále udržitelný schengenský systém. Podíváme-li se, jak je těžko hájitelné dlouhé pobřeží Evropské unie na jihu, tvrdím, že tato mořská hranice je při udržitelnosti schengenského systému nezvládnutelná. Považuji za naprosto legitimní, abychom začali debatovat o tom, zda za současné bezpečnostní situace nebyl zavedení Schengenu politicky předčasný a unáhlený krok neodpovídající existující bezpečnostní situaci a jestli by pro nás bylo něco tak strašného, ponižujícího a omezeného, kdybychom měli překračovat hranice na předem stanovených přechodech a být při tom podrobeni legitimování.

Koneckonců stejně nejčastěji překračujeme hranice tím, že létáme, a na letištích ty kontroly jsou zachovány pořád. Nic negativního a špatného bych v obnovení hraničních kontrol neviděl. A musím dodat, že se mi to neříká lehko, protože jsem v minulosti zavedení Schengenu podporoval. V tuto chvíli je ale otázka udržitelnosti schengenského systému naprosto legitimní. Něco takového bychom neměli demagogicky smetávat ze stolu, to je výraz seriózních obav. Nemluvě o tom, že co se týče systému kvót, nemůžeme opakovat chybu západní Evropy a vytvořit zde cizorodé ostrůvky, které sem civilizačně nejsou vůbec kompatibilní a budou zde dlouhodobě přinášet jen problémy. Že si tyto problémy vyrobily Francie nebo sousední Německo, neznamená to, že my máme tuto jejich fatální historickou chybu opakovat. A neznamená to ani to, že bychom neměli mít vnímání pro jejich obavy. Protože pro migranty budou tisíckrát vytouženějšími cíli Německo či Francie než Česká republika. Odpovědí ale nejsou kvóty.

Nelze vyloučit, že některé země pod tlakem sáhnou jednostranně k uzavření hranic a zavedení kontrol. To už je lepší to vyjednat, aby šlo o řízený proces. Schengen je hezká myšlenka. Ale podobně jako zavedení eura pro různorodé země byla chyba, a teď zažíváme především negativa, zrovna tak myšlenka schengenského systému je fajn, ale bylo to předčasné a něco, co velmi těžko obstojí v konfrontaci se současnou bezpečnostní a imigrační situací.

zdroj: Parlamentnilisty.cz